29.7.2016 | Svátek má Marta






NAŠINCI V DÁLAVÁCH – 1: Česká kuchařka mezi kanibaly

22.4.2008

V australském časopise Parade jsem četl reportáž autora, který se potuloval ve vnitrozemí Nové Guineje. U divoké řeky Sepiku se seznámil s českou rodinou Ryšavých, Pavlem a Zdenou, a jejich třemi dětmi. Žel, obtížný život v oblasti dosud částečných kanibalů skončil smrtí obou rodičů.

Posléze na jihopacifickém ostrově Rarotonga v Cookově souostroví mezi Tahiti a Fidži, kde jsem pár měsíců pobýval, s touto údajnou nebožkou jsem se seznámil a zkamarádil. V místním superhokynářství Moneysaver pracovala jako účetní. Rozená Pražačka, jako osmnáctiletá studentka se ilegálně vzdálila od budování vědeckého socialismu, v uprchlickém táboře se seznámila s českým studentem architektury, vzali se a vydali na opačný konec světa. Žili v Hongkongu, malajském Penangu, v Bangkoku. Dorazili do Austrálie, kde se jim narodily děti. S nimi pak odjeli na Novou Guineu, ostrov z nejdivočejších. V městysu Angoram měli na starost hotel, restauraci, obchod s všelijakým zbožím, též výkup krokodýlích kůží.

S galonem novozélandského ryzlinku na terase mého baráčku s horským hřebenem za zády a kilometrovou prázdnou pláží před očima se hezky povídalo.

„S Austrálií jsme se nedovedli sžít, pořád nám něco chybělo. Život na Nové Guineji nás důkladně obohatil...“

„Poslyšte, to kruté počasí – četl jsem, že domorodci spí ve speciálních koších, aby je miliardy komárů neudolaly. Jak vy jste si zvykli?“ začal jsem banálně anglickou otázkou o počasí.

„Buď si zvyknete, nebo se zblázníte. Znám spoustu lidí, kteří museli kvůli moskytům odjet. Na začátku jsme celá rodina byli oteklí, museli jsme dostávat penicilinové injekce, ale za tři měsíce získáte imunitu. Hmyz vás trápí tak dlouho, až ho začnete ignorovat. To je pak už jen otřepáváte. Horko a vlhko je pořád – ve dne v noci, celý rok. Přežít se tam dá, ale musíte být velmi čistí. Nemytá kůže v tropech, to hned chytíte nějakou tu sněť. Koupali jsme se aspoň pětkrát denně. Mimochodem, černoši tam jsou velmi čistí, lezli do řeky, mydlili se víc než běloši. V horách, kde je zima, je to ovšem jiné.“

„To ale není všechno,“ pokračovala informátorka s další cigarerou a naplněnou číší. „Jedovatí hadi, ty jste kolem domu viděl denně, a taky v řece. A škorpioni, ovšem.“

Voňavé květiny, motýlové velikosti vrabců - to aby okolní exotično dost bledlo. „Kdy jste měla největší strach?“

„Z domorodců ne. Ale když jsem bělochovi dala peníze – deset tisíc i víc dolarů, aby jel nakoupit kůže. Aby se vůbec vrátil. Měla jsem pistoli Smith&Wesson. Nejnebezpečnější tam byl jeden Švéd. Domorodci nejsou hloupí – jsou jiní a uvědomují si to. Bělochy nemají rádi a mají k tomu dobrý důvod. Ti je totiž vždycky porovnávali se sebou a viděli v nich blbečky. Ale oni mají inteligenci, jenomže jinou. Jinak by v tom prostředí nepřežili.“

„Však zrovna dneska, když jsem se za vámi prodíral džunglí, napadlo mě, že asi bych tam asi se svýma doktorátama brzo chcípnul,“ přitakal jsem. „Poslyšte, dělali jste taky knedlíky – třeba svíčkovou z krokodýla?“

