Navrať se odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře (Jan A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce)

Přihodilo se nedávno v saském městě Chemnitz, že pětatřicetiletý občan německé národnosti přišel k zapíchnutí rukou muslimského přistěhovalce. I strhl se znamenitý randál, starousedlí obyvatelé toho města, jichž je zatím přece jen většina, vyšli do ulic pod prapory sdružení PEGIDA (Patriotische Europäer gegen Islamisierung des Abendlandes = Vlastenečtí Evropané proti islamisaci Západu), provolávali protiislámská i povšechně protipřistěhovalecká hesla, a snad i nějaká facka při tom padla. Oficiální zpravodajství v jednom šiku s intelektuálními nabadateli, jak už jinak býti nemůže, se zhrozilo extrémně pravičáckých, ba neonacistických rejdů, že se až lze podiviti, kde se v poklidném městě Chemnitz nabraly ty tisíce neonacistů a pravicových extremistů

Něco mi na tom všem nechce souhlasit. Extremismus, ať pravicový nebo levicový, činí v každé společnosti jedno, nanejvýš dvě procenta. Co je nad tento počet, už se tak snadno odbýt nedá; chtě nechtě je třeba míti za to, že je zde jakýsi problém - závažný, ale neřešený -, jenž znepokojil jinak pokojné, k pouličním řevům nenáchylné měšťany a přiměl je sdružit se k mnohatisícovému protestu. Co je příčnou znepokojení – a nejen v městě Chemnitz – netřeba dlouze líčit: neutuchající proud příšelců velmi ochotných účastnit se evropského blahobytu, avšak naprosto neochotných přijmout evropské morální i všeobecně občanské normy.

Řešení osobních rozmíšek noži je způsob, nad nímž se v povodí Eufratu či v Horní Kabylii nikdo nepozastaví, avšak přišelec z těch končin pořád ne a ne pochopit, že to o několik rovnoběžek severněji jaksi neplatí. Přičemž je argumentace pomocí nabroušené oceli nejnápadnější, zdaleka však ne jediný příspěvek uprchlických davů evropské kultuře. Méně drastické, ale protivnější je rychle postupující zaodpadkování dle zásady - spotřeboval jsem, zahodím. Plastikové sáčky, pohárky, talířky, lžičky a vidličky, válí se jich všude habaděj. Je to až nový jev, podotýkám, když jsem před čtyřiceti lety přišel do Německa, nic takového zde nebývalo. Pokusím se v následujícím textu zadolovat po příčinách té změny. Výslovně pravím zadolovat, jelikož leží hlouběji ve vrstvách času, než by se v povrchním pohledu zdálo.

Existuje určitý rozdíl mezi etniky a kulturami, jejichž přechod k usedlému způsobu života se udál už před mnoha tisíciletími, a těmi, jimž kočovnické móresy dosud z genů nevyprchaly. Nám, příslušníkům společnosti, jež přešla k zemědělskému, a tudíž usedlému živobytí už někdy v neolitu, jest ohyzdno obestlávat svůj příbytek sajrajtem. Své smetí nesypeme z oken a neházíme před dveře, nýbrž s ním běžíme k popelnici; kdo se tak nechová, bývá zván dobytkem. Nemůžeme jinak, máme svůj vztah k místu, kde žijeme, je to naše genetické dědictví po dlouhé řadě pokolení usedlých předků. 

Naproti tomu kočovník nemívá takto citlivý vztah k místu svého přechodného pobytu. Svůj odpad rozhazuje beze všeho kolem sebe; když je mu ho příliš, sbalí stan, osedlá velblouda a poodjede o kus dál. A chová se stejně, i když dávno už nehoní stáda od pastviny k pastvině, neboť zvyklostem a potřebám lidským trvá nějaký čas, než se otisknou do genů. Proto dnes máme končiny světa jakž tak odpadků prosté, jež jen tu a tam zaneřádí nějaký dobytek; a proto je mnohem větší část planety pokryta stále narůstajícím souvrstvím svinčíku, umělohmotného zejména. Nepodařilo se mi zjistit, jak se živobytí v takovém ambiente líbí samotným původcům; možná že nepříliš. Ale nevidí jinou možnost, běh s odpadky k popelnici – je-li jaká - je cizí jejich v jádře nomádské duši. Také oni nemohou jinak, potomci kočovných pastevců, potulných lovců a sběračů. 

Jestli i jim se jednou usedlý způsob vtiskne do genů, jestli také oni budou vědět, k čemu slouží popelnice… ví Bůh. To ovšem už může být lecčí vlast zaodpadkovaná do výše minaretu. Proč, ke všem sakrům, nepoukáží na tuto kalamitu ti, kdož mají tolik starostí o světové životní prostředí, proč nezvednou svůj káravý ukazovák – neházejte kolem sebe svinstvem, národové třetího světa, nebo se v něm utopíte dvacetkrát rychleji než v stoupajících vodách oceánů? Snad že pozastavit se nad nezpůsoby jiných jest politicky nekorektní, avšak vinit ze všech hříchů světa svou vlastní civilizaci je rozkoší tohoto času? I jděte mi k čertu, pokrytci.

A jsou i jiné folklorní obyčeje našich nepozvaných hostí, na jejichž nevhodnost by měli být co nejdůrazněji upozorněni, když ji sami nepociťují. Tak například došlo sluchu mého, že do uprchlické ubytovny u nás v Hannoveru se co týden dostaví úklidová četa, aby ji vysmýčila, pozametala, odpadky naložila a odvezla. Pochopitelně: nebude přece pánské osazenstvo toho zařízení dělat babskou práci. Ó Alláhu! Tak si pěstujeme trubce, tím domýšlivější, čím neužitečnější. Opaku by bylo třeba: tohle je smeták, milý Alí, milý Husajne, tohle je kbelík, tamhle máš hadr, v téhle flaštičce je čisticí prostředek, a koukej si ten svůj chlív uklidit sám. Trváš-li bezpodmínečně na tom, že tvá nebohá žena musí běhat zapytlovaná od hlavy k patě v černém hávu, je to věc tvého vkusu a její poddajnosti; musíš ale vědět, že tím ve starousedlém obyvatelstvu budíš odpor, jenž dalším vystupňováním může vést k čemusi podobnému projevům nespokojenosti, jaké zachvívaly městem Chemnitz.

Je to tvoje volba. Buď chceš být v této zemi, v této společnosti doma; pak se alespoň pokus přizpůsobit jejímu rytmu. Nebo se v ní doma necítíš a cítit nechceš; pak nezbývá než následovat rady J.A. Komenského: navrať se odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře. I když to učitel národů asi myslel jinak.

Hannover, 31. srpna 2018