Předchozí části najdete zde.

V pondělí ráno byl docela velký mráz, ale sluníčko se od rána snažilo naplno a i předpověď slibovala oteplení. Ustal vichr, takže nám hned bylo líp. Plány byly docela velké – ale všechny cíle byly v okolí.

Využili jsme výhody brzkého vstávání a vyjeli autem až pod skalní vyhlídku Capluc.

Ráno pod skalní vyhlídkou Capluc.

Na plácek na konci klikaté silničky se vejdou jen tři vozy – v půl osmé jsme tam pohodlně zaparkovali. Rázem se výstup až k vrcholovému kříži stal příjemnou ranní procházkou, stoupání od parkoviště v Le Rozier by bylo podstatně náročnější.

Na samotnou vyhlídku vedou tři kovové, úplně kolmé žebříky.

Poslední žebřík.

Takže jsme poslední úsek museli na střídačku, neboť přivázat psa u jediné přístupové cesty by mohlo nějakému dalšímu „vstávači“ přivodit infarkt (a nakonec jsme lidí cestou na vrchol a zpátky potkali šest – neobvyklý provoz).

Výhledy úžasné. Jak na Tarn, tak Jonte. Na městečka a vesničky. Na půlmost – i s květinovou zahrádkou.

Půlmost nad Tarnem se zahrádkou.

I na supy – jen ti se nechtěli nechat vyfotit – buď splývali s pozadím, nebo se na nebi rychle díky vzdušným proudům stali malou skvrnkou hódně vysoko.

Supi se slétají.

Nejhezčí pohled na Capluc se nám otevřel při stoupání na další planinu – Causse Noir. Na ní je největší (a nejkomerčnější) skalní město celé oblasti – Chaos de Montpellier-le-Vieux nad údolím řeky Dourbie.

Jméno mu dali pastýři, když hnávali stáda od moře do hor a obrovské skalní město plné bran a kolmých stěn a jeskyní pokládali za opuštěné lidské sídlo. Obrovské. A znali jen jedno tak veliké město – Montpellier. A tak ho pojmenovali Staré Montpellier.

Chaos de Montpellier le Vieux.

Cestou jsme museli zastavit. Protože se nad námi „setmělo“ a doufali jsme, že tentokrát nám ptáčci neuletí. Jedenáct supů najednou pomalu stoupalo – bez jediného pohybu křídly. Úžasný pohled. A pak se člověk podíval pod nohy a zjistil, že zase stojí v koniklecích a vstavačích. Podíval se na kolem letícího ptáka – a on dudek. A kukačky kukaly stále a pořád a všude. Tamní příroda byla opravdu krásná.

Night vše zvládal s přehledem.

Kdybychom největší „Chaos“ viděli na začátku dovolené, určitě bychom byli nadšení. Takhle to vlastně nebylo nic nového – zase kamení, zase skalní brány a jehly. Jen tentokrát placené – s parkovištěm, lavičkami, spoustou chodníčků, schodů, zábradlí, informačních tabulí. Cest je tam spousta (po jedné jezdí i turistický vláček) – za tři hodiny jsme rozhodně neprošli všechny.

Hledání dolmenů.

Odpoledne jsme vyrazili z domečku jednak na nákupy do Sévéracu (místní sýry a vína jsme vyhodnotili jako nejlepší dárky z cest) a jednak jsme chtěli najít některé z dolmenů na značeném okruhu. Tvůrci trasy nepočítali s ohradníky, které značenou památku občas znepřístupní :o) Ale i tak jsme našli tři dolmeny „první kategorie“ – tj. zachovalé („druhá“ skupina jsou dolmeny znovu postavené a „trojky“ jsou rozvalené).

Night nadšen, průzkumničení si užíval.

Úterní dopoledne jsme vyplnili tak trošku dobrodružnou cestou po hraně Causse Méjean z vesničky La Bourgarie. Místní značená trasa slibovala asi 8 kilometrů dlouhý okruh, včetně velké skalní brány a několika vyhlídek. Ale znamenalo to spustit se skalní průrvou pod pás kolmých stěn, jít po chodníčku nad strží a pak pochopitelně vystoupat zase nahoru.

Zábradlí na vyhlídkách nehledejte (jdeme po značené trase).

Mapy.cz jsou opravdu perfektní. A na trase znázorňovaly žebříky (nebo schody – to se nepozná). A abych se jim vyhnula (pes žebříky fakt nedá), tak jsem přesvědčila zbytek výpravy, že půjdeme zkratkou. Jak pak pravil Pepa – ano, na téhle cestě žebříky nebyly. Protože je tam, bohužel, ještě nenainstalovali...

Ve skalní bráně.

Prozradím to – byla dvě místa, kde jsme Nighta zdvihali, neb sám by ty skalní stupně prostě nedal. A on, kamzík jizerskohorský vzorně spolupracoval, a s výjimkou těch dvou míst zvládnul všechno bez zaváhání. A moc dobře věděl, kde je bezpečný terén a kde si musí dávat pozor.

Prý jdeme pomalu.

