Budiž mi prominuto, že používám nyní módní slovo „určitě“, namísto slova „jistě“. Vyžaduje si to závažnost tématu. Diskuse o Mnichovu – měli jsme se bránit nebo nebránit - se opakuje každý rok s pravidelností příchodu podzimu. Patří již k národnímu folkloru, který postrádají národy, které v takové situaci bojovaly. Již samotný fakt nekončící 70leté diskuse svědčí ve prospěch obrany. Takové notorické diskuse s každoročním patem se nevedou v zemích, které se dokázaly agresorovi postavit, byť v boji třeba podlehly. Vedou se tam, kde historie nedává svědomí spát. Poskytuje také politikům a pamětníkům příležitost, aby se vyprofilovali jako historici, jejichž soudy mají ovlivnit v této otázce rozdělený národ. Za příštích 20 let nebude situace jiná, protože v desetiletích po Mnichovu vznikly legendy podporující tehdy zvolené defetistické řešení, které dnes přiživuje neznalost historických faktů a vědomostí o skutečné síle obou armád a jejich výzbroji a celé dobové atmosféře.

Úvodem ale konstatujme, že toto porovnávání není nejdůležitější. Do boje za samostatnost, svobodu a zachování existence se nejde jen tehdy, je-li šance na úspěch. Má se jít vždy – tím spíše musí jít ten stát, jemuž novodobá existence bez vlastního přispění spadla do klína, byť za pomoci domácích politiků a jejich výsadku v zahraničí. Bez rozpadu „mateřského“ státu – Rakouska - po první světové válce by se tak ale nestalo. ČSR měla v r. 1938 jedinečnou šanci osvědčit svůj nárok na samostatnost a svobodu a vybojovat si ex post právo na svoje místo mezi evropskými státy s emancipovanými národy.

Právo nebránit se má jen ten, kdo není ozbrojen a komu nic jiného nezbývá. Ať jde o jedince, či o stát. ČSR ale zbývalo! Vůbec není důležité, kolik měl kdo vojáků, tanků a letadel, tím spíše, že se tato fakta vykládají zkresleně a s malou znalostí věci. Ano, Německo mělo mnohem více letadel a k tomu ještě modernějších než my; neplatí, že naši letci byli lépe vycvičeni, jak někteří nyní tvrdí. Německo mělo svoji legii Condor s válečnými zkušenostmi ze Španělska a zastaralá československá letadla by byla nad hořícími městy smetena z oblohy. Německo mělo více tanků, naše byly ale modernější (LT 35). ČSR měla lepší pěchotní výzbroj, tehdy bezkonkurenční lehký kulomet vz. 26 (později v Anglii vyráběný slavný BREN) byl v každé pěší četě, lepší dělostřelectvo a na počet vojáků měla jen o 280 000 vojáků méně než armáda německá. V celkovém počtu kulometů (lehkých i těžkých) měla ČSR převahu 1 : 0,37. Německo mělo o několik set více protitankových kanonů, což nebylo ani tak rozhodující, protože pancíř německých tanků probíjelo i kulometné střelivo.

Adorované opevnění bylo v říjnu 1938 dohotoveno jen z jedné čtvrtiny. Bylo však hotovo na očekávaných hlavních směrech útoku. Nedostatek betonu nahrazovala manévrovací část armády – jejích 40 divizí, z nichž nejelitnější část pod vedením generála Lva Prchaly byla soustředěna v jižním směru předpokládaného útoku (na rakouské hranici). Pevnosti, např. francouzská Maginotova linie, se nakonec ukázaly jako zhoubné pro morálku armády, protože vedly k pasivní strategii boje, armáda se za nimi schovala a jak se ukázalo po vyhlášení války Německu Francií a Británií poté, co bylo přepadeno Polsko, vedla francouzská armáda válku jen pomocí letáků - dokud Německo na ni skutečně nezaútočilo.