„Ten by se na to nehodil. Krokodýl má rybí příchuť, ale maso má strukturu jako vepřové. Nejlepší je z ocasu. My jsme pekli chleba, měli své pečivo, i makové koláče, každodenně čerstvé na stole. Tam u Sepiku!“

„Říkala jste mi, že u vás v hotelu, když domorodý host se na někoho dožral, tak místo, aby si dali pár facek nebo se třískli půllitrama přes hlavu, jak bývalo u nás zvykem, že se do sebe zakusovali. Vzájemně částečně se papali.“

„Nejenom to. To, co zakousli, taky snědli. Rozžvejkali a spolkli, i s kusem látky. Doopravdy.“

„Však já vám to věřím. A co vy takhle – člověčinu jste neochutnala, u lidožroutské hostiny jste nebyla? Přiznejte se!“

„Nikdo mě nepozval. Žinýrovali by se.“

„Vy jste mi říkala, že jste mezi kanibaly měla dobrého kamaráda. Svěřil se vám, co nejlíp chutná?“

„Jmenoval se Janus – asi ho tak pojmenoval nějaký misionář. Říkal, že nejlíp chutná pata, spodek nohy.“

„Kdyby nás mínili konzumovat, to by nás vařili, pekli, marinovali? Co třeba syrové jako biftek tartar?“

„Syrové, to oni ne, pekli by nás na ohni. Janus nás jednou pozval k němu do vesnice. Jeli jsme tam – cesta trvala tři dny. Den po Sepiku, v našem motorovém člunu, pak po řece Karawari, kde na nás čekali jeho lidi a my přesedli do jejich kanoí. Pak už se jen pádlovalo. A to už se z obou břehů ozývaly zvuky - tamtamy.“

„Z toho aby šel strach, ne?“

„Spíš divný pocit, že nikoho na břehu nevidíte a přitom to zní, jako by to od nás bylo jen jeden metr. Konečně jsme dorazili ke břehu a celý den se pak šplhali do kopců, do jejich vesnice. Ženské tak chodily skoro nahaté. Jak nás zahlídly, tak utekly a strachy zalezly.“

„Že tam přišla čarodějnice, která nebyla nahatá...“

„Ne. Že přišlo něco nadpřirozeného – bílá kůže jako duch, v lajntuchu. Muži, ti teda neutekli, na mě prstem sahali...“

„Já taky rád sahám na ženské a nejsem kanibal.“

„Důvod byl ten, že se snažili smýt tu bělost – pro ně tmavá barva je ta jediná normální. Pak nás vzali na vršek, odkud byl krásný pohled do údolí. Janus pověděl, že když ještě byl mladý náčelník, tam v několika vesnicích žil jiný kmen. Janusovi se tehdy narodilo první dítě, syn – holky oni nepočítají - a manželka se s ním zatoulala nějak příliš blízko do toho sousedství. Někdo ji praštil, dítě odnesl a pak Janusovi vrátili hlavu, aby poznal, že to byl jeho syn. Strašně ho to rozzuřilo a přísahal pomstu. Za pár týdnů došlo k přepadu a celé to údolí – všechno živé, včetně slepic – vyvraždili a sežrali. Pak to místo zapálili. Teď už tam dávno není nic.“

- - -

Paní Zdena absorbovala a za své přijala z novoguinejského světa víc, než bych byl předpokládal – a možná že také víc, než si uvědomovala. Ještě markantněji tamější divočina poznamenala nejmladšího člena rodiny, dceru Helenku. U Sepiku strávila skoro celé dětství. Bylo jí šestnáct, když jsme se potkali a pustili se na vandr rarotongskou džunglí. Helenka ožila, chřípí se jí prý chvělo, tvrdil náš americký synáček. Byla ve svém prostředí, zatímco my za ní opatrně poseroutkovsky našlapovali.

