V Bukurešti probíhala vedle summitu již potřetí uzavřená bezpečnostní konference, kde stejná témata diskutují experti, bývalí vojáci, diplomaté i současní politici, aktéři summitu a hlavy státu. Letos to byli například kanadský premiér, prezidenti Estonska, Litvy a USA, generální tajemník NATO a mnozí další. Konference je více analytická, méně oficiální, možná i více věcná. Nezřídka je místem testovacích debat pozdějších politických rozhodnutí. A pokaždé je zajímavé skrze tyto debaty pohlížet na skutečné výsledky summitu.

Takto posuzován jeví se letošní summit NATO velice významný. A bohužel, když sleduji komentáře českých médií zdá se mi, že česká žurnalistika opět zůstala daleko za aktuálním děním a za kvalifikovaným reportováním v mnoha ohledech přelomových bezpečnostních rozhodnutí, zůstává povrchní, tendenční a mnohdy vědomě či nezáměrně zkresluje fakta.

Co jsou tedy hlavní výsledky letošního setkání NATO v rumunské metropoli?

1. Roztržka mezi spojenci, uvnitř Evropy i přes Atlantik, způsobená iráckou operací je překonána novými bezpečnostními problémy, perspektivou odchodu stávající americké administrativy a akutní potřebou spolupráce. USA plnou vahou obnovily svou participaci v NATO, a deklarují potřebu spolupráce i dělby práce s Evropany. Demonstroval to nejen prezident, ale zejména členka Kongresu, šéfka výboru pro vojenské strategické síly, demokratka Ellen Tauscherová, která drží prst na rozvojových vojenských výdajích. Do Bukurešti přiletěla jen na několik hodin, aby deklarovala zájem „natoizovat“ většinu obranných a bezpečnostních programů a požádala evropské spojence o větší vstřícnost a úsilí. Naproti tomu Francie nabídla bojovou kapacitu 700 vojáků pro operaci ISAF v Afghanistanu a směřuje k obnovení svého plného vojenského členství v NATO s pravděpodobným enormním zájmem na protiraketové architektuře NATO.

2. NATO má v současnosti rozmístěno přes 60 tisíc svých vojáků v nejrůznějších misích s mandátem OSN a poptávka po zajištění bezpečnosti vojenskými silami NATO roste. Proto NATO ve svém komuniké vítá jak zrod a rozvoj vojenské kapacity EU (Čad), tak spolupráci dalších nečlenských zemí jako je Japonsko nebo Austrálie. NATO dnes již je globálním garantem bezpečnosti a tento jeho význam i spoluodpovědnost budou růst.

3. NATO se rozhodným způsobem rozšiřuje o Balkán, zatím o Chorvatsko a Albánii, kde tímto svým krokem výrazně napomáhá ke stabilizaci a bezpečnosti, včetně dořešení otázky Kosova, kde bude nadále udržovat své stabilizační síly, bezpečnost a pomáhat budovat demokratické a evropské poměry. Nebýt hloupého odporu Řecka proti vstupu Makedonie pod záminkou nepřijatelného jména země, bylo by NATO v této své roli, která výrazně oslabuje riziko další vojenské nestability v regionu, ještě silnější. I Makedonie získá členství, jakmile vyřeší svůj problém. A budiž zdůrazněno, že bariérou vstupu nebyly další země regionu, ale tradiční člen Řecko, jehož členství v NATO již jednou bylo suspendováno pro destruktivní a nespojenecké jednání. Atlantická perspektiva Srbska je rovněž otevřená, ale Srbsko si musí uvědomit, že vyvolalo a prohrálo tři války na Balkáně s nesmírnými ztrátami lidských životů. Uvidíme, jaké budou výsledky voleb, nicméně podle kuloárních informací již srbská armáda začala transformaci a připravuje se na spolupráci v zahraničních misích.

