27.8.2016 | Svátek má Otakar






(NE)RECENZE: F. Vrbenská a J. D. Kočí, Vítr v piniích

6.10.2009 0:05

Vítr v píniích Františka Vrbenská Jakub D. KočíTOPlistPo delší době jsem si zase spokojeně vrněl u knížky. Nejdříve mě zaujala čerstvě zelená obálka Jany Šouflové, která zachycuje atmosféru, nebo spíš jednu z vrstev atmosféry knížky. Po otevření vrnění pokračovalo: Každá kapitola začíná i končí drobnou kresbou keříku či travin, knížku rozčleňuje i několik celostránkových kreseb Jasmíny Mirwen Kočí. Ačkoliv se v knize krutě bojuje, jsou ilustrace klidné, kresby zobrazují bambusy či pinie ve větru... Za péči o vzhled knihy patří majiteli nakladatelství Straky na vrbě Michaelu Broncovi můj dík. Její obsah si to zaslouží!

Už obálka prozrazuje, oč se v knize jedná - o pouť. A hned po otevření se dostanete k seznamu sedmnácti poutníků s jejich krátkými charakteristikami. Jedná se vlastně o "soupis účastníků výpravy k chrámu Purpurových mračen, pořízený prefekturou sídelního města Charkinu pro účely vydání cestovních průkazů". Takže v něm není zanesen další přifařený poutník, ani ten, jenž ji sleduje zpovzdálí. Po čase se přidají ještě dva bátyrové. Takže máme jednadvacet cestovatelů - jednadvacet hlavních hrdinů a hrdinek. (O psu nemluvě.) V knize se také vyskytují císař Waynanu Eresak, Dračí kníže, Stará želva, úředníci, loupežníci... Je tu zalidněno. Obával jsem se, že budu při četbě zmaten, že nerozenám, kdo je Ivan Petrovič a kdo Petr Ivánovič. Ale ti lidičkové se nepletou, každý má svůj charakter, svůj jazyk a svou věrohodnost. Za tento výkon patří autorům můj obdiv. Navíc skoro každá postava je jinou než se zdá, a během cesty se rovněž proměňuje. Hrdina v padoucha i naopak. Přičemž i padouchové mohou být sympatičtí. Tohle zachytit a sdělit čtenářovi, to je tedy pro autory makačka na bednu - kterou však perfektně zmákli! "Snášenlivost koně poznáš cestou, mravy člověka časem." A ten čas na více než čtyři sta stranách máme...

Tak samozřejmě, k cíli, svaté hoře Asun Ghol, se všech jednadvacet poutníků (plus pes) nedostane, jak ostatně prozrazuje i obálka s šesti postavami. Ano, krom balady ve stylu On the Road jde svým způsobem i o vyvražďovačku. Ubohé postavy však hynou velice malebně a převážně v boji, jež je vždy obrazotvorně popsán. Takže někteří nevýrazní účastníci skončí s šípem v očnici, například, a autoři se s ním už nemusejí obtěžovat. Jenže i mrtví tuto svatou pouť doprovázejí dál...

Při čtení na vás působí nejen barvy a vůně (cítíte kadidlové směsi tak omamné, že štípají do nosu), ale i zvuky. Nemyslím tím jen citoslovce, popisující údery Bronzových bubnů, třesk lámaných kopí či těžký vzdech moře. Mám na mysli zvukomalebnost textu, jenž by měl být čten nahlas, aby plně vyzněl. Na úkor všech patřičných recenzentských postřehů musím zde zdůraznit tuto stránku díla, totiž jeho sličnou řeč. Ony už samy názvy kapitol jsou krátké básně. Například:

Zvedá se vítr, ryby mračen loví.
Nad údolím rmutným
rozletět se toužíš.
Mít jen pár šedých křídel holubích!

Kapitola je pak na začátku každé stránky a později v obsahu pojmenována vždy jen prvními slovy, například tahle čtvrtá se jmenuje Zvedá se vítr. Takže samotný obsah tvoří také svéráznou báseň o dvaadvaceti verších.

Když byly mé děti malé, četl jsem jim večer pohádky. Mám za sebou stovky, vlastně tisíce takových čtení před spaním. Dovedu proto ocenit, když jde text dobře "do huby". S překvapením jsem zjistil, že ne každý věhlasný autor (nejen) dětských knížek tohle svede. Absolutní jedničkou byl u mne dodnes Eduard Petiška - Františka Vrbenská a Jakub Drak Kočí jsou na jeho úrovni, dokonce ho místy i převyšují. Otevřu knihu kdekoli, a zkusím si přečíst nahlas:

"Pod svitem medově zlatého úplňku, nejkrásnějšího v roce, zářil charkinský palác Jaspisových zrcadel."

"Rozpukaná zeď kvapem polykala spršku rudé vláhy."

"Děsivý vládce temnot pohlížel do vševidoucího zrcadla, které spočívalo na břiše dvou obřích šarlatových červů. Avšak nepozvedl tvář, aby shlédl na příchozí."
Načež bezprostředně po této básni v próze následuje shazující vojákův výkřik: "Taková hovadina! Eh. Lízt do týhle posvátný prdele! Blbci!"

Slovní zásoba autorů je navíc bezmezná - slova neopakují. Krom pomocných sloves, předložek a vlastních jmen je většina slov použita snad pouze jedinkrát! Jestliže má démon "modrá" klubka svalů, pak je jeho kůže "švestková". Jestliže jsou červi "šarlatoví" pak "šarlatový" není už nikdo jiný...

Mňam, mňam. Tahle knížka by si zasloužila rozhlasové čtení na pokračování. Už její název napovídá, že autoři umějí zacházet se slovem: "Vííítr v piiiniiiíííích..." Nečíst ji, byl by hřích.

Ale pozor, nejde o pohádku, ale krutou spleť příběhů. Po jejím dočtení ve mně zůstal stejný pocit, jako po zavření úplně jiné knihy z úplně jiného ranku. Jmenovala se Na západní frontě klid...

Vítr v piniích (recenze Petra Vařáka, rozhovor s F. Vrbenskou, informace o knize, ukázka z knihy)
Autoři: Vrbenská, Františka - Kočí, Jakub D.
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Jana Šouflová
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková, Hana Vránová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 440
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 225 Kč

Jan Kovanic


Diskuse


fv
20:13
6.10.2009

fv
20:15
6.10.2009

Aramon
8:57
6.10.2009

Sartori
23:51
6.10.2009

bary
8:54
7.10.2009

fv
17:40
7.10.2009

počet příspěvků: 6, poslední 7.10.2009 05:40
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...