K americkým hranicím míří z Hondurasu karavana několika tisíc lidí

Než se podíváme do Mexika, zasloužíš si, milý čtenáři, vysvětlení titulku. Tábor svatých je dystopická kniha z roku 1973, v níž ohromné vlny migrantů z rozvojového světa vyplují na chatrných člunech k břehům Evropy za lepším životem a Evropa neví, co si s tím počít. Masová migrace se rozšíří do všech bohatších zemí a ty postupně rezignovaně podléhají, neochotny se bránit. Vlastně považují obranu za nemorální a nelidskou.

Román byl mnoho let pozapomenut, evropská migrační krize na podzim 2015 jej však zase vzkřísila. Dnes jeho jméno zná spousta lidí.

(Za svůj výtisk Tábora svatých vděčím věrné čtenářce Ivaně B., kterou tímto zdravím a děkuji. Zrovna mi tu leží na stole. Ten výtisk, ne ta čtenářka. Takového věhlasu, aby se mi čtenářky kladly na pracovní stůl, jsem ještě nedosáhl.)

Jean Raspail, autor Tábora svatých, neodhadl všechno přesně. V jeho knize kupříkladu Evropané pasivně čekají, než flotila připluje, ale nenapadne je vyrazit jí vstříc a nalodit plavce do evropských lodí jen pár kilometrů od indického pobřeží. V tom jsme tedy Raspailovu fantazii kolektivně překonali. Rovněž sociální status běženců nesedí. V románu se lidské vlny z rozvojového světa skládají právě z těch, kteří nic nemají. V moderních migračních vlnách jsou ale zastoupeni spíš ti bohatší (nejdražší jízdenka světa?), kteří si mohou dovolit služby pašeráků lidí.

Abychom byli spravedliví, platí to i naopak: Raspailova fiktivní Evropa se prostě jen tak unaveně položí naznak a nechá se převálcovat, kdežto v reálné Evropě (o Austrálii a Americe nemluvě) se část politické reprezentace postavila na odpor a má nějaké výsledky. Například italská mořská hranice je dnes prakticky zavřená, což je z velké části zásluha bývalého ministra vnitra Marca Minnitiho, jehož práce byla dotažena do konce jeho současným kolegou Salvinim. Ale migrující zástupy se nevzdávají a hledají jiná slabá místa, například jižní pobřeží Španělska nebo cestu přes Bosnu, vedoucí daleko od přísného Maďarska.

Apropos: bosensko-chorvatská hranice ve středu 24.10. Překladu snad ani netřeba, není to tak vzdálený jazyk, základy pochytíte. Balkánská stezka rozhodně „zavřená“ není, maximálně trochu „přivřená“.

*****************************

Jeden takový pochodující zástup nyní ovlivňuje předvolební poměry v USA. Jedná se o „karavanu“, několikatisícový dav, který se před několika dny vydal na cestu z Hondurasu. Maximální odhad počtu pochodujících je cca 7000 osob, ale poté, co si karavana vynutila přechod Guatemaly a vstoupila do Mexika, se začala poněkud rozptylovat.

Z jižního Mexika na hranice Spojených států je to daleko, účastníci karavany se však netají svojí snahou tam dojít. Podle novin Wall Street Journal se mezitím na hranicích Guatemaly a Hondurasu formuje další karavana. Pochodující si od zformování lidských vln slibují hlavně to, že ve velké skupině nebudou muset platit „kojotům“, pašerákům lidí, na jejichž drahé služby jsou jednotlivci odkázáni.

Podle reportéra Univision TV, který monitoroval situaci na guatemalsko-mexických hranicích, mají být v zástupu i Bangladéšané. Původní reportáž zmizela z YouTube, ale kopii ve španělštině jsem našel zde.

Další video Univision referující o záchytu tří Bangladéšanů v autobuse, tentokrát s anglickými titulky, jsem našel zde.

(Bangladéš je od Střední Ameriky nějakých 15 000 km daleko, takže určitě nešlo o chudáky na mořském kajaku. Bangladéšané jsou výrazně zastoupeni i mezi migranty vyplouvajícími z Libye.)

Šestého listopadu jsou ve Spojených státech volby, tzv. midterm elections. Volí se celá Sněmovna reprezentantů a třetina část Senátu. Demokratická strana, která je momentálně v opozici, dlouho věřila, že dokáže zmobilizovat dost vlažných voličů na to, aby obě komory ovládla; očekávanému vítězství už i dala jméno „Blue Wave“, podle své partajní barvy. Události posledních týdnů, zejména schvalovací slyšení soudce Bretta Kavanaugha, s náskokem demokratů poněkud zacvičily.

Záběry z protestů proti nominaci soudce Kavanaugha, při nichž bylo zatčeno přes sto lidí:

V generických průzkumech veřejného mínění sice demokrati stále vedou, ale pro složení budoucího Kongresu je směrodatná otázka, jak dopadnou volby v jednotlivých volebních obvodech, zvláště těch, kde jsou poměry mezi oběma stranami vyrovnané. Při těsné přetahované někde na Floridě opozici nijak nepomůže, mají-li v Kalifornii nebo New Yorku drtivou převahu. Hlasy z pobřežních velkoměst, která jsou pod kontrolou Demokratické strany již pár generací, se na venkov přenést nedají. Server Five Thirty Eight nyní předpovídá, že dojde k rozdělení Kongresu podle barvy: republikáni ztratí Sněmovnu reprezentantů, ale udrží Senát.

„Karavana“ na guatemalských hranicích

Směřování migrační „karavany“ k hranicím USA zasáhlo do posledních fází předvolebního boje. Vizuální obrazy tisíců pochodujících lidí jsou silné a mají potenciál k tomu zvednout ze židlí řadu váhavých republikánských voličů, kteří by třeba v den voleb jinak zůstali doma. Proto také Fox News, pravicová televizní stanice, vysílá záběry „karavany“ každý den a Donald Trump slibuje, že hranici ochrání i nasazením armády (prakticky by připadala v úvahu hlavně Národní garda). Naopak CNN, které jedovaté jazyky přezdívají Clinton News Network, videa z pochodu odvysílat odmítla: „Není to žádná invazní armáda,“ pravil moderátor Anderson Cooper.

Demokratická strana je však vývojem stejně trochu zaskočena; nemůže se věrohodně prezentovat jako ochránkyně hranic, protože při jejím pobytu v opozici poněkud posílilo radikální „Open Borders“ křídlo. Proto se k věci raději moc nevyjadřuje. (Výborný článek v jinak spíš liberálním magazínu The Atlantic a další, o něco kratší, na serveru Politico).

Ať už však volby šestého listopadu dopadnou jakkoliv: všechny bohaté státy světa, které podepsaly dohody o udílení azylu, si budou muset vyřešit tutéž otázku: jak chceme reagovat na pochodující či plující zástupy z nestabilních zemí v širokém okolí?

Projekce vývoje světové populace

Matematické modely říkají, že do roku 2050, což není zase tak daleko, přibudou na Zemi zhruba dvě miliardy lidí, a to převážně v těch nejchudších regionech (Afrika, Afghánistán, Jemen). Tohle abstraktní číslo se projeví zcela konkrétně dalšími a dalšími karavanami. Myslet si, že migrační krize pominula, je naivní – ve státech jako Niger se budoucích 70 milionů lidínejspíš jen tak neuživí.

*****************************

Hudební epilog
Od Hondurasu k Africe není zas tak daleko, aspoň kulturně. Taneční styl garifuna, dovezený na honduraskou pevninu z Antil, svůj původ nezapře – nejen kvůli tanečníkům.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

  P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)