4. Pokus Ruska znemožnit přiblížení Ukrajiny a Gruzie k členství v alianci se nezdařil. Rusko sice prostřednictvím Německa dosáhlo toho, že tyto země nedostaly konkrétní přístupový plán přípravy na členství, ale – podle kuloárních informací – parně po vzepření se Polska, fakticky dostaly tyto země nečekaně více, a to přímý příslib členství a možné zahájení přípravy na členství již v prosinci. Mlčenlivost ruského prezidenta k této věci může znamenat cokoli, ale je nyní především na těchto zemích aby vyřešily své problémy a otupily německé protiargumenty do konce letošního roku. Na jejich vstupu do plánu přípravy na členství totiž byla, snad ještě s výjimkou Francie, nečekaná shoda. A budiž řečeno, že možné rozšíření pásma bezpečnosti a stability jak na Ukrajinu, tak směrem ke Kavkazu je bezprecedentní.

5. NATO se rozhodlo propojit své projekty protiraketové obrany (bojiště a jižního křídla) s protibalistickou obranou USA do společné architektury obrany kontinentu a atlantického prostoru. Summit v tomto ohledu přijal klíčové politické rozhodnutí, po kterém teprve může následovat hledání optimálních technických, informačních a vojenských řešení. Vzhledem k tomu, že NATO již v této věci s Američany konzultovalo, lze očekávat, že po zahájení expanze systému do Evropy a jeho převedení do kompetence vojenských velitelství v samotných USA (dosud jde o rozvojový R & D program), bude následovat i budování optimální spojenecké spolupráce. A je klíčové, že shoda na této věci jasně dokládá i shodu na existenci hrozeb, na které je třeba – v tradici NATO – obranným způsobem reagovat. Bilaterální jednání Rusko-USA, které Moskva potřebovala pro regeneraci svého otřeseného sebevědomí vzhledem k potenciální aktivní roli svých bývalých satelitů v Praze a ve Varšavě, otevřela se i zde perspektiva ke spolupráci. Budiž ale řečeno, že konference demonstrovala ve vystupování ruských politiků mimořádně silné hodnotové rozdíly i rozdílná pojetí bezpečnosti. Pro Rusko prostě není riziko dopadu náhodné rakety do Evropy hrozbou, která je hodná obrany. Zato existence obranného systému dnešní Rusko paradoxně dráždí více. V dané souvislosti lze vyslovit poměrně značné rozpaky nad obstrukčním chováním slovenské vlády a nad její snahou o zablokování českého úsilí o protlačení protiraketové obrany mezi bezpečnostní agendu NATO. I z tohoto důvodu je třeba výsledky summitu označit za výrazný úspěch. Po Havlově prosazení členství baltských zemí na summitu v Praze (2002) jde o druhý mimořádně silný přínos ČR k dynamice NATO i k bezpečnosti evropského kontinentu. Politické rozhodnutí summitu je strategické a vzhledem k dosud kontroverznímu politickému vývoji projektu protiraketové obrany představuje i podstatnou korekci ne zcela šťastné politické strategie USA.

6. NATO je přetížené svou agendou a zejména svou stabilizační misí v Afghánistánu, osobně jsem byl překvapený zestárnutím generálního tajemníka v uplynulém roce, tak neutuchající energií prezidenta Karzáího. Nové pro mne bylo jasné zjištění, že jedním z největších finančních zdrojů Talibanu a zprostředkovaně i Al Kaidy, jsou afghánská maková pole a následně pak spotřeba drog v Evropě, u nás i v zámoří. Je to nesporně zdroj mimořádného významu ve financování terorismu a zároveň věc, proti které bojujeme spolu s aliancí v Afghánistánu, umírají tam i naši vojáci a vynakládáme na tuto obranu proti terorismu enormní daňové prostředky. Summit tyto věci neřešil, protože ty jsou věcí každé země a každé společnosti zvlášť.

Celkově vzato byl letošní summit pracovní, nikoli „fotografický“. Jednalo se přesčas a do posledních chvil s nejistým výsledkem, urputně a - s výjimkou několika zemí – ve snaze posunout bezpečnost kontinentu i globálně dopředu. Enormní zájem účastníků konference o znění značně zpožděného komuniké ukazoval, že i v bezpečnostní expertní komunitě byl výsledek summitu očekáván s napětím a nadějí, že se NATO vrátí plnou vahou k řešení široké bezpečnostní agendy. Myslím, že jsme k tomuto cíli vykročili.

Pro zájemce připojuji link na anglické znění závěrečného komuniké. 

Převzato z autorova blogu na www.aktualne.cz