V originále se ta kniha jmenuje Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina a jako kluk jsem ji přelouskal v tradiční albatrosovské edici Karavana. Dnes už vlastním vydání knihy v Návratu, ale stále pamatuji tehdejší titul: Záhadné dobrodružství velrybářské lodi. Tak totiž zapomenutou verneovku přeložil Václav Netušil.

---

Přesný čas děje se sice nedovíme, ale nejde ještě určitě o dvacáté století, v prvním jehož roce kniha vyšla (Verne psal ostatně s předstihem řady let).

Vedle Francie díky bednáři Cabidoulinovi můžeme při čtení navštívit i Nový Zéland, Západní Samou, Mexiko, Kanadu a dokonce Rusko, nicméně hlavním dějištěm zůstávají nekonečné vody Pacifiku, kam osobně rád a často zajíždím na lososy.

Námět vlastně po letech jaksi doplnil i Dvacet tisíc mil pod mořem, neboť Verne vlastně rutinně pokračuje v místě, na kterém se v Nemově příběhu odhalilo, že se pod hladinou moří nepohybuje netvor, nýbrž kovová ponorka, a pokračuje tentokrát jinam, Zde zůstane u netvora.

Vedle mistra Cabidoulina se po oné bestii pídíme ve společnosti doktora Filhiola, kapitána Bourcarta, jeho zástupce Hertauxe, prvního důstojníka Coqueberta, druhého důstojníka Allota(sic! Jméno z okruhu Vernovy rodiny), palubního mistra Olliva (vzpomeneme na Olbineta z Dětí kapitána Granta), kováře Thomase, tesaře Deruta, harpunáře Thiébauta a dalších. Vernovi stačilo (i) tentokrát jen patnáct kapitol. O čem?

Loď Svatý Epoch vyplouvá z Le Havru, ale se zpožděním, ještě totiž sháněli lékaře a bednáře, což se rýmuje pouze v českém překladu. Tím bednářem je Cabidoulin, padesátiletý pesimista, což je u Verna v případě hlavního hrdiny výjimkou (tedy ten pesimismus). Asi si ale uvědomil, než začal psát, že právě takový charakter ještě nevyužil.

Cabidoulin věčně skuhrá a předvídá záhubu lodi. Sýčkování se nezdá opodstatněné. Zprvu. U Nového Zélandu pak Enoch úspěšně zahájí lov velryb (viz také Patnáctiletý kapitán) a nedojde k žádné tragédi. Verne nicméně aspoň načrtává řetěz krajně napínavých situací a ještě krajnější střetnutí jednoho námořníka se žralokem. Je to jak z Fredericka Marryata a přes Tichý oceán doplují lovci až do zálivu Svaté Markéty, kde vraždění velryb vesele pokračuje. Nu, nezužme, jsme na velrybářské lodi a jednou jsme se na vojnu dali, to jsem zapomněl říct.

Pak se setkají s britským Reptonem. Oproti nim nemá Repton v lovu kytovců štěstí. Dva námořníci jsou dokonce velrybou zabiti a ten Patnáctiletý kapitán se tedy přece vrací. Ne ale doslova.

Mezi posádkami Enocha a Reptonu dochází ke srážkám, ale ani to není nic nového, docházelo k nim i v tehdejší velrybářské skutečnosti. Francouzi jsou od samého začátku nepřáteli velrybářů anglických a ti zase francouzských. Je to peklo. Svatý Enoch přesto úspěšně prodá vytěžené soudky tuku ve Vancouveru a Verne se dál drží dokumentární reality jako klíště.

Potom plují do Ochotského moře a autor s chutí pokračuje ve svém „mapování“ glóbu a asi doma i v zabodávání praporků. Dál chtějí pokračovat v práci, ale kletě, velryb podivně ubývá. Jako by se něčeho bály (a Quentin Tarantino to asi nebude). Pak se setkají s gigantickým mořským hadem, ale ouha, jde jenom o dlouhou řasu. Druhá kampaň bude přesto nešťastná.