ČSR měla však něco, co nemělo Německo. Vysokou bojovou morálku plně odpovídající shora uvedeným historickým pretenzím majícím ospravedlnit existenci ČSR jako jednoho z nástupnických států Rakouska a jeho historického státního práva – programu české politiky a politiků druhé poloviny 19. století. Tyto historicko-právní nároky spolu s úsilím Masaryka, Beneše a Štefánika s podporou českých krajanů přiměly USA, Francii a Británii souhlasit se vznikem ČSR. Bylo je tedy třeba stvrdit i vojenskou obranou státu, bez ohledu na sílu protivníka. Miliardy vynaložené na obranu státu se měly zúročit bez porovnávání šancí a výpočtu, jak to dopadne. ČSR mohla uspět ještě lépe než Polsko, které dokázalo zadržet německou armádu o 14 dní, které však Francie s Anglií nevyužily. Dva týdny statečného heroického boje proti přesile fyzické i technické však Polsku zachovaly čest a vstoupily do dějin. Byla to také základní strategie velení čs.armády – zadržet první nápor ještě za hranicí na opevnění a pak v případě potřeby ustoupit do Beskyd, Bílých Karpat a slovenských hor a čekat, co Francie a Anglie. Kdyby se zachovaly stejně jako v případě Polska, tak na kapitulaci byl čas a byla by to čestná kapitulace, která by nezlomila páteř národa jako ta bez boje a která by osvědčila shora uvedené předpoklady vzniku a existence ČSR a vytvořila nároky na jeho další, poválečnou existenci bez milosti spojenců. Jak historici spočítali, počet mrtvých (popravených a umučených), včetně těch, kteří padli se spojeneckými vojáky za hranicemi své země, nebyl větší, než těch, kteří by byli padli v přímém boji proti německému agresorovi. Legendu o jinak vyvražděném národu, kterou stvořil prezident Beneš, je třeba odmítnout! Jednak k ní Německo nemělo dostatečnou logistiku, tj. potřebnou zásobu munice, a také proto, že tehdy ještě tak postupovat nemohlo. Existuje-li prakticky jediná námitka proti naší obraně, a to, že bychom byli v případě Hitlerova útoku zničeni, pak je třeba se zeptat, co by to zničení představovalo? Že by zde mnozí z nás nebyli? Stejně tak zde dnes nejsou děti popravených odbojářů a jejich potomci, nejsou zde ti, kteří se mohli narodit těm, kteří padli ve Francii, v Britanii, v Africe i na východní frontě. Ani těch, kteří bídně zahynuli v koncentračních táborech, ani těch židovských spoluobčanů, kteří byli zplynováni jako obtížný hmyz. Že by při bombardování měst a naší zlaté Prahy zemřelo více lidí? To je možné, stejně tak je možné, že by Hitler couvl nebo zahynul při atentátu plánovaném některými německými generály (Osterovo spiknutí). Takovéto licitace nemají smysl při faktu, že každý muž je povinen hájit svoji ženu a děti, v případě potřeby se zbraní v ruce. A dokonce nejen svoji rodinu, ale i rodiny blízkých, slabých a chudých. Nebo jsme neviděli western „Sedm statečných“? Z těch zůstali jen tři, zlo bylo však zničeno a vesničané zůstali svobodní. Jistě, je možno vyslovovat řadu hypotéz, např. že kdyby nedošlo k takovým ztrátám důstojnického sboru ( k nejvyšším mezi spojenci), tak by se komunistům možná nepodařilo v únoru 1948 zpacifikovat armádu). A to nehodnotíme skutečnost, že pro vojáka je důstojnější padnout v boji než zemřít na kolenou ve věznici. Tak co bychom v říjnu 1938 vlastně riskovali? Mrtvé? Byli pak stejně. Poničená města? Nebyla horší zlomená páteř národa a zničená morálka? Nakolik tyto „vedlejší ztráty“ ovlivnily další potupné kapitulace, jako byly ty v r. 1948 a 1968? Komunisté, největší kritici prezidenta Beneše, pak v osobách našich „milovaných soudruhů“ Dubčeka, Smrkovského, Černíka a hrdiny SSSR generála Svobody, podepsali kapitulaci stejně jako jimi kritizovaný Beneš. Kam až došel kapitulantský komplex z Mnichova? Není přítomen i ve vyjádřeních některých našich politiků a nejvyšších představitelů dnes?

