23.3.2019 | Svátek má Ivona


NANOPOVÍDKA: Přednáška o Osvětimi

25.2.2010

Na plakátku u vchodu do městské knihovny jsem si přečetl: Přednáška se bude konat 27. ledna, při příležitosti 65.výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim. Začátek v 19 hodin. Přednášející mgr. A.B., učitel dějepisu na základní škole v ulici Na kopci 1. Vstup volný. Přijďte včas!

Hleďme - je tam fotka: je na ni vidět několik studentíků sedících ve školních lavicích, před nimi stojí mladý muž v černém roláku, černá bradka à la Johnny Depp, levá ruka v kapse kalhot, v pravé ruce mikrofon, vypráví o nacistickém superlágru Auschwitz, který - vybudován v roce 1940 nedaleko polského Krakova - pomáhal Třetí Říši až do roku 1945 při "konečném řešení" otázky, jak efektivně a rychle zahubit všechny Židy, kteří v oné době ještě přežívali na Němci okupovaných územích v Evropě i v Německu.

Radniční hodiny ukazovaly za pět minut sedm. Expresem do Prahy odjíždím až za hodinu. Nádraží je odsud kousek. Řekl jsem si: Půjdeš na tu přednášku a poslechneš si, jak pan učitel bude občanům vykládat, co se dočetl o nacistech a holocaustu.

První překvapení: Vstupuji do spoře osvětleného přednáškového sálku - ani v jedné řadě křesel není pro mne místo! Teprve když si laskavá návštěvnice, sedící na krajním sedadle předposlední řady, všimla rozpačitého staršího pána, pobídla své šestnáctileté kamarády a ti v hledišťátku vyčarovali pro mne volnou židli.

Další překvapení : rozhlédnu se kolem - přede mnou samí mladí - za mnou taky! Až u okna dvě starší ženy, bělovlasá hlava nějakého pamětníka je vidět vpředu, možná je těch starochů tam víc - ale nástropní světla pohasla, přednáška začala.

Úvodní slova předcházela píseň. Tklivá, smutná píseň v hebrejštině. Zpívala ji drobná dívka, na kterou ze zadních řad nebylo skoro vidět, ale její čistý, žalující soprán zaplnil celou místnost. Zpěvačku doprovázely obrazy na velké promítací ploše, obrazy známé a mnohokrát reprodukované při podobných představeních: chlapec s čepicí na hlavě a se zdviženýma rukama na ulici varšavského gheta, zástup židovských civilistů nastupujících do železničního vagonu určeného pro přepravu dobytka, skupinka dětských obětí vybraných pro pokusy osvětimského "lékaře" Mengeleho, železná vstupní brána do koncentračního tábora Osvětim, s přivařeným výsměšným "Arbeit macht frei"...

Když se objevil obraz, na kterém byl podrobný půdorys tábora zvaného Auschwitz I, začal učitel svůj výklad. Posluchači se dozvídali podrobnosti. Brzy německé vyhlazovací mašinerii "kapacita" základního tábora nestačila. "Vězni" postavili rozměrnější Auschwitz II - Birkenau, s pěti plynovými komorami a krematorii o vysoké "výkonnosti". Objevily se před našimi zraky obrazy, jejichž základem byly fotografie - černobílé, amatérské, z hlediska fotografické techniky mizerné fotografie - zapomenuté a nalezené po válce. Na fotografiích různé záběry a výjevy, které asi fotografujícímu stály za expozici. Uvědomil jsem si, že na hromadu mrtvých nahých lidí, ležících v dlouhém a hlubokém příkopu, se nedíváme pouze my tady v ztichlém hledišti, ale hleděla na ni před šestašedesáti lety ta fotografovaná, vyrovnaná řada naháčů, stojících na okraji příkopu smrti. Za nimi deset uniformovaných esesáků s namířenými puškami právě ukázněně vykonává rozkazy opodál stojícího šikovatele: Zalícit! Feuer!

