Bruselské "ne" premiéra Nečase má svoji logiku. Vzbudilo velkou pozornost, snad i úžas, nicméně úžas budí i snadnost, s jakou ostatní členové Unie řekli ano. Daňová suverenita je skutečně jeden z hlavních atributů samostatného státu a Unie v té podobě, do jaké jsme do ní vstupovali a jak o vstupu hlasovali občané, byla unií států se suverénní daňovou politikou. Nečas v obhajobě svého postoje upozorňuje, že Česko získává čas. To je bezesporu správný postřeh. Události posledních týdnů byly skutečně tak překotné a budoucnost je tak těžko předvídatelná, že je opravdu kupodivu, s jakou snadností se členské státy vzdávají své fiskální suverenity.

Kdyby mělo jít o rozpočtovou odpovědnost, věc by se dala řešit i jinak – ostatně řešena je a předpisy pro stanovení odpovědných rozpočtů už tady jsou. Těžko se vyvarovat úvah, k čemu že ty tlaky na fiskální unifikaci vedou. V unii jsou státy rozpočtově nezodpovědné, je to v první řadě Řecko, snad percentuálně zanedbatelná ekonomika, ale pak je tu Itálie, Španělsko a Portugalsko. Pokud by daně měly být diktovány odjinud než vládami a parlamenty jednotlivých zemí, je nabíledni, že rozmařilost jedněch zemí se bude sanovat daněmi zodpovědnějších zemí. Nemluví se o tom, ale k tomu to zřetelně vede. Chtějí to občané?

To nikdo neví, protože parlamenty a vlády jimi delegované vznikly z demokratických voleb, které se konaly ve zcela jiné situaci, než jaká vládne dnes. V tomto ohledu fakticky nemají náležitou legitimitu. Takže to "ano" navrhované fiskální unii může docela snadno znamenat pouze přitakání vlastním zájmům, protože všichni ti lidé, Sarkozym a Merkelovou počínaje, jsou politicky, a tudíž osudově spjati se současným stavem Unie. A budou ji hájit a zachraňovat hlava nehlava, bez ohledu na realitu.

Když nevíme, kam cesta vede, není důvod ke spěchu.