Éra Merkelové se bude pojit s politikou strachu

Angela Merkelová oslavila deset let v úřadě spolkové kancléřky. To už je éra. Za sedmdesát poválečných let jen tři kancléři sloužili dvouciferný počet let: Konrad Adenauer (1949–1963), Helmut Kohl (1982–1998) a Angela Merkelová (2005–?). Ale oslavy jako by byly ve stínu rozpaků. Není jasné, jaký odkaz éra Merkelové zanechá. Dosavadních deset let totiž zamlžuje nejistota vyvolaná její politikou zcela otevřených hranic. A tu bude možné bilancovat až s odstupem desítek let.

Dnes je náročnější kancléřku obhajovat než hanět. Je první ženou na špici německé vlády. Je první z východu (postkomunistického). První, která systémově vládne pomocí velkých koalic (odmyslíme-li si přechodnou vládu Kurta George Kiesingera z let 1966–1969). Dosáhla největší obliby ze všech lídrů Spolkové republiky a přízvisko „matka národa“ není nadsazené. Ztělesňuje společenský konsenzus. Ale klíč k jejímu hodnocení spočívá právě v tom, že bude možné až s odstupem.

Merkelová v souladu s míněním většiny bojuje za lepší Německo. Ale zároveň – aniž by k tomu měla mandát – rezignovala na ochranu hranice Německa i Schengenu. Rezignovala na závazné dublinské dohody. Tím zvýšila lidnatost osmdesátimilionové země o jedno procento za pár měsíců. To sice je na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, ale není to na hotovou bilanci. Francie nyní dokládá, že neblahé důsledky se mohou dostavit až ve třetí generaci muslimských imigrantů.

Kancléřka možná zůstane v paměti jako bývalá vědkyně i racionální žena, která ale v politice vytěsnila racio ve prospěch emocí. V její éře byl kultivován společenský strach – z globálního oteplování, geneticky upravených plodin, jaderné energie i ptačí chřipky. Když v roce 2011 zasáhlo extrémní tsunami jadernou elektrárnu Fukušima, Merkelová jako fyzikální chemička mohla říci, že v deset tisíc kilometrů vzdáleném Německu tsunami nehrozí a že strach není dobrý rádce. Místo toho podpořila emoční krok motivovaný strachem – urychlené vystoupení Německa z jaderné energie.

Teď jako by se jí to vracelo skrze rostoucí odpor k politice otevřených dveří a vlně migrantů. Kancléřka patřila k těm, kteří legitimizovali strach z atomu. Může pak prohlašovat strach z nekontrolovaného přílivu muslimů za nelegitimní? Může se divit, že už je „matkou“ jen třetiny Němců? Jak řečeno, na definitivní bilanci musíme ještě počkat.

LN, 23.11.2015