28.3.2024 | Svátek má Soňa


MIGRACE: Vzpomínky uprchlíkovy

8.4.2017

aneb O té traumatizaci

Doprčic, abych neklel! Denně se ze všech trub oficiálního zpravodajství dozvídám, jak musíme mít pochopení pro různé kousky našich nepozvaných (leda paní Merkelovou) hostí z různých končin světa, jelikož jsou traumatizovaní... hrome, a co bych měl říkat já? Také jsem někdejší uprchlík; také jsem utíkal ze země svého původu, a osměluji se soudit, že za poněkud obtížnějších podmínek než oni. Jim postačí sehnat dostatek peněz na úplatu převaděčským gangům, pak už jde všechno jako na drátku, pakli někomu nevadí nevlídné pohledy místních lidí. My jsme to měli složitější. Tajně, pod rouškou noci šumavskými lesy to už dávno nešlo, takže to muselo jít legální cestou. Čímž není řečeno, že snadno. Jelikož mám zato, že mladší čtenář bude mít jen matnou, pokud vůbec nějakou představu, jak ne ještě tak úplně dávno prchávali lidé ze zemí pod komunistickým pantoflem, podám v následujících odstavcích informaci. Někomu se možná bude zdát až příliš obšírná; mám však za to, že k pochopení atmosféry onoho času je toho zapotřebí.

- Každý, kdo choval zaječí úmysly a nestihl to v uvolněné atmosféře roku osmašedesátého, musel nejprve a bezpodmínečně mít v ruce lejstro zvané devizový příslib, srozumitelněji potvrzení Státní banky československé o přídělu dolarů nebo jiné západní měny. Kapitalistických prachů sice každý mohl mít od různých veksláků, nač mu kapsa stačila, ty však k vydání dalšího lejstra – viz níže - neopravňovaly, jediné oprávněné prachy musela poskytnout řečená banka. To byl kámen ourazu; mělť socialistický stát západních deviz potenku, takže z žadatelů mohl být uspokojen sotva každý dvacátý. I bylo nutno být tím dvacátým, což, jak každý pamětník potvrdí, nešlo jinak než křivými cestičkami korupce. Obíhali tudíž zájemci o výjezd, ať už s návratem nebo bez návratu, známé i neznámé s otázkou – nevíte náhodou o někom, kdo by... Byl-li takový nalezen a tzv. půjdelito zapraveno, ani pak socialistická vlast cestovatele (evenutelně potenciálního uprchlíka) nerozmazlovala; co si vzpomínám, čítal řečený příslib pro třítýdenní cestu – na delší dobu to nešlo – sto třicet dolarů amerických. Jest tudíž zjevno, že si zvídavý našinec ve světě imperialismu moc vyskakovat nemohl. Pakli si ovšem neposháněl dodatečné valuty načerno, což zejména pro jedince se zaječími úmysly bylo bezpodmínečnou nutností.

- Překonav tuto první, zdaleka však ne poslední překážku, musel zájemce o život v zahnívajícím kapitalismu odvalit z cesty kámen ourazu nejzapeklitější, zejména byl-li ženatý a obdařen dětmi. Pokrokové socialistické zřízení totiž zásadně nepouštělo na Západ kompletní rodiny, vždy musel někdo zůstat doma. Tomu se dalo předejít předstíráním manželské roztržky; v mém případě manželčiným odstěhováním k rodičům do Děčína, kamž s sebou vzala i našeho tříletého synka. Já jsem zůstal v pražském kvartýře sám, rozprodávaje z něj vše, co se nedalo vzít s sebou, pochopitelně co nejnenápadněji. I byly zapuzeny návštěvy, které by mohly přijít na nemístné myšlenky vidouce byt vyprázdněný, a byla vynalezena teorie o podhorské vsi, kdež jsem si pořídil chatu a nyní tam všechny ty almárky, krabice knih a jiné krámy stěhuji. Když to vše bylo vykonáno, mohli jsme, každý v místě svého předstíraného bydliště, zažádat o tzv. výjezdní doložku. Československý cestovní pas teoreticky opravňoval k cestám do všech zemí světa, v praxi ale stačil leda do Dédéer, Bulharska či Polska, a ještě s obtížemi. Naštěstí nebyly tou dobou vynalezeny počítače, takže se estébé nedovtípilo, že přece jen vycestujeme všichni tři pohromadě, kdoví jestli ne natrvalo.

