25.4.2024 | Svátek má Marek


Mraveniště ještě více rozhrabané

27.6.2016

O situaci, jaká nastala po referendu v Británii, si lze udělat obrázek jen hodně nejasný. Na mysli vytanou dva citáty, jeden vychází z druhého. Nejdřív řekl Clemencau, že válka je příliš vážná věc, než aby se přenechala vojákům, a od něho to převzal de Gaulle a řekl, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům. Kdo by to tedy měl vzít do rukou, když události těchto dnů ukazují, že to mají v ruce idioti?

Berte toto konstatování jen jako výraz emoce, jistě to není příspěvek do konstruktivní debaty, jakkoli bych to mohl doložit argumenty a fakty. V podstatě každý dnes opakuje, že je třeba Unii reformovat a že to takhle dál nejde. Zvlášť komické je to slyšet od pana Junckera – ten je ztělesněním demokratické nedostatečnosti unie, když tento člověk vůbec neuvažuje o abdikaci. Místo složení funkce papouškuje, že se unie musí změnit a že není možné, aby se zabývala příkonem vysavačů. To se musela od unie odtrhnout země kalibru Velké Británie, aby pan Juncker pochopil, že se unie nemá zabývat pomazánkovým máslem a žárovkami?

Zábavné na celé situaci je, že se v neděli večer nezdá býti jistým, že se Británie skutečně odtrhne. Ono je to čitelné i z medializované fotky radujícího se pana Farage, jednoho z hlavních protagonistů myšlenky brexitu. On řve nadšením, ale jeho nejbližší opravdu nikoli. Přihlížejí spíš zděšeně, než nadšeně. I těm brexitistům teď dochází, co to znamená a co by to mohlo ještě znamenat. Ale ono je to jako s těmi cikánkami, které si nechaly ještě od komunistického státu zaplatit sterilizaci a teď vymáhají z kapitalistického státu náhradu, protože jim prý nikdo dostatečně nevysvětlil, že sterilizace znamená, že nebudou moci mít děti.

A smutné je, že důsledky brexitu zjevně nepochopili ani lidé kalibru Borise Johnsona – a právě jemu by měl pan Cameron předat otěže co nejdřív, aby si tu navařenou kaši vylízal.

Co z toho plyne pro nás, to je zásadní otázka.

Osmdesát procent našeho exportu jde do unie. Myšlenka na nějaký czexit může napadnout jenom krajně a naprosto pomatenou hlavu. Jestli tyto glosy mají mít roli zásadní linie Neviditelného psa, který je názorovou platformou otevřenou všem argumentovaným názorovým proudům, pak tato linie je taková: Česká republika je součástí Evropské unie, využívá podpory unie a zároveň přispívá prosperitě unie, její místo je v unii, a naopak její vyčlenění ze svazků unie by pro ni znamenalo zásadní hospodářské i bezpečnostní ohrožení. Je dobře, že naše vláda a relevantní politické strany vládní i opoziční tento postoj sdílejí a je třeba je v tom podporovat.

Na stole je změna unijní politiky. Ta by jistě měla začít výměnou osob, hlavní odpovědnost nese Juncker, ale jistě i Angela Merkelová a další předáci formulující unijní postoje. Sobotní setkání zakládající šestky formulovalo jakési porozumění pro ambice a názory členských států. To je ale směrování falešným směrem. Už profesor Parkinson dokazoval, že se nelze rozumně konsensuálně dohodnout v grémiu převyšujícím počet pěti lidí, pak nutně musí nastat nějaký majoritní mechanismus. V tomto směru byla Lisabonská smlouva pokrok a mohla by fungovat, kdyby cíle unie byly nastaveny v kategoriích výkonu, prosperity a úspěchu.

Ony se však posunuly do roviny novodobého náboženství, nepřehledně zmatené ideologie environmentalismu a lidských práv. To je jádro problému.

Je doba zjitřená a v takové době se snáze prosadí i hlasy jindy méně slyšitelné. Bylo by dobré, kdyby český hlas mohl k diskusi přispět něčím smysluplným. Francouzi s Němci připravují jakousi reformu. Soudě podle dosavadních výsledků, z ní jen optimista může čekat dobro. Pokud jsou kázány bludy, je nejlépe postavit argumenty a vlastní návrhy, ne pouze stesky, že to jsou bludy. Zřejmě nastává vhodná doba, kdy je to možné.

Aston Ondřej Neff