Císař Karel VI. měl slabý zrak a nevalný sluch, to mu ale nebránilo holdovat dvěma zálibám, u Habsburků obvyklých: hudbě a lovu. Jednoho májového dne roku 1732 předváděl v úzkém rodinném kruhu skladbu, kterou sám složil. Do svých melodií se pokládal s takovým zaujetím, že své nejstarší dceři Marii Terezii málem vyšťouchl smyčcem oko.

„Já jsem ji neviděl,“ omlouval se, když dospívající arcivévodkyně vykřikla.

„Když už si konečně pořídíš brýle?“ hartusila císařovna. „Takhle jednou určitě někoho zabiješ!“

Ale císař o brýle nestál. Byl přesvědčen, že vládce tak veliké říše je něco jako poloviční Bůh a o dokonalosti brýlatého panovníka by jeho poddaní mohli pochybovat.

Když se ukázalo, že oko Marie Terezie je v pořádku, odjeli císařští manželé s klidným svědomím do Karlových Varů. Stačilo jim k tomu 109 kočárů. Zatímco císařovna hleděla s koupelemi a pitím léčivé vody začít co nejdříve, aby se pak konečně dočkala narození syna a dědice trůnu, císař do lázní nepospíchal. Před započetím léčby si hodlal ještě trochu v Čechách zalovit.

Začal s tím v okolí Brandýsa. Jednou se vypravil na lov skoro sám, doprovázel ho jen nejvyšší sokolník hrabě Saint-Julien a nejvyšší podkoní kníže Schwarzenberg, do jehož loveckého revíru kolem zámku Hluboká se pak měli přesunout. Nyní byli lovci ukrytí v rákosí na břehu Labe a čekali, až jim náhončí něco přiženou. Konečně přiběhl první jelen. Císař vystřelil, a když uslyšel zachroptění, zajásal:

„To byla rána! Přímo na komoru! Takhle se má střílet!“

Nato mu hrabě s velkými rozpaky sdělil, že místo jelena trefil knížete do břicha.

„To je mi líto,“ posmutněl panovník.

Smrtelně raněný kníže Schwarzenberg byl odnesen do brandýského zámku a odtud císaři vzkázal, že při svém vstupu do nebe bude prosit Boha, aby mu dopřál dlouhou a úspěšnou vládu.

Po této smutné příhodě se císař nad sebou přece jen trochu zamyslel a pořídil si lorňon se sedmi dioptriemi. S knížetem se setkal až o osm let později, kdy se otrávil houbami. Jistě si všechno řádně vysvětlili.