„Na zeď Sing Singu?“

„Ale ne. Na svou Zeď. Mluvím o Facebooku.“

„Kurva, to taky vím, že nemluvíš o Zdi na konci vesmíru,“ napil jsem se rtuti. „To je tak hrozné?“

„To je hroznější, Lorenci, než si ty vůbec dokážeš představit.“

„No, ale já si, náhodou, dokážu představit skoro všecko,“ polil jsem se kyselinou.

„Nedokážeš. Tohle je ještě hroznější. To se nedá absolutně s ničím srovnat.“

„Ale ne!“ žil jsem i dál s chutí.

„Ale jo! Představ si - třeba, že se tvá láska miluje se svým klukem, jo? Ale najednou vstane a přijde k tobě a donutí tě, aby ses taky postavil, jo? Představuješ si to? A potom ti klidně sebere i židli pod tebou a řekne ti, že máš okamžitě, ale okamžitě vypadnout a už se nevracet a nikdy se už na ně dva nekoukat.“

„Hm. Tak to by tedy bylo opravdu hrozné!“ zapálil jsem si cigaretu, i když nekouřím. „No, a to ti snad láska udělala, Marvine?“

„Ale ne, ty mě ale vůbec neposloucháš, Lorenci. Má láska udělala něco tisíckrát horšího!“

„A co?“ začal jsem strašlivě, tuberácky kašlat.

„Člověče, já už prostě nevidím, co si Jorika dává na Zeď!“

„Tak to je tedy opravdu, ale opravdu tragédie, Marvine, a zvlášť, když ti ta holka předtím sebrala i tu židli, co-o?“ a dopil jsem radši pivo.

„A proč by mi měla upírat židli? Nevíš náhodou?“

„Ale jasně, jasně, uklidni se. To byl jenom příklad, rozumím.“ A spadl jsem jako hruška pod stůl. Svíjel jsem se v křečích.

„Ale žádný příklad, Lorenci, ty jsi úplný pitomec. Ty by sis měl dát vyšetřit nejen ledviny, ale i hlavu. Já tam přece docela klidně můžu sedávat a taky toho někdy využívám, když zrovna nic legračního nehrají v divadle, ale pochop: Jorika mě včera zbavila své zdi!!!"

A zpod stolu uslyšel drkotání zubů a nefalšovaně uděšené: „A dost! Nestraš.“

Ale nestrašil a dokonce i takové věci se můžou stát.

Tedy v Hitchcockových filmech.