Není důvodu pochybovat o manifestačním odhodlání národa vyjádřeném bleskovou mobilizací dne 23.9.1938. Stejně tak o odhodlání těch, kteří se beze zbraní postavili sovětským tankům dne 21.8.1968. Takto sjednocenému a odvážnému národu je třeba se postavit do čela, nikoli jej začít strašit „vedením na jatka“, jak to řekl prezident Beneš generálům Ludvíku Krejčímu, Vojtěchu Lužovi, Lvu Prchalovi, Sergeji Vojcechovskému a Janu Syrovému, které přijal dne 23.9.1938 na pražském Hradě v hodinách, kdy se začali scházet účastníci mnichovské konference. „Já sám musím postupovat tak, abych zachránil stát alespoň do nejbližší války. Připravujte se na ni, budeme ještě v ní hrát roli.“ Bylo to příznačné, v hodinách, kdy měla armáda budovaná po 20 let nastoupit do boje, se měla připravovat „na příští válku“. Kterou válku měl pan prezident na mysli? Asi tu světovou, co přišla. Do ní měl jít obsazený stát zbavený své armády a s decimovaným důstojnickým sborem? Podobně slibovali muži „jara 1968“ po návratu z Moskvy pokračování v polednové politice ve státě obsazeném sovětskou armádou.

Málo se u nás ví o první sovětsko-finské válce, která začala přepadením Finska v prosinci r. 1939. Finská armáda v počtu 400 000 mužů se postavila tvrdě proti jeden a půlmilionové Rudé armádě a nechybělo mnoho, aby nakonec zvítězila. Finsko sice pak drtivé převaze neodolalo, a bylo nuceno kapitulovat. Nebylo však obsazeno, Stalin si jen ukrojil část finského území a Finsko přežilo. Tímto odporem si vytvořilo dokonce podmínky, že i po porážce ve druhé válce se Sovětským svazem, v níž bojovalo již na straně Hitlera, si uchovalo daleko větší míru samostatnosti než ČSR po r. 1945 a 1948 a bylo po celou dobu studené války bráno jako součást Západu, byť s jistými omezeními. V první linii bojů byli ale i karikaturisté, kteří zvyšovali již tak vysokou morálku finských vojáků. Na jedné karikatuře byl vyobrazen finský vojáček, jak stojí na lyžích na kopečku a vykuleně pohlíží na valící se masu Rudé armády proti němu. „Pane Bože, kam je všechny pohřbíme,“ jde mu v bublině od úst.

Kážu-li o vodě, musím ji pít až do konce. 26. září 1938 prezident Beneš mluvil jinak. Náčelníku své vojenské kanceláře generálu Silvestru Bláhovi řekl: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži, ženy….. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale ať to víte i vy, i hlavní velitel a předseda vlády: budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dále neopouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi… Vžil se do role spartského krále Leonidase?

Tři dny před strašením generálů se tedy nebál jatek? Nebyl prezident Beneš karikaturou také – sebe sama? Vrchní velitel, který mluví o boji a současně i o kapitulaci, nemůže velet. Prezident Beneš karikaturou vojáka skutečně byl. Jeho snímky a filmové záběry ve vojenských holínkách a na koni, nebo v uniformě vyvolávají úsměv. Beneš nebyl typem vojáka. Nebyl na vojně a nikdy v ruce nedržel zbraň. Jak by mohl, když se ani jako kluk nedokázal prát. Měl jiné přednosti – byl vynikající diplomat a uměl vyjednávat. Lepšího ministra zahraničí už nebudeme mít. Nebyl ale voják! V říjnu 1938 se však už vyjednávat nedalo. Jen bojovat! Je znám výrok Jana Masaryka na otázku, jak by se na místě Beneše zachoval jeho otec. „Tož budeme sedlat,“ by prý řekl jeho otec. Věřím tomu, vždyť T.G.M. dokázal na manévrech zalehnout ke kulometu, a kdo jej viděl v jeho prosté uniformě na koni při přehlídce, musel podlehnout jeho velitelskému charismatu, byť byl „jenom“ profesorem. Bylo tedy tragedií, že československým generálům a jejich odhodlané armádě velel v r. 1938 nevoják každým coulem.

