Žánrový obrázek z Hyper-Super.

Muž lovec nejdávnějších věků byl krapet paťatej, shrbenej, pelichal mu opičí chlup, v tlapě měl šutrák a tvářil se zavile. Aspoň tak nějak nám ho kreslil Zdeněk Burian

Fotobuňka zabzučela, dveře marketu se rozlétly a vstoupil ON – muž lovec, ušlechtilý divoch, Tarzan...

V tlapě vozík, mobil u ucha, na sobě triko s nápisem Coca-Cola a bermundy typu plando desolato, z nichž se na stehně draly jakési klikyháky doplněné na lýtku busolou.

Podařilo se mu zdolat nástrahu v podobě průjezdu pro vozíky, aniž si zlomil ruku, a na chvíli uvízl v turniketu. Záhy se osvobodil, hrdě a hranatě se zmocnil svého vozíku a udatně se rozhlédl okolo.

Poněkud mne překvapil. Vstrčil ruku do kapsy plandavých bermund a zašátral kdesi v hlubinách rozkroku. Nehodlal se podrbat, jak jsem se původně mylně domnívala, ale vytáhl odtamtud cosi, co klidně mohlo být polovinou roličky toaletního papíru.

Opět jsem se mýlila – byl to seznam, co má nakoupit, a který mu obětavá ženuška tlustou fixou napsala. Napřáhl ruku před sebe, fábor mu zavlál nad hlavou a Tarzan svraštil obočí usilovnou snahou vyluštit hieroglyf.

Odfrknul si jak kůň, potřásl kudrnatou hlavou a jal se nenápadně rozhlížet kolem sebe, jukal do regálů, pohvizdoval a ostentativně dával najevo, že nakupovat v hyper-super je pro něj něco jako houska na krámě, co běžně řeší 3x denně. Do očí se mu však pomalu vkrádala panika a zjevně měl pocit, že tyhle věci nikde v životě neviděl. Ani doma v ledničce!

Asi 2 metry před ním skláněla se do regálu s jogurty osoba tvarů tak lepých a vyvinutých, že jimi úspěšně bránila ostatním zákazníkům v plynulém nakupování. Tarzanova tlapa se rozmáchla: „Čau Verčo,“ dopadla dlaň na bílé upnuté džíny vyklenuté nad solidní kýtou. Verča se potěšeně zachichotala nad tou pozorností a Tarzan spokojeně zaržál nad potvrzením své role alfasamce a nonašalantně se zmocnil trsu banánů. Z rukávu mu vykoukl biceps a s ním umně a barevně vytetovaná růže.

Bylo to jasné! Jmenuje se Rosario, pašuje banány a támhle za tím regálem se určitě vynoří Serafina v ušmudlaném kombiné.

Nevynořila! Seděla doma a zjevně měla pocit, že se Rosario kdesi nectně fláká. Rosariovi to zaburácelo v gatích tak mocně, že leknutím upustil banány a znovu vnořil se do hlubin bermund. Chvíli se natřásal a šátral, až se mu, odkudsi spoza moudí, podařilo vydolovat mobilní komunikační prostředek: „Ano myško,“ řekl pokorně a postavil se do haptáku.

Serafina se s tím nemazala a hnala ho kolem regálů, jen to svištělo. Rosario odříkával názvy jogurtů jak násobilku a dle příkazů ukládal do košíku. Už tam měl mléko a sýry, tatarku a tvaroh, ba i sádlo s pudinkem, když konečně přiblížil se k regálu s uzeninami. Konečně místo, které poznával, a dokázal se orientovat. „Sem u buřtů,“ zahlásil vítězně tónem, že kořist je na dosah.

Ty umělecké asociace se mi začínaly prolínat a bylo to poněkud matoucí!

„Vidim mamuta,“ hlásí pračlověk Janeček.

„Tak ho bac,“ dí Serafína Janečková...

Zdraví vás Rpuť. A místo ilustrace se podívejte na tohle video.