Na anglický jihozápad jsem se toužila podívat už od pubertálních dob, kdy jsem přečetla snad všechny romány, které napsala Daphne du Maurier a které se většinou odehrávaly v Cornwallu. Uplynulo strašně moc vody, než se mi to povedlo.

Tentokrát jsme si koupili zájezd, protože vidět všechno, co bychom rádi, by bylo mnohem dražší a vyžadovalo dalekosáhlé plánování, na které nebyl čas. Měli jsme štěstí, v zájezdu nás bylo jen šestnáct a měli jsme skvělou průvodkyni (a legračního řidiče).

Den první

Exeter: historické centrum hrabství Devon. Zejména tedy katedrála sv. Pavla. S její stavbou začali ve 12. století, gotická přestavba proběhla kolem roku 1 400.

Exeter - katedrála sv. Petra

Je úžasná a jako bonus se mi líbilo, jak velkolepé kamenné krajky v sobě skrývají různá překvapení (třeba na portálu dveří mimo spousty jiných droboučkých plastik najdete svini s podsvinčaty). Vnitřek katedrály je ohromující, jinak to neumím popsat. A zase další roztomilé detaily – na jednom ze sloupů jsou dva kejklíři – horní stojí hlavou dolů na tom spodním. Vysvětluje se to tak, že kejklíři nic jiného neumí, takže chválí Hospodina tím, co dokážou.

Malinká dvířka, která vedou ke schodům do věže. Dole je díra - dveře pro kočku. Kočky byly v kostelech důležité, protože chytaly myši, které by jinak mohly překousat provazy, na nichž visely zvony.

Vlajka expedice kapitána Scotta -to je ten smutný hrdina, co dorazil na Jižní pól až druhý za Amundsenem a cestou zpátky i se svými společníky zemřel zimou a hlady. Pocházel z Devonu.

Ze zahrady katedrály sv. Petra v Exeteru

Samotné město Exeter je typicky anglické a nabízí i další památky – třeba maličký kostelík sv. Martina, ještě starší než katedrála (minimálně 1 065). Hezký upravený prostor před katedrálou (pod zemí tam prý jsou římské lázně, jen najít peníze na to, je vykopat a zrestaurovat)

Brixham: vesnice předělaná na letovisko. Přijeli jsme v době odlivu, takže z romantiky přístavu zbylo chaluhami páchnoucí bahno. Mají tu zakotvenou repliku Drakeovy Zlaté laně, na níž obeplul v letech 1577–1580 zeměkouli. Je přibližně 25 metrů dlouhá a 70 mužů posádky na ní obeplouváním světa strávilo tři roky. Umíte si to představit? Přežilo jich 56.

Jinak je v Brixhamu hlavně spousta lidí a spousta obchodů s opalovacími krémy a plastovými lopatkami.

Den druhý

Dartmoor – to je to místo, kde po blatech běhal Pes baskervillský. Poprchává, nízké mraky se válejí skoro po zemi. Nejdřív obdivujeme kamenný most ze 13. století, tvořený třemi velikými žulovými placáky na kamenných sloupech.

Dartmoor - historický Clapper Bridge

Potom zvláštní krajinu – těžko to pojmenovat: táhlé kopce, opravdu pozvolné. Ale docela vysoké, tak 500 – 600 metrů nad mořem a to moře je kousek odsud. Skoro žádné stromy, všechno pokryté buď trávou (tu spásají ovce, krávy, případně místní divocí poníci), nebo čímsi chundelatým, co je při bližším zkoumání směs kapradí, kručinky (to je kručinka, ne hlodáš, pravila přísně paní průvodkyně), ostružiní a případně vřesu. Ke kručince se ještě vrátím. No a jinak je krajina pokrytá hlavně kamením. Někde jsou kameny srovnané do řad nebo kruhů prý z doby bronzové - to už byla krajina odlesněná.

Vítr fičí jako divý. Název románu „Na větrné hůrce“ se tady dostal do správných souvislostí.

Dartmoor

Princetown - městečko uprostřed blat, kde je od napoleonských dob vězení (ostatně z něj uprchl ten nešťastník z Psa baskervillského, co ho Pes nakonec roztrhal). Hotel, kde A. C. Doyle kus Psa napsal. Hospoda, kde jsme si dali „Devon Cream Tea“. To je velká místní specialita - dostanete konvičku čaje, konvičku mléka, dvě buchty z těsta nejvíc podobného vánočce, džem a mističku smetany, která je vlastně už máslem. Uznala jsem, že dobrý silný čaj je možné pít s mlékem (ale stejně bych to nepřeháněla). Jako svačinka je to moc dobré, ale je pak nutné delší dobu pochodovat po blatech. Což jsme ostatně udělali, drápali jsme se na jeden z kopců, abychom se rozhlédli po okolních kopcích. V mém případě formou zrychleného přesunu, protože jsem potřebovala ještě zaběhnout na místo, kde jsem před chvílí viděla poníky – oni nejsou zdaleka tak hojní jako krávy nebo ovce, prý se může stát, že je nešťastný turista nepotká vůbec. Tak to já jsem sice málem vyplivla plíce, ale poníky jsem viděla a vyfotila :-)

Poníci

Lydford Gorge – tedy soutěska Lydford. S vodopádem. To byla povedená taškařice. Zatímco dosud bylo spíš chladněji, občas vykouklo slunce, občas spadlo pár kapek, tentokrát začalo mírně pršet, jen co jsme vešli do soutěsky. Déšť pomalu sílil, až jsme nakonec klopýtali bujnou vegetací, kluzkými kameny a blátem v pořádném lijáku. Vodopád jsme ještě viděli, jinak nic moc – nezbývalo než pečlivě sledovat, kam šlapeme, spadnout by se tam dalo dost nebezpečně.

Na konci trasy byla čajovna, tam jsme si rozložili svoje kompletně mokré svršky a chvíli se z nejhoršího sušili. Autobus pak vezl něco jako bandu vodníků.

Drobné kulturní šoky – je celkem známo, že ve starším hotelu budete mít oddělené kohoutky na teplou a na studenou vodu. Už ani nevím, od kdy se myju pod „smíchanou“, ale třeba čistění zubů v této starobylé verzi mě dnes dost ničí. Tedy zejména když je umyvadlo malinké, nad ním polička a ... teď jak se strefit, že?

Ještě se mi to v Anglii nestalo (ale já tam hodně jezdila služebně, takže problém jaksi nevznikal), leč na manželském lůžku se ve všech třech hotelech skvěla jednotná přikrývka pro oba. Kdybych to měla takhle mít doživotně, tak se rozvedeme.

Ovce jsem nefotila. Rozčiluje mě, jak mají na kožíšku zelené nebo červené barevné fleky. Prý si je tak označují majitelé (a snad to nějak souvisí i s tím, jestli ovce už byla očkovaná). Asi je to praktické, ale turistu ten pohled nepotěší.

V Anglii se na vás usmívají. Pozdravení obsahuje i pohled do tváře a široký úsměv. Prodavačka vám pohlédne do tváře a vykouzlí široký úsměv, v hotelu vás vítají jak ztracenou dceru. Za chvíli to člověk dělá taky. A pak s tím doma narazí.

Foto: Zana. Můžete si je prohlédnout také přímo tady na Rajčeti.