Přednášející promítá další obrazy a ke každému vypráví příběh, vysvětlí důležitý detail, doplní svůj výklad o nejnovější poznatky historiků, zabývajících se vědecky těmito fakty, těmito událostmi, těmito smrtonosnými idejemi a praktikami německého nacismu. Lektor například podrobně líčí tragickou cestu lidí z koncentračního tábora Terezín, kteří po několikadenním transportu dobytčím vlakem dojeli až do Osvětimi, vyhladovělí a žízniví vystoupili na rampu perónu, byli vyzváni, aby odložili svá zavazadla - pečlivě podle rozkazu označená ("hned po vašem osprchování je obdržíte nazpět") - a byli rychle odvedeni do "šaten" plynových komor... Lektor světelným červeným ukazovacím bodem přejíždí po betonovém interiéru plynové komory, ukazuje na svislé nátrubky, kterými esesman na střeše, oblečen do ochranného munduru, protiplynovou masku na obličeji, vhazoval piksly s pastilkami cyklonu B, aby během deseti minut uvnitř zavření lidé do jednoho zahynuli. Po jistých incidentech - jak bylo později, mnohem později, prokázáno výpověďmi svědků a za zachovaných dokladů - vedení koncentračního tábora expoziční dobu doporučilo prodloužit na dvacet minut. Po osvobození tábora se našli přímí svědci tohoto "konečného řešení židovské otázky" nejen mezi přeživšími vězni, ale i mezi zajatými esesmany. Ti popsali, jaký pohled skýtaly vnitřní prostory plynové komory ve chvílích, kdy zvláštní komando vězňů otevíralo plynotěsná vrata, za kterými v jediné čtvrthodině zemřelo společně až dva tisíce lidí.

V přednáškové místnosti začalo být dusno. Napadlo mi, že někdo by měl pootevřít okno a pustit dovnitř čerstvý mrazivý večerní vzduch. Pan učitel trochu ochraptěl a občas se zakoktal, už mluvil spatra dlouho. Ještě nám poví, že za dobu čtyř let se pokusilo uprchnout z Osvětimi přes osmset vězňů, z nich pak asi sto osmdesát s úspěchem skutečně uniklo - ostatní byli chyceni a před nastoupenými ostatními vězni hrůzným způsobem popraveni. Mezi těmi úspěšnými uprchlíky byli také dva slovenští Židé: Rudolf Vrba - vlastním jménem Walter Rosenberg - a Alfred Wetzler; oba se zachránili útěkem přes polsko-slovenské hranice v době, kdy vrcholilo Slovenské národní povstání. Jakmile se tam ocitli v bezpečí, sepsali proslulou zprávu o poměrech v Osvětimi, o hromadném vraždění a utrpení bezbraných a nevinných lidí.

Symbolickou tečkou za vyprávěním byl závěrečný snímek úhledné šibenice, na které po válce Poláci oběsili velitele osvětimské továrny na smrt, obersturmbannführera Rudolfa Hesse. Šibenice s náležitým propadlem (aby odsouzencova smrt byla co nejkratší, v několika sekundách) stojí dodnes vedle torza plynové komory s krematoriem č.5.

Nezapomeňte, mladí přátelé - řekl mgr.A.B. nakonec - že dnešní neonacistické projevy a demonstrace skrývají pro vaši generaci nebezpečí recidivy německého nacismu. Neinformovaní a lhostejní občané - to je pro dnešní neonacistické organizace něco jako živná půda pro choroboplodné bacily.

Přiznám se, že si nevzpomínám, jak se obecenstvo rozcházelo. Chtěl jsem magistrovi stisknout ruku, představit se, vyslovit uznání, prohodit pár slov o možné spolupráci, předat mu adresu, telefonní číslo... Stál jsem u východu - pan učitel kráčel směrem ke mně a usmíval se! Nedíval se přitom na mne, vůbec můj pohled nevnímal, minul mě a namířil ke křeslům v poslední řadě hlediště, kde zůstala sedět mladá žena. Hnědovláska, v tmavozeleném kabátku, kašmírovou šálu kolem krku, zlatisté řetízkové náušnice. Magistr se nad ní sklonil k polibku, zahlédl jsem štíhlou ruku s růžovými nehty, kterak mu vjela do vlasů.

Expres do Prahy byl dávno pryč, tak jsem odjel osobním vlakem, takzvaným courákem. Průvodčí mě před Prahou vzbudil. Byla půlnoc.

© Petr Kersch, Děčín, únor 2010



Diskuse


I. Schlägel
16:20
25.2.2010

H. Lukešová
17:50
25.2.2010

S. REHULKA
5:10
25.2.2010

počet příspěvků: 3, poslední 25.2.2010 05:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.