Jedu tramvají v dopolední hodině, je středa a větracími okénky vane k nám, cestujícím, jaro. Jedeme zelenobílou alejí rozkvetlých jírovců vzhůru k univerzitnímu areálu. Není si kam sednout, všichni studenti jsou zabráni do skript nebo do vážných debat a nedivte se - zkouškové období je za dveřmi.
Stojím, svírám pravou rukou držadlové ucho nad sedadly a visím na něm tak trochu, začíná mi bolet koleno. Zato mám bezva přehled, vlevo se hlasitě řeší moment setrvačnosti rotujícího kužele, na opačné straně slyšíme, jak se tvoří kondicionál modálních sloves v angličtině. Směl bych vás požádat... mohl byste uvolnit... ten pán by potřeboval... neuměli bychom říct... to bys tedy měl...
A je to tady: Telepatie! Brunetka v červeném svetříku a černých jeansech, sedící u okénka vpravo, na mne útrpně pohlédla. Chce vstát a nabídnout mi své místo. Ach, ta potupa!
Ne, ne, slečno... díky. Snad někomu staršímu, že ano. Jste hodná. Opravdu, věřte mi, cítil bych se trapně - a copak to čtete zajímavého?
Zůstala sedět, usmála se, nenalíčená, svěží ústa, bystrý kukuč... Na okamžik sklapla desky - čtu: Diplomová práce, Tamara B... Víc jsem nepostřehl. Opět rozevřela svazek na stránce, kterou měla založenou palcem. Drobný font laserové tiskárny nepřečtu bez brejlí na takovou vzdálenost. Řádky dlouhé, odstavce souvislé, žádný vzorec, žádné grafy, jedna tabulka - asi nějaká statistika či co.
Taková úctyhodná diplomka, nejmíň sto stránek... Moc pěkně svázáno... A o čem vlastně... Copak asi slečna Tamara bakaláří? Nepřipadám jí jako vlezlý děda?
Dovídám se, že vůbec ne, že si ráda povídá se starými lidmi, že jejím studijním oborem je historie, že měla dějepis jako oblíbený předmět už dávno, už na základce, že starověk je zajímavý, ale dějiny tak zvané moderní doby jsou mnohem zajímavější.
A téma diplomky? Promiňte zvědavému starochovi...
Vlajka. Tedy - - organizace Vlajka, za Protektorátu Böhmen und Mähren, jestli vám to něco říká...?
Bodejť by mně to neříkalo... Vlajkaři, čeští nohsledi německých nacistů. Na venkově, kde se lidé navzájem znali, každý člen Vlajky byl počítán za udavače. I když v roce 1943 organizace Vlajka byla rozpuštěna samotnými okupanty, cejch zrádce vlajkařovi zůstal. "Ne, s tím Vildou kamarádit nebudeš," zakazovala mi maminka,"jeho táta je vlajkař, to by nám tak ještě scházelo..."
"Tak jednoduché to nebylo," oponuje budoucí historička, "Vlajku založili čeští fašisté už v roce 1930. Měli šovinistický program, ze začátku dokonce silně protiněmecký. Teprve po příchodu Hitlera k moci se snažili převlíknout kabát... Taky vím, že členství ve Vlajce bylo po válce pěkně přitěžující okolností při soudech nad kolaboranty."
V reproduktoru se ozvalo hlášení: Příští zastávka - Botanická zahrada. Budu muset vystoupit, milá slečno Tamaro, víte, jdu se podívat, jak kvete jaro ve světě. Až obhájíte svou diplomku, doufám, že z ní uděláte zajímavý článek.
Pokrčila rameny. "Myslíte, že by o takovém tématu někdo dneska si chtěl něco přečíst? Připadá mi, že o protektorátní historii a o pravdivé vylíčení tehdejších poměrů nikdo nestojí."
Tramvaj náhle zastavila, málem jsem upadl na podlahu. Co se stalo? Přejeli jsme někoho? Cestující sbírali rozsypané věci, omlouvali se za vzájemné pošlapání a nadávali řidiči; miminko v kočárku se rozplakalo.
Z postranní ulice vyrazil početný hlouček. Mladíci v černých mikinách s kapucemi do čela, děvčata v maskáčích, přepásaných řemenem s velkými špičatými cvočky, nějaké fangle a transparent nad hlavami. NIC NEŽ NÁROD! řval transparent a jeho trégři opakovali totéž, hlasy jim přeskakovaly nadšením.
"Myslím, že by se o historii psát i číst mělo..." řekl jsem nahlas, když se tramvaj zase rozjela. U botanické zahrady vystupovalo se mnou několik lidí. Pomohl jsem vyložit na refýž kočárek, kojenec na mně koukal, v pusince dudlík. Když jsem se narovnal, zahlédl jsem slečnu Tamaru B. za oknem odjíždějícího vozu. Jako by o něčem přemýšlela - ani se po mně neohlédla.

© Petr Kersch, Děčín, duben 2008