Jak a čím? Nejprve uvíznou na mělčině u Kuril. Další muž jde přes palubu a tentokrát se utopí. Plují dál a sice potkávají velryby, ale chcíplé. Zakotví v Petropavlovsku a skoro dojde ke krvavé potyčce s posádkou Reptonu (hádka o palivo). A pak se objeví šedesát rybářů a svorně tvrdí, že se jim zjevila obrovská vodní příšera. Inu, konečně voda na Cabidoulinův mlýn. Opět sýčkuje, varuje, kňourá, ale marně, Svatý Epoch odhodlaně vyplouvá. Současně i Repton. Na moři není ani živáčka, vládne divné mrtvo, a pak námořníci zbystří příšerně roztrhanou velrybu. Nato i jednu zdravou. Dají se do pronásledování a dostanou se k Reptonu. Taky Repton vyšle čluny. Harpuny tnou tvora současně a dojde k hádce, skoro k boji. Francouzi jsou, zdá se Vernovi, ale v právu. Vítězí a hurá, začnou velrybu zpracovávat. To už je i na Brity moc. Přijde útok? Válka? Repton se blíží. Náhle se rozvíří moře. Angličan klesne v pár minutách ke dnu a Enoch narazí, zůstane stát…

Objevují se dva čluny z Reptonu s dvaadvaceti muži a kapitánem Kingem. Třináct Britů při katastrofě zahynulo. Tu se Svatý Enoch pohne, několikrát. Snad trčíme na živoucím skalisku? ptá se posádka. Zděšení chtějí uprchnout, ale není ale kam. Opravdu se srazili s tvorem, který ničí lodě a zabíjí i velryby. Kapitán se staví s revolverem některým zoufalcům a Cabidoulin putuje do lochu. Zvedne se vlna, loď je uvedena do pohybu a cituji: „Svatý Epoch plul tak šílenou rychlostí, že kdyby bylo mužstvo na palubě stálo, byl by je tlak vzduchu porazil.“

Čtyřicet mil za hodinu, dodá Verne už krotčeji. Pak se ale ulomí stožáry a na sever Tichého oceánu řítí se jen troska na hřbetech vln, neovladatelná jako ten dávný a magický vrak z Poeovy povídky Rukopis nalezená v láhvi, kterou Verne dobře znal. Ten ale mířil k jižnímu pólu, oni míří k ledovému severu, proplují Beringovým průlivem a vrazí do ledového pole. Znamená to konec lodi. Ale co je táhlo?

Kdopak ví. Posádka jde po ledě a potká ji mnoho útrap ve vánicích. Trpí hladem a po střetnutí s ledními medvědy (o nich viz také už například Vernova raná próza Černá vlajka) uvidí z kraje ledového pole nějakou loď a je to World pod kpt. Morrisem, který je dopraví na Nový Zéland, kde se kapitáni Sv. Enocha i Reptonu chladně rozloučí a po svém návratu domů už zase v existenci žádné obludy nevěří. Jak to chodí.

To Cabidoulin věří. A taky že to byla jeho poslední plavba. A jeho hrůza je jistě i srovnatelná třeba s hrůzou, která zůstala zakousnuta do hrdiny vědeckofantastické Součkovi povídky Kraken.

---

Jak tuhle v podstatě docela chudobnou eskapádu shrnout?

Příběh vyznívá krotce, ale Verne byl takový a především takovým chtěl být jeho nakladatel, Hetzel syn, už po otcově vzoru. Skoro určitě Verna napomínal, aby školním dětem ani k stáru "nepletl hlavy přehnanostmi pana Wellse" a Verne instrukce dodržoval, ale řekl bych, že mu to v jádru bylo vlastní. Však porovnejme Ledovou sfingu s Příběhy Artura Gordona Pyma! Ani v Cabidoulinovi se větších senzací nedočkáme a možná je to dobře, ale Verne si tu obludu jednoduše odmítl vymyslet a alibisticky ji nechal neuviděnou pod hladinou. Ne však jistě hladinou naší představivosti.

Takže sci-fi? Jak podle které definice! Jako "SF" to ale rozhodně psáno nebylo, takže podle nejrozumnější z definic to science fiction samozřejmě není.

No, hm, ale článek už jsem napsal.