Konec konců, proč ne. Kaligrafie je oblíbenou činností jednoho z členů rodiny a výtvarníka jistě potěší, když si může jen tak, aniž by musel, vyzkoušet všechna ta podivuhodná pera, štětečky z exotických chlupů - jeden špičatější než druhý, roztírací tuše a podobné pro laika podivuhodné a dálkou země vycházejícího slunce vonící věcičky, s jejichž pomocí se dá udělat tolik krásného. Kdybychom kaligrafický dárek vzali tak, jak byl míněn - totiž jako nezvyklou ozdobu do nejoblíbenější místnosti v domě, mohlo být všechno v pořádku. Mimochodem - také se vám stává, že ať už svou návštěvu uvedete kamkoliv, dříve nebo později sedíte všichni v kuchyni?

Švagrová Jana, autorka té půvabné zarámované drobnosti, ovšem podcenila zvídavost naší rodiny jako celku a mne osobně. Než jsem úhledně zatloukl háček a dílko pověsil, přečetl jsem si ho. Stálo tam:

Šišky třené v pánvi takto dělaj:

Vezmi smetanu a sejra strouhaného se tři hrsti, daj do pánve s rozmočenou žemlí. Tři to spolu čistě a vraz tam deset neb dvacet vajec a ošafraň dobře. Když povře dobrou chvíli, daj máslo na uhlí až jsou jest dobře horké. I dávejž do něho, bera lžičkou jednostejně a upeka, dávej na mísu.

To bych rád věděl, jak to chutná, poznamenal jsem. A copak to asi znamená - ošafraň dobře?

Jsi experimentální biolog, pravila žena jízlivě. Šafrán znáš.

Nejsem experimentální kuchař.

Ne? opáčila udiveně a vrátila mi tak mé podivení nad tím, že není kocour. Zhusta to tak ale vypadá.

Stál jsem na štaflích a odmítal pozbýt rovnováhu, včetně té duševní.

Visí to rovně? změnil jsem téma. Ale na zem jsem sestupoval ohlodáván zvědavostí.

Dva dny nato jsem koupil potřebné suroviny, jejichž množství udané ve špetkách a hrstech jsem odhadl a příslušně zmenšil - připadalo mi, že recept počítá s nasycením obyvatel menší tvrze. Navíc šlo o experiment… I vzal jsem hrst strouhaného sejra (odhadl jsem, že eidam bude vyhovovat), jednu žemli a smetany jen tolik, aby se ona žemle dobře provlhčila a dala se zpracovat. Počet vajec jsem odhadl na tři. Šafrán jsem v předtuše dalších událostí vynechal úplně. Přišlo mi ho líto… Během přípravy hmoty, popsané v receptu slovy "tři to spolu čistě" jsem se tolikrát ptal na názor své ženy, až jsem posléze zjistil, že experimentujeme rukou společnou oba. Z receptu bylo patrné, že máslo v pánvi by mělo být "dobře horké", přitopili jsme tedy pod pánví - pro jistotu teflonovou.

Nabral jsem první lžíci a předpokládal, že se hmota začne smažit. Začala tát. Posléze nabyla konzistence a teploty asfaltu (barvu naštěstí nezměnila). Pak se přichytila na bok pánve a začala se připalovat (to už nebezpečně měnila i barvu). Současně se stávala pohyblivou a nezvladatelnou. Pánev byla stažena s ohně a hmota bleskurychle vychladla. Pružností a přilnavostí by možná vyhověla i jako materiál na protektorování pneumatik. Podívali jsme se na sebe a protektorovanou pánev beze slova odložili. Odstraněním vyrobeného - nepochybně nepoživatelného - pružného povlaku z pánve se budeme zabývat později. (Poznámka na okraj - šlo to nakonec docela dobře, co by to ale udělalo s měděnou pánví našich předků si netroufám hádat.)

