Rozumný postoj zaujal veřejně náš ministr zahraničí Zaorálek, když upozornil na to, že s radikálním islámem mají bojovat sami muslimové. Rozumný postoj s tou výhradu, že šance na vítězství umírněných je limitně blízká nule, můžeme-li soudit z historických příkladů.

Intervence vždy skončily fiaskem. Intervenční neúspěchy byly velmi vydatnou živinou pro ruskou komunistickou ideologii – poměrně nejúspěšnější interventi proti komunistickému moru byli Čechoslováci, ale i ty znechutila neschopnost nekomunistických sil a z bojiště se stáhli. Američané v Korejské válce za cenu obrovských obětí dosáhli aspoň statu quo poté, kdy komunistická Čína proti nim nasadila takzvané dobrovolníky a oni se neodvážili použít atomovou zbraň. Což bylo dobře, jak se dnes ukazuje, protože by sice v Koreji na severu byl normální prosperující stát, ale oni by měli atomovou válku na talíři dodnes. No a pak už byly jenom prohry, Vietnam, Irák, Afghánistán – a ze syrského dobrodružství vyklouzl Západ jen o vlas.

Principiální nemožnost úspěchu intervence v konfliktu s charakteristikou občanské války lze i empiricky doložit. Regulérní armáda moderního typu má šanci jen proti jiné regulérní armádě. Což se ukázalo v Iráku, kdy porážka Husajnova vojska byla okamžitá a zdrcující. Jenže proti gerile má regulérní armáda jinou pozici, to poznal i Napoleon a za jeho španělského dobrodružství se slovo gerila zrodilo. Jenže Napoleon nebyl na veřejném mínění a tlaku tisku závislý. To hybatelé gerily moc dobře vědí.

Hlas nerozumu

Teď už jen ideolog a hlásná trouba Putinovy propagandy Václav Klaus se opakovaně vyslovil proti pokusům o destabilizaci nebo dokonce rozkladu Ruska. Ano, tak hluboko klesl. O destabilizaci Ruska se přece nikdo nepokouší a Klaus tupě reprodukuje ruské propagandistické žvásty určené domácímu publiku, protože venku by jim nikdo nepřikládal sluchu. Západ se jen pokouší odradit Rusko od dalších pokusů o revizi státních hranic, nic víc. Jeho pevný postoj zřetelně nese dobré výsledky. V zájmu Západu je spolupráce s Ruskem a ne jeho – navíc neuskutečnitelný – rozklad nebo destabilizace. Tím spíš, že je vnější hrozba oběma stranám společná.

Mimochodem, na náznaky pokusů hrát na společnou strunu reaguje Alexandr Mitrofanov v Právu komentářem Do války po boku Ruska? Jeho úvahy jsou zajímavé a autor připouští jistou lákavost vidiny spolupráce. Vidí ale jednu zásadní výhradu, že jak radikální islamisté, tak ruský mainstream odmítají západní hodnoty. Má bezesporu pravdu. Otázka je, co bude mít v praxi větší sex-appeal, zdali hodnoty, anebo mocenské zájmy. Zatím vždy převládlo to druhé.