„Helenka byla nejvíc domorodá z naší rodiny, absolutně se s tím životem ztotožnila,“ potvrdila matka. „Na Sepiku jsme měli dvě stě různých jazyků, Helenka z nich znala tři. Byla moc populární a přitom tolik jiná! Tahali ji tam za její blond vlasy, aby zjistili, zda něco tak divného k její hlavě skutečně patří. Říkali jí Pukpuk Mary. Víte co to je pukpuk?“

„Aby ne – krokodýl přece“, ohradil jsem se. Kdysi jsem pidgin English docela vážně studoval.

„Ona totiž už jako čtyřletá pravidelně plavala přes celý Sepik – asi tak kilometr široký, ale ta hloubka, sto metrů, a řeka to je pořádně prudká, ty vlny...“

„A ty pukpukové! V normální zemi by takové rodiče zavřeli do kriminálu nebo aspoň do blázince.“

„My jsme v Sepiku plavali každodenně. Nikdo se tam krokodýlů nebál, poněvadž krokodýl je přítel člověka.“ V závěru věty zvýšila hlas a zpomalila tempo. Upřímně, ještě zcela střízlivě, se na mě podívala.

„Tak vy jste se přece tou divočinou pořádně pošukla,“ vyhodnotil jsem. „Jaká je vaše filozofie vůči pukpukům? Kdo je krokodýl? Je to potvora, je to rozumné zvířátko, je to problematický...“

„Krokodýl je přítel člověka,“ opakovala. „A když občas někoho sežere, tak to není krokodýl. Je to duch někoho, kdo zemřel špatnou smrtí. Za všechna ta leta, co jsem na řekách byla – Sepik, Karawari, May... – krokodýl nikdy nikoho nenapadl. Ve všech těch řekách jsme plavali – ale jenom ve dne. Ani domorodci by tam v noci nevlezli. Takhle jsme to s nima měli rozdělený.“

„Na šichty teda. Tak vy tvrdíte, že krokodýl není zlej.“

„To teda není.“

„Je blbej?“

„Asi jo, když se nechá chytit.“

- - -

V jejím domečku na Rarotonze jí tam na piáně trůnila uříznutá hlava nějakého pána. Informovala mě, že s ním už žije deset roků, už se ho nabažila, a zeptala se, zda bych si ho nevzal sebou do Evropy, prodat ho muzeu v Baselu. Odmítl jsem, neboť s hlavami nedovedu obchodovat. Rovněž jsem nevěděl, zda taková hlava by musela mít vlastní letenku a extra pas.

Když jsem po letech psal knížku Naši mezi protinožci, přemýšlel jsem, kde asi teď paní Zdena žije. Po pár telefonátech jsem ji objevil a pěkně si s ní popovídal. Žila na ostrůvku v moři Arafura a domorodému kmeni se tam starala o účetnictví.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


David
14:34
23.4.2008

Stanley
17:00
22.4.2008

Aklechuj
15:33
22.4.2008

Našinec
14:18
22.4.2008

drak
15:25
22.4.2008

Aklechuj Hatu
15:38
22.4.2008

lucina (pes)
12:42
22.4.2008

Jasmin
16:43
22.4.2008

JT
11:49
22.4.2008

PetrM
13:06
22.4.2008

strejda Ferda
13:38
22.4.2008

I.Laengsfeld
14:07
22.4.2008

Jenda
14:26
22.4.2008

bezocasý obojživelník
15:15
22.4.2008

PetrM
14:34
22.4.2008

Dalibor
10:43
22.4.2008

Alfons
9:48
22.4.2008

cipísek
11:04
22.4.2008

Aklechuj Hatu
8:28
22.4.2008

PetrM
8:47
22.4.2008

strejda Ferda
13:13
22.4.2008

strejda Ferda
13:22
22.4.2008

strejda Ferda
13:44
22.4.2008

počet příspěvků: 28, poslední 23.4.2008 02:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.