Někde se stala chyba, pravila Dáša, štítivě dloubla do výrobku prstem a vypnula sporák. I mě experimentální zápal přešel. Možná jsme to prostě špatně četli, nebo ten středověký kuchař věděl něco, co my ne. Nebo měl jiné suroviny. Kdo ví, jak to myslel s tou hrstí. A těch dvacet vajec…

Recept přestal být receptem a vrátil se ke své ozdobné funkci. Zdálo se, že jsme se v běhu dalších dní prostě smířili s nezdarem a experiment je zapomenut.

Vzpomněl jsem si na něj nečekaně a v situaci zcela nevhodné, totiž ve vaně. Nevím už, na co jsem právě myslel, ale najednou mi to všechno došlo. Vyskočil jsem. A protože nejsem Archimedés, nezařval jsem "Heuréka!" - ale "Tvaroh!" Pak jsem, na rozdíl od slavného matematika, nevyběhl do ulic v rouše Adamově, ale sedl jsem si zpátky do bublinek. Přísně vzato jsem přece neobjevil žádnou základní fyzikální poučku.

Chtěl jsi něco? ozval se zvenčí hlas mé ženy.

Tvaroh, zahuhlal jsem s očima oslepenýma šampónem. Přece tvrdej tvaroh…

Pak mi došlo, co jsem vlastně řekl, představil jsem si Dášiny úžasem rozšířené oči a v nezvladatelném záchvatu smíchu jsem zajel pod hladinu.

Není ti něco? zaslechl jsem při vynořování. Nevím jak, ale dokázal jsem se s jediným nadechnutím uklidnit. Alespoň na chvíli.

Ne,nic důležitého se neděje, zavolal jsem a sáhl po ručníku. Pak ti to vysvětlím.

Najednou bylo všechno průzračné… On totiž v té archaické češtině "sejra" nebyl sýr, tak jak ho známe dnes, ale s největší pravděpodobností právě tvrdý tvaroh. A to už z kuchařského hlediska začínalo dávat smysl. Než mi uschly vlasy, bylo rozhodnuto. Experiment zopakujeme.

Potřebovali jsme sice ještě dva další pokusy, abychom vyrobili něco skutečně jedlého, ale chyby, kterých jsme se dopouštěli, už nebyly tak osudové. Hmota se zahřátím spojila, ale neztuhla. Smažené "šišky" držely pohromadě, nepružily… Jen pokud nebyl tuk v pánvi opravdu hodně rozpálený, rozpadaly se (ale na to nás už ten původní recept upozorňoval - máslo mělo být "dobře horké"). Když kuchař jen malounko zaváhal, pálily se. Výsledkem obezřetné přípravy pak byla mísa větších smažených noků. Naše verze středověkých šišek tedy nakonec vypadala asi takhle:

Šišky třené v pánvi

Jednu bílou žemli namočíme do smetany, skoro neždímáme. Do rendlíku dáme asi 200 g jemně strouhaného tvrdého tvarohu, přidáme namočenou žemli a dvě vejce. Hmotu mírně zahřejeme a dobře do hladka třeme, dokud mírně neztuhne a nedají se z ní tvořit polévkovou lžící větší noky. Noky vkládáme do rozpáleného másla a rychle po obou stranách smažíme (o něco víc než dorůžova). Usmažené vyskládáme na mísu (v našem případě vyloženou dobře savými ubrousky, aby toho tuku přece jen nebylo tolik).

S čím se šišky pojídaly nám zůstalo utajeno, takže fantazii se meze nekladou. Vzhledem k tomu, že trochu připomínají syrníky (ty jsou taky z tvarohu, ale měkkého), dobře si rozumějí se zakysanou smetanou. Studené už moc chutné nejsou. Kdybych měl svůj vztah k nim shrnout, asi bych řekl, že nás jejich výroba dobře pobavila, jsme spokojeni se způsobem vyřešení zlomyslné středověké hádanky, ale trvalou součást rodinného jídelníčku jsme ze "šišek třených v pánvi" neudělali.

Takže i tento příběh jednoho výtvarného dílka, které upadlo do nezodpovědných rukou dvou experimentátorů, byl napsán spíše pro pobavení čtenářů než pro obohacení rodinných kuchařek.