Když jsme vystoupali zpátky nahoru na planinu, spadnul mi balvan (obrazně řečeno – i když balvany v oblasti padají stále, eroze dělá své). Plácla jsem sebou do trávy (ehm – do konikleců) a koukala na mráčky na nebi. Psík si našel klacek a řádil. Opravdu se tvářil, že se ho únava netýká, že týden stále na nohou mu nevadí.

A zase čeká...

Odpoledne jsme už chtěli stihnout jen dvě zajímavá místa, kolem kterých jsme pravidelně celý týden jezdili. Hrad Peyrelade a kapličku Notre-Dame na břehu Tarnu u vesnice Mostuéjouls.

Skalní hrad Peyrelade.

Pes na hrad může – i proto jsme si prohlídku nenechali ujít. Zajímavý hrad, krásné výhledy a zase jeden zvědavý sup. A při sestupu z hradu měl Night u paní pokladní připravenou velkou mísu studené vody.

Obtížný terén na procházky.

Románská kaple pak byla tečkou za místními údolími.

Kaple Notre Dame na břehu Tarnu.

Ráno jsme totiž vše zabalili, klíč (podle dohody) nechali v zámku a vyrazili na severovýchod. Směr Mende, Lyon, Liberec. Od noci pršelo a liják nás neopustil po celou cestu domů. I plánovaná zastávka v městě Le Puy-en-Velay se změnila jen na pár fotek z vyhlídky nad městem. Lilo a lilo.

Zatímco cesta Francií po placených dálnicích byla velmi klidná, přejezdem hranic do Německa se vše změnilo. Kolony, kolony a zase kolony. I tak jsme dorazili domů před půlnocí. Spokojení. Protože tahle dovolená se opravdu povedla.

Skoro celá obec Bombes - na fotce chybí jediná stavba, a to náš domeček...

Ubytování bylo zajímavé. Ne pro ty, co jim vadí pavouci na stropě, starý nábytek a řehtající kobylky přede dveřmi. Ne pro ty, kterým vadí vlhké studené kamení. Ne pro ty, kterým vadí každý den zatápět v krbových kamnech. Nám se to moc líbilo. Tekla horká voda ve dřezu i ve sprše, záchod byl splachovací, lednička s mrazákem i sporák byly standardní.

Ubytování - jídelní kout.

Příroda kolem byla úžasná. Borové lesy, pláně porostlé buxusy, jalovci a žlutě kvetoucími janovci. Skály s právě kvetoucími muchovníky. Petrklíče, narcisy, vstavače, tořiče, koniklece, pampelišky a spousta skalniček. Orli, supi, luňáci – ale i poštolky, vrány, dudci, sojky (žádná straka), kukačky, vrabčáci, sýkorky... ornitolog by si tu užil. Ale viděli jsme i srnčí, zajíce i kmotru lišku.

Výhledy z hradu Peyrelade do kraje.

Kraj vysoko položených plání naporcovaný hlubokými údolími byl pro nás nový. Zajímavý. Fotogenický. Ale život tady snadný jistě není. Malé kamenné vesničky a usedlosti vypadají stejně jako před sto lety. Dnes tam stojí auto a někde vykukuje satelit. Jediné spojení s civilizací je po uzoučkých silničkách s neuvěřitelným klesáním (svodidla tu nehledejte).

Město Le Puy en Velay.

Hodně lidí živí turistický ruch – ale jen 4 měsíce v roce. A to zase je všude kolem lidí až moc. Silničky se snadno „ucpou“. Dneska se běžně na dovolenou jezdí obytnými vozy (a mají pro ně tady řadu přírodních parkovišť a snad v každé vesnici je místo, kde se dá napustit voda a vypustit odpad). Ale ne každý je schopný se s výrazně větším autem vyhnout na silničce pro jednoho. A zacouvat na plácek nad strží, kde není ani patníček...

Smutné zbytky statku. Francouzské středohoří.

Snad každá vesnice i samota má značené parkoviště. Ale taky mají výrazně značená místa soukromá. Je jasné, v sezóně auta stojí všude, kde se dá (i nedá). Množství kempů, tábořišť, hotýlků, hospůdek dole u řek je obří. Byli jsme moc rádi, že jsme volili termín předsezónní. I když ten mráz a sníh v plánu nebyl.

Night pózuje před kobylkama.

Každý den jsme nachodili něco mezi deseti a patnácti kiláčky pěšky (jen v sobotu to bylo o trochu míň). Každý den jsme najeli od 95 do 200 kilometrů (jen v sobotu víc – 270. No a cestou tam přes Puy de Dome to bylo 1600 km a zpátky přes Le Puy 1500 km). Takže na pobyt v domku moc času nezbývalo. Jen tak na spaní, jídlo a zpracování fotek u večerního vína.

Pes se tvářil, že tento typ dovolené mu vyhovuje. Lítal na volno na většině výletů a při tom se stále choval rozumně a poslušně. I v civilizaci na vodítku se choval vzorně.

 Měla jsem trochu obavy, jak to zvládne. Přeci jen pět už mu bylo a začíná mu věk na dogu poměrně pokročilý. Bála jsem se zbytečně – i po návratu se tvářil, že by mohl jet znova.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do krásné fotogalerie.