I bez pevností, i bez propočtu „kolik je jich a kolik nás“, se mělo bojovat. Stačily k tomu přece sklady plné zbraní a střeliva. Bylo toho více, než měli Němci. Bylo čím střílet a o posledním náboji mluvil i prezident Beneš, než se zhroutil. Vím, že generálům bylo zatěžko zatknout svého vrchního velitele, povinnost subordinace byla silnější než povinnost vojáka bojovat. Tehdy ještě nikdo netušil, že Mnichov byl jen generálkou na další Benešovu kapitulaci.

Troufám si tvrdit, že tak odporný zjev, jako byl plukovník Moravec (Yester), ze kterého ponižující kapitulace udělala českého Quislinga, by byl v čele armády lepším velitelem než E. Beneš. Svědčí o tom jeho návštěva na Hradě a výhružky Benešovi, bude-li kapitulovat. Je to paradox našich dějin. Za Quislinga můžeme v říjnu 1938 považovat Beneše, za Žižku Moravce. Pak se to obrátilo, ale Žižkou byl Beneš opravdu jen „jako“.

Jaké smutné následky má mnichovská kapitulace, předvedli v nedávném TV pořadu o 70. výročí Mnichova dva pamětníci – tehdejší vojáci, kteří plni vzteku a bezmoci museli opustit pevnosti. Prý po letech došli k přesvědčení, že prezident Beneš jednal správně. Po letech pacifistických masáží a „odborných dobrozdání“. Jiného názoru jsou mladí muži, o kterých Petr Pithart napsal 27.9. v LN, že „otázku, zda jsme se tehdy měli bránit, či nikoliv, kladou osobitě lidé, kteří po léta s dojemnou péčí a často za vlastní peníze rekonstruují pohraniční pevnosti do takových detailů, že by zítra mohli zalehnout do jejich střílen“. Protože tam jezdím za nimi, tak jejich odpověď znám. Ztotožnili by se s tím, co napsal Jan Patočka ve své knize „Co jsou Češi“: „Když přišla ve dnech Mnichova hodina rozhodnutí, prezident Beneš se žalostně zhroutil, místo aby v situaci rozeznal jedinečnou historickou příležitost. Generální štáb mu sdělil, že sice budeme muset podlehnout, půjdeme-li do toho sami, ale že se toho musíme navzdory všemu odvážit, a on to přesto vzdal. Zlomil tím morální páteř společnosti, která byla připravena k boji, nejen pro daný okamžik, ale na dlouhou dobu, na celou válku a dobu po ní. Měla- li česká zahraniční akce během první světové války jistý rys velikosti a zajistila-li si tu vůle českých politiků ve světovém koncertu jisté postavení, které mohlo být východiskem nové velikosti, byly všechny tyto možnosti propaseny, zmařeny a možná navždy pohřbeny…. Je tragikou moderního češství, že jeho touha po tom, vybojovat si houževnatou vytrvalostí v boji zblízka rovnoprávnost s velkými, byla v okamžiku, kdy se mu k tomu – neopakovatelně - nabízela příležitost, selháním průměrného člověka a slabého politika, jemuž svěřilo svůj osud, zmařena - asi provždy.“

Tam v podzemí pevnosti Bouda, kterou si moji kamarádi rekonstruovali, v místnosti sloužící jako kuchyń, noclehárna a společenská místnost, jen kousek od repasovaných houfnic, se spor bránit–nebránit nevede. Je jim jasno, bránit jsme se měli určitě. K boji je třeba odvahy. Německý dramatik, básník a esejista Ch.F. Hebbel napsal, že „často je ale třeba větší odvahy k tomu svůj názor změnit než za ním pevně stát.“ Myslím, že to platí pro ty, kteří se zaštítili pořekadlem „udělat z nouze ctnost“. Pro Mnichov však platilo antické přísloví: Konej svoji povinnost a nech jednat Bohy. Mohlo to všechno dopadnout i jinak.

27.9.2008