- Obstarání ostatních nezbytných lejster (potvrzení ředitele podniku, závodní rady a kádrového oddělení, potvrzení o odevzdání vojenské knížky, o dosavadní beztrestnosti žadatele atd. atd.) už šlo rychleji, bez záludů ale také nebylo. Celý projekt málem ztroskotal na skutečnosti, že v manželčině podniku kdosi krátce předtím zdrhl ze zájezdu do Zášumaví, čímž vyděšeno odmítlo jeho vedení vystavit mé choti zmíněné potvrzení. Musela tudíž za velkého bědování nadřízených rozvázat pracovní poměr a dopídit se kýženého lejstra co žena v domácnosti. Což se nakonec povedlo, i mohlo se započít s obíháním vyslanectví.

- Získání potřebných viz mělo také své háčky. Zejména před západoněmeckým vyslanectvím (náš případ) se vytvořila dlouhá, předlouhá fronta, daleko přesahující vše, čeho dosáhl v tom ohledu zdatný socialismus. Lidé přespávali na chodníku, aby byli ráno připraveni, hned jak se otevřou vrata; druhou možností bylo najmout si za nějaký peníz některého z důchodců, co tak postávali kolem, a nechat ho vyřídit tu patálii za ně.

- Bylo-li to vše zdárně vykonáno, zbýval už jen ten poslední z vlasti krok. Avšak nepožádal jsem slunko zlaté, aby nám na něj zasvítilo, maje hlavu plnou obav, aby nás ještě na samé hranici orgánové nevytáhli z vlaku skrze podezření z pokusu o nezákonné opuštění republiky, buď že mezitím dorazilo udáníčko, nebo jenom tak, z přemíry služební horlivosti. Nestávalo se to právě zřídka.

Omlouvám se za tu litánii; rozvedl jsem ji tak doširoka, abych čtenáři-nepamětníku těch časů připomněl, s kolika riziky a obavami byla spojena cesta do emigrace. Přesto jsme nikterak nebyli traumatizovaní, nýbrž šťastní jako opice o pouti načínali druhou, nadějeplnou životní etapu. Neboť naděje se naplňují, zůstane-li vystěhovalec skromný, kdo očekává příliš mnoho, bývá zklamán. Zvlášť neumí-li nic, čím by se v novém domově uživil, ale o tom dále.

Z vlastní uprchlické zkušenosti bych ještě připomněl toto: jsi-li nespokojen se stavem věcí ve své zemi, spánembohem odejdi do jiné, domníváš-li se, že splňuješ určité předpoklady, tudíž především odbornou kvalifikaci a aspoň základní znalost jazyka. Nehrň se ale tam, kde nikdy nemůžeš být doma, i kdyby ti kynul nevímjaký blahobyt. Najdi si zemi téže civilizace, téže kultury, týchž nebo příbuzných tradic a obyčejů; a kladeš-li tu okolnost na první místo, i téhož náboženství. Chápu, že dejme tomu v Sýrii není za současných podmínek živobytí zrovna nejkomfortnější; je však v bezprostředním okolí dostatek zemí jak arabských, tak i muslimských, kde se budeš cítil volněji než v kulturně i nábožensky tak cizí Evropě. Jest ovšem nejisto, zda by bratrské země o tebe stály; co tak vím, samou láskou ke svým zbědovaným souvěrcům se netřesou. Není však na nás, abychom řešili ochotu či neochotu vlád těch vzdálených zemí; ty sám musíš uvážit, které z obou alternativ dáš přednost: usilovat o přijetí tam, kde na příliv uprchlíků nejsou připraveni a ani o ně nestojí - trochu podivné při té vyhlášené muslimské solidaritě – nebo si najít nějaký pokojnejší koutek - i v Sýrii jsou takové k nalezení - a zůstat tam;. Alternativa třetí, vlámat se proti vůli jejích obyvatel do některé evropské země... třeba by se ti to i podařilo. Ale šťasten bys nebyl, být nemohl. Kdoví, jestli ne traumatizován.

Ona vůbec, ta traumatizace... takové slovíčko. Přehnané, jako leccos se vztahem k islámu. Vyslovíte se kriticky k některým jeho, řekněme, podivnostem, a hned máte na talíři islamofobii. Jistý odstup, vcelku pochopitelný v případě kultury tak cizorodé, a přičinliví novinaříci z něj udělají nenávist. Upravte si slovník, pánové, nenutno hned užívat nejtlustších výrazů. Fobie – jakákoliv – je duševní choroba vyžadující zákroku psychiatrova; a nenávist je až nejkrajnější ze záporných vztahů lidských. Kdo pak nechce být traumatizován, nechť si předem důkladně rozmyslí, do čeho se pouští, jakož i my, uprchlíci před komunismem, jsme si rozmýšleli. A jiné rady není.

Hannover, 5. dubna 2017