Jediným záměrem Janka Kroupy totiž bylo napsat senzaci, která zaručí zvýšený náklad listu. Téma senátora shánějícího kompromitující informace na stranickou kolegyni, s níž je navíc ve vážné rozepři, zaručeně přitáhne pozornost veřejnosti. I proto čekal pan novinář s uveřejněním tři neděle – kauza výtečně prospěla prodejnosti novin v jinak mrtvém období mezi vánočními svátky a Novým rokem.

Veřejnost je přesvědčována, že se jí do ruky dostaly úžasné informace odkrývající temné pozadí naší politiky, ale pravý opak je přitom pravdou. Kdo si ve středeční Mladé frontě Dnes vše pozorně přečetl (tři články, dva rozhovory a navrch dokonce komentář šéfredaktora), musel se cítit podveden. Jediné, co se dozvěděl, bylo, že pan Dryml shání číslo nějakého spisu, případně i trestní oznámení, jež stálo na počátku. Ze senátorových úst pak ještě zaznělo, že politici používají část veřejných prostředků pro svou potřebu a vlastní obohacení. Tyto pouhé dvě informace byly uvedeny obrovskou senátorovou fotografií a dvěma menšími, aby na hlavní stránce nemuselo být tolik textu a aby nedostatek faktů tolik nebil do očí.

Co je u nás vydáváno za investigativní žurnalistiku, je docela obyčejná provokace. Investigativní novinář musí shánět důkazy, hovořit s lidmi, dávat dohromady podklady a ty pak spojovat do logických řetězců. Tady je významná osobnost vyfotografována nebo se nahraje jejích pár vět a z toho se udělá aféra na několik stránek. I kdyby novinář narazil na něco skutečně závažného, případ okamžitě vyšumí, protože zbrklým zveřejněním je dotyčná osoba varována, a tak rychle zamete všechny stopy, případně – jako senátor Dryml – rovnou vyrazí do protiútoku.

Kdyby chtěli pan Kmenta a jemu podobní opravdu dělat novinařinu investigativní - tedy zaměřenou na získávání informací o záležitostech, které jsou předmětem veřejného zájmu, na pátrání po pozadí, souvislostech zajímavých případů – nemohli by nikdy uveřejnit pouhých pár informací nebo část nahraného rozhovoru, to vše zahaleno nicneříkajícím balastem. A to už vůbec nehovoříme o zveřejňování účelově poskládaných částí policejního odposlechu podstrčeného bůhvíkým a za bůhvíjakým účelem.

Oni se bohužel spokojí s vyprovokováním reakce, která je částí veřejnosti odsouzena, a tím to končí. Nehledě na to, že politici, které čtenářům představují coby zkorumpované či vydírající, nejsou v podstatě příliš významní. Kdyby tito novináři chtěli vypátrat něco doopravdy závažného, nestačila by jim jedna schůzka v kavárně, trvalo by to velmi dlouho a hlavně by při tom víc než na politiky narazili na skutečné hybatele moci v tomto státě. Do takových kalných vod se ale žádný náš novinář neodváží – a dobře ví proč.