Předchozí díl najdete zde.

Dne 13. 9. 2014, to je sobota, vyrážíme v 10 hodin z mariny Palmižana a míříme do zátoky Livka na ostrově Šolta. Na místě jsme už před jednou hodinou. Zátoka je úplně prázdná a my jsme si vybrali místo úplně na jejím konci. Vyvázat se ke břehu se podařilo až na druhý pokus – při spouštění kotvy se uvolnila spojka kotevního vrátku a kotva spadla předčasně. 

Takhle suše to bylo zapsáno do lodního deníku. Ale pro mě jako součást obsluhy kotvy to byl děsivý pohled – řetěz se nekontrolovaně řítil do hloubky a nebylo moci, jak ho zastavit. Naštěstí jsem odolala reflexu strčit do mechanismu nohu, abych to zastavila. Nepomohlo by to. Je nutno počítat s tím, že kdyby se řetěz vyrval úplně, nejenže by s sebou vzal i kousek paluby, ale kdyby se celý vysypal na dno, jsme v tom, ehm nahraní. Naštěstí se mechanismus včas „vzpamatoval“ a pár metrů před koncem řetězu zabral. O řetěz jsme tedy nepřišli a kotvu po chvíli spouštíme znovu, už bez překvapení. Kapitán dodatečně usoudil, že mechanismus byl dosud „slepený“ a tahle příhoda ho správně prošťouchla, takže je konečně všechno, jak má být. S kusem štěstí tedy.

Odpoledne je slunečno (takže koupání, lenošení, focení) a večer je slavnostní večeře – pečené koleno (polotovar dovezený Česka), bramborové knedlíky a salát z kysaného zelí. Je to dobré, ale druhý den jsou všem těsné kalhoty. To ty knedle!

Kolem sedmé večer začal „cirkus“ – objevily se první charterové lodě s nadrženými posádkami (v sobotu je totiž v půjčovnách naloďovací den) a pokoušely se tu zakotvit. Je to opravdu zajímavá podívaná, všichni jejich počínání zasvěceně komentujeme. Spouštějí a zas vytahují řetězy, různě popojíždějí, zkoušejí, zda kotva drží. Podle hovoru a vlajek jsou to Němci i Češi – některým se zakotvení povedlo, ale jiní to vzdali. Livka je totiž hluboká až 40 metrů. Na takovou hloubku řetěz běžné charterové lodi nestačí – poměr hloubky a vypuštěného kotevního řetězu má být aspoň 1 : 3. My jsme, díky obeznalému kapitánovi, vyhmátli příhodně mělké a chráněné místečko.

Další den je krásně. Výtvarně založená členka posádky projeví přání kreslit z břehu. Znamená to logistickou výzvu, protože Cecilku jako dopravní prostředek už nikdo pokoušet nebude, nechť odpočívá v důchodu. Kapitán proto zručně sváže několik fendrů do provizorního voru, na něj připevní kreslicí potřeby v nepromokavých obalech (což jsou zip-sáčky na potraviny, které jsem dodala z kuchyně), navrch přijde suché oblečení a výtvarnice zamíří nahatá ke břehu. Tam náklad zdárně vyloví, upraví se podle místních zvyklostí a stráví na břehu nějakou tu hodinku celá šťastná, zanořená do scenérií, jen se jí ruka kmitá.

Odplouváme v pondělí 15. 9. Do Trogiru nás čeká trochu delší úsek, takže už před sedmou ranní uvolňujeme záďová lana, pak se pomocí motoru otočíme na kotvě, ve čtvrt na osm kotvu vytahujeme a odplouváme. Ve čtvrt na devět zdviháme genu a míříme směr Trogir.

V devět ouha, rušivý element – znepokojeně zaznamenáváme chrastivý zvuk odněkud z prostor motoru, nejspíš od převodovky. Každý divný zvuk na lodi je podezřelý a vyvolá napětí, co se zase kurnik posejruje.

Naštěstí se bez potíží dostaneme do Trogiru, kde bude naděje na řešení divného rachtání, a před půl dvanáctou se vyvazujeme v marině. Je tam krásně, ach opravdu nádherně. Palmy, slunce, staré město. To je poměrně malé, ale našlapané památkami a krásnými výhledy. Nad hlavou nám nízko prolétají letadla přistávající v nedalekém Splitu.

Odpoledne si dáváme rozchod. Část posádky míří opět do města, kapitán zatím řeší záhadu chrastící převodovky. Rozmontuje ji a zjistí, že je zcela suchá! Solidárně s ním vyrážím na pátrání za vhodnou tekutinou ke svlažení. U jachtařské pumpy se zdá, že jsme uspěli, a dolitá převodovka po zkušebním startu zatím nerachtá.

Večer pak všichni  vyrazíme do starého města do konoby u Tomislava – naší oblíbené. Hospodský dokonce poznává kapitána, zřejmě je tam za ty roky pečený vařený neboli profláklý. Pod stolky se promenují kocouři – sice plaší, ale vypadají v kondici. Abychom pak rozchodili hromady kalamárů a grundlí, vydáme se na večerní procházku.

Živá přímořská promenáda nám připomene tu pravou turistickou atmosféru. U městského nábřeží (nikoli v marině, která je na tohle malá) kotví luxusní velké plachetnice, které skýtají opravdu krásnou podívanou. Se zmrzlinou v ruce je znalecky okukujeme a odhadujeme, kolik mají na palubě záchodů (to je měřítko luxusu), a s uznáním kvitujeme koše plné bot, které značí, že hned po vstupu se musejí všichni zouvat.

Druhý den já ranní pták vyrážím na tržiště – a to je prostě nádhera. Jdu tam nadvakrát, abych si všechno náležitě užila, rozmyslela a náklad pobrala. Úplně na konci tržiště pak objevím hlouček trhovkyň opravdu lokálních, každá má copánky česneku, malou lahvičku oleje a pytlíky různých bylin. Srdce mi zaplesá a s jednou se dám do řeči. Má šedivé vlasy, jasné oči a skvěle si rozumíme. Rukama a očima se domlouváme, co je která bylinka, ale nakonec si nechám všechno napsat, protože některé rostliny nepoznávám, akorát jsem ujišťována, že ze všeho můžu udělat „čaj“.

Vracím se na loď obtěžkána pytli zeleniny, ovoce, bylin a hub. Večer budou těstoviny s opraženými liškami. Mňam!

Je úterý 16. 9. a před jedenáctou dopoledne odplouváme z Trogiru směr zátoka Vinišče. S tím chrastivým zvukem motoru si ještě užijeme.

Připomínám, že tohle je obvyklý vípák, takže zde můžeme probírat cokoli, oč se chcete podělit.

Přeji krásnou sobotu a neděli.

Fotografie ze zátoky Livka jsou zde a z Trogiru zde.