Má-li výraz "klidná síla" jasný smysl, pak v tom, jak Angela Merkelová zlepšila vztahy s USA

Je po svátcích a teprve pomalu se rozjíždí to, co bylo dohodnuto před nimi. Sem patří i německá velká koalice Angely Merkelové. Víte, čím dvouset stránková smlouva překvapí? Že v ní téměř chybí výraz "Spojené státy". Vyskytne se jen okrajově, třeba ve zmínce o euroamerické zóně volného obchodu. Ale v kratičké pasáži o elektronickém šmírování, tedy o problému, který hýbe Německem, ani jednou: text nevaruje před "americkými", ale před "zahraničními" tajnými službami. To už je skoro na cenu za politickou korektnost.

Je to jen detail, ale ilustruje vztah Merkelové k USA. Kancléřka je zdrženlivá a potlačuje emoce. Nedělá vůči Americe nabubřele vstřícná gesta, ale nedělá ani nic, čím by ji podrážela. Je to na pohled banálně samozřejmé. Ale srovnáme-li to s érou před deseti lety, kdy za vlády kancléře Schrödera a prezidenta Bushe mladšího klesly vztahy na bod mrazu, je to velmi solidní pokrok. Ano, spojenectví s Amerikou z koaliční smlouvy implicitně čiší.

Výraz "klidná síla" zní u nás posměšně. To slovo označuje politiku lidovců, jež jim umožňuje vládnout s kýmkoliv, ale zároveň hrát na sebe. Jenže klidná síla Angely Merkelové ve vztahu k Americe ten výraz rehabilituje a je to dobře. To, že americký zájem o Evropu slábne spolu s tím, jak slábnou evropské kořeny amerických elit, je známo. Merkelová se snaží aspoň o to, aby to slábnutí neurychlovala.

Není to politika pro velká gesta a televizní kamery. Kdybychom ji měli přirovnat k něčemu u nás, jeden příklad by se možná našel. Je módou paušálně nadávat na Nečasovu vládu. Ale vzpomene si někdo na to, že Nečas znormálnil vztahy s Bavorskem? Už považujeme za banální, když bavorský premiér jezdí do Prahy a český do Mnichova. Přitom ještě dvacet let po revoluci takové styky na nejvyšší úrovni neexistovaly. Vlády dělaly "bavorskou politiku" přes Berlín, až přišel Nečas a bez velkých gest a emocí ji uvedl na normální míru. Byla to ukázka klidné síly ve stylu Merkelové.

Pryč od Schrödera

Výraz "normalizovat" má u nás ještě mnohem horší zvuk než "klidná síla", ale možná je na čase ho v praktických věcech rehabilitovat. Tak jako Nečas s Bavorskem totiž Merkelová normalizovala vztahy s Amerikou. (Tu formulaci použil už před lety týdeník Focus.)

Čím byly vztahy s Amerikou předtím nenormální? Tím, že někteří evropští – nejenom němečtí – lídři se pokoušeli ideově vymezovat vůči prezidentu Georgi Bushovi mladšímu. Byli to především kancléř Schröder a francouzský prezident Chirac. Právě Schröder začal v srpnu 2002 – v době spekulací o invazi do Iráku – razit "německou cestu", rozuměj natruc Americe. Bylo to ve volební kampani, kdy se toho nakecá dost. Ale německé řeči přesáhly i míru tolerovanou v kampani.

Když potom Schröderova ministryně Däublerová-Gmelinová přirovnala Bushův postup vůči Iráku k Hitlerovi, i levici nakloněný list Der Spiegel napsal: "Kancléř se oddal dosud nemyslitelně ostře antiamerikanismu." Z ideové půtky o rozdílný názor na postup v Iráku se vynořil starý stereotyp obecného německého antiamerikanismu.

Napětí vyšumělo až v roce 2005, kdy se Merkelová poprvé stala kancléřkou. Jednak proto, že její CDU se proti Americe až tak moc nevyhraňovala. Ale možná ještě více proto, že sama Merkelová vyrůstala v komunistické NDR, tudíž má jinou životní zkušenost než tradiční politici německého západu. Zatímco Schröder (ročník 1944) je klasický "osmašedesátník", Merkelovou (ročník 1954) bouřlivý rok 1968 osobně oslovit moc nemohl – a když už, tak ne odporem k americké válce ve Vietnamu, ale spíše odporem k sovětské okupaci Československa (či k podílu NDR na ní).

Ona sama by to naplno neřekla, ale my si to dovolit můžeme: Je dobře, že v době napětí mezi Amerikou a západní Evropou (šmírování americkými tajnými službami, Snowden) stojí v čele Německa dvě osobnosti se zkušeností z komunismu – kancléřka Merkelová a prezident Gauck. Jsou to lidé, pro něž nebyly určující životní zkušeností protesty proti americké válce ve Vietnamu (60. léta) a rozmístění amerických obranných raket Pershing (80. léta). Jsou to lidé, kteří ty situace mohli nazírat i z jiného úhlu pohledu. Více než Zápaďané mohli tušit, že národní osvobození Jižního Vietnamu je de facto komunistickou expanzí a že americké pershingy jsou jen reakcí na rozmístění sovětských raket SS-20. Merkelová a Gauck měli všechny předpoklady pro to, aby Ameriku považovali za symbol svobody.

Nikdo nemůže kvantifikovat, nakolik se ta rozdílná životní zkušenost promítá do dnešních politických úvah, rozhodnutí či gest. Ale jisté je, že úvahy, rozhodnutí a gesta Merkelové i Gaucka se od těch západně osmašedesátnických poněkud liší. Pro ilustraci poslouží reakce kancléřky na šmírovací aféru a Snowdenova odhalení.

Ač Merkelová byla sama odposlouchávána, zachovala velmi slušné politické dekorum. Odmítla možnost azylu pro Snowdena a stála za tím, že bezpečnostní i spojenecké svazky Německa jsou nad aférou tohoto typu. Že je to samozřejmé? Na pohled ano. Ale ne ve společenské atmosféře, která 70 procent Němců podle průzkumu postavila proti USA. A už vůbec ne ve srovnání s kancléřem Schröderem, jenž se na antiamerikanismu naopak vezl.

Havlovsky k Washingtonu

Angela Merkelová nikdy nebyla veřejnou intelektuálkou havlovského typu. Nikdy své myšlenky či vize nezformulovala do esejů či pamětihodných projevů. Ale její politika vůči Americe je de facto havlovská.

Pro Václava Havla byla Amerika důležitým pilířem bezpečnosti i kultury Západu. Vztahoval se k ní jako k zemi, ne jako k tomu či onomu – někdy kamarádskému, jindy odtažitému – prezidentovi. Stejně tak Merkelová udržovala rovnocenný vztah s Georgem W. Bushem i Barackem Obamou. A trvá na tom, i když většina německé společnosti loni vyměnila obamománii za obamoskepsi.

Často skuhráme, že étos listopadu 1989 upadá. Buďme rádi, že v Evropě se ho ve vztahu k USA pokouší udržovat Angela Merkelová.

LN, 4.1.2014