Příběh se odehrává v osmnácti dnech, ale nemyslete si, že den má čtyřiadvacet hodin, a ne vždy je bezpečné a přirozené v noci spát a přes den bdít. Někdy je totiž lepší sledovat hvězdy a držet hlídky. A také není docela od věci, občas i přes den zalézt do útrob lodě, například proto, že venku se dějí věci, které by člověk - i třeba trestanec odsouzený na smrt, neměl zažít.

Rozpálené modré slunce, které nemilosrdně praží do všeho, co se nachází na vyschlém pustém světě bez přirozených stínů, slibuje bezpečí jen z počátku. Ve vraku Tecory začíná hnít bezmála tři sta těl, a kdyby nemuseli, přeživší trosečníci by se dovnitř dobrovolně jistě nevydávali. Jenomže po přistání, i několik dní poté, vyskytne se pár příležitostí, kdy je potřeba klid mrtvých ještě na chvíli přerušit. Otázkou je, jestli se úlohy neobrátí a mrtví naopak nebudou rušit klid živých…

Klasické problémy s jídlem, vodou, nevolností po náhlém a předčasném rozmrazení, několika zraněními, která je nutno ošetřit a nadějí na spojení s vnějším vesmírem, zaujímají v myslích přeživších přední místo. Mezi trestanci vznikají skupinky, do nichž se celkem bez problémů zařadí i oba civilisté a z počátku nenáviděný dozorce. Začínají se projevovat charaktery jednotlivých lidí, a když je čirou náhodou odhalena minulost každého z nich, na řadu přichází ostražitost a nutkavá potřeba vlastnit zbraň.

Bývalý voják, nájemný vrah, vesmírný pirát, zlodějíček a sadista, civilisté možná bez prohřešků a dozorce z počátku bez znalostí, stanou se součástí zdánlivě mrtvého světa tak lehce, jak pozvolna přichází soumrak. Ten doprovází svit červeného trpaslíka - umírající hvězdy, která je strážcem noci nad umírajícím světem.

Planeta, na kterou měla Tecora původně namířeno, jen další pustý svět, z něhož se nedá uprchnout, je pro některé najednou přijatelnější, přestože podmínky na ní jsou zcela opačné. Naděje na přežití se zdá být možná lepší ve vězení, přesto se vyskytne několik okamžiků, kdy je skupina ráda, že pád své lodě přežila a nachází se právě tam, kde se nachází.

Na obzoru, kam až oči dohlédnou, se táhne pustina, sem tam přerušovaná skalními vyvýšeninami, tmavými zlomy a čímsi, co skupinu donutí k dlouhé pouti spálenou zemí. A na cestě může číhat cokoli.

Vzduchem se nese pach krve. Nepřirozené zvuky děsí zdánlivě otrlé trosečníky, kteří i ve spánku vnímají spoušť odjištěné zbraně.

Na chodbách Tecory, kde se vypasení bílí červi krmí tím, co kdysi bývalo lidským tělem, stejně jako v ostatních lodích, je tma a zdánlivé ticho. A stíny, které by nezaplašila ani hvězda, jež je pánem na bezmračné obloze, začínají ožívat.

Než zemře první, trvá to dlouho. Ale někdo začít musí.

Příběh má spád, čte se rychle a čtenář zapomene i na běžné tělesné potřeby, jen aby mu něco neuniklo. Chvílemi si připadá jako jeden z trosečníků. A i jeho den už nemá čtyřiadvacet hodin. Ze snů ho budí duchové tmavých chodeb a přítomnost mrtvých. Z pachu rozkladu je mu špatně a nemá klid, dokud nedojde na konec. Na druhou stranu se vyloženě vyžívá v tom, co mu autor předložil, a to vyváží pocity, které ruší noční snění.

Asi málokterý současný český autor se dočkal druhého vydání svého románu. Planeta mezi dvěma slunci to dokázala. A z mého pohledu se není čemu divit.