28.3.2024 | Svátek má Soňa


MIMOCHODEM: Různé cesty k vyhynutí

25.4.2006

V den, kdy voda stále ještě stoupala, se shodou okolností konala vernisáž výstavy s příbuznou tématikou. V kavárně kina Lucerna ji ze svých monotypů uspořádal grafik Oldřich Hamera. V šedesátých letech náležel k nejmladším členům Hrabalovy bohémské družiny a do řemesla jej tehdy zasvětil sám Vladimír Boudník. Ten ovšem své výtvarné světy vytvářel z průmyslového odpadu, z podrápaných plechů a železných pilin vymetených zpod obráběcích strojů v ČKD, zatímco Hameru fascinoval barrandien. Na jeho listech se už víc než čtyřicet let objevují především otisky pozůstatků nejrůznějších pradávných živočichů. Hlavním hrdinou se mu stal trilobit.

Na výstavě mne napadlo, že právě pro trilobity by velká voda znamenala šanci. Vyhynuli, když pravěké pražské moře začalo vysychat, utonuli v kalu na jeho dně a spolu s ním zkameněli. To rybonožec Tiktaalik, o němž tento týden informovala česká média, dokázal katastrofální pokles mořské hladiny přežít, protože si ploutve šikovně přeměnil v nohy a k žábrám se dovybavil plícemi. Ale stejně o tom víme jen díky fosílii, kterou paleontologové náhodně objevili v pustinách kanadského severu. Éra obou dávno skončila, zosobňují však dva výrazně opačné postoje, které jsou stále aktuální. Je důstojnější zachovat věrnost odkazu předků a klesnout do bahna jako stoprocentní trilobit, nebo se snažit vyhovět novým poměrům za cenu ztráty identity. Když Tiktaalik zkameněl, nebyl ryba ani plaz.

Vzpomínám, že mne Hamerovy práce poprvé oslovily v dusných sedmdesátých letech, kdy bývaly k vidění ve výloze antikvariátu v Dlážděné. Jako umělecký druh určený k vyhynutí tenkrát jinde vystavovat nemohl. Neznal jsem ho. Chodil jsem pouze kolem do sousední laciné pivnice nebo naproti do špeluňky Arconka, podniků dnes už dávno zaniklých. Scházel jsem se tam se známými, kteří se také pokoušeli něco psát, skládat nebo malovat. Grafické listy ve výloze krámu mi předtím pokaždé nabídly výstižnou metaforu situace: v houstnoucím kouři a výparech u hospodského stolu jsem si pak vždycky připadal jako trilobit v závěru evoluční dráhy. Ale třeba ty kostřičky našich pocitů, myšlenek a snah tak docela nezetlí, napadalo mne, třeba po nich zůstane alespoň drť se zlomky, které někdo jednou posbírá a prožene tiskařským lisem ve vlastní kompozici.

S Hamerou se dnes občas vídáme. Dlouhodobé pobývání v kalech na dně vysychajícího moře nás sice poznamenalo na zdraví, ale jako úplné fosílie se zatím necítíme. Publikum na vernisáži poctilo potleskem jeho práce i můj zahajovací proslov, v němž jsem vzpomenul na svá první setkání s jeho trilobity. Nejdou mi z hlavy ani po několika dnech. Čím to, že jsme po jejich vzoru důstojně nevyhynuli? Poměry se tady od těch časů tolikrát pronikavě změnily, záplavy se střídaly se suchopárem, ale my se dál pachtíme po mělčinách, jako bychom měli blíž k oné přizpůsobivé potvoře z Kanady. Když pomyslím na známé, kteří utonuli, cítím se trochu provinile.

(psáno pro Respekt)