Kauza Evy Michalákové vzbudila hodně velkou pozornost. Norské úřady jí zabavily syny a z posledního rozhodnutí už o jednoho přijde definitivně, protože ho pěstouni budou adoptovat. Ta norská služba Barnevernet je zřejmě pěkně vykutálený podnik.

Za paní Michalákovou se postavil premiér i ministr zahraničí a ministryně sociálních věcí a prezident horuje pro odvolání velvyslance. K vyhlášení války dojde až příští týden, až rozhořčení ještě více vykypí. V modřanské marině se už chystá výsadkové loďstvo.

Slyšíme, že u zdroje problému mělo jít o nějaké zneužívání a že soudy žádné zneužívání nepotvrdily, tudíž k němu nedošlo.

Barnevernet tvrdí něco jiného a bohužel nevíme, co tvrdí, protože Barnevernet to nikomu nemusí říkat.

Zdá se totiž, že v severských zemí lidskoprávnismus dosahuje leckdy až obludných rozměrů. U nás se stalo, že ředitel dal žáku grázlovi pohlavek a musel se poroučet. V Norsku by ho nepopravili, ale jistě by s ním jaksepatří zatočili. Vize Ray Bradburyho z padesátých let se zvolna naplňují, až na to, že on předpokládal, že ta tyranie přijde zprava a ona, jak už to tak bývá, přichází zleva.

Jaké z toho plyne poučení? Pokud chci v Norsku či Švédsku žít, musím ty lidskoprávní svérázy vzít na vědomí. Já bych to nedokázal a je to jeden asi z pěti set padesáti důvodů, proč se tam nestěhuju. Když se tedy někdo do Norska nalepí, musí počítat s tím, že je to tam všechno jinak. Nám to může připadat na hlavu, oni si v tom libují.

Pro paní Michalákovou je to tragédie. Bude se odvolávat a bude se prodírat dál tou byrokratickou džunglí. Jednoho dne bude onen ukradený syn plnoletý a ani Barnevernet jí nezabrání, aby si s ním popovídala.

Bude to ale v norštině.