29.3.2024 | Svátek má Taťána


MIGRACE: Staronová španělská cesta

7.8.2018

Itálie zavřela přístavy, migrační proud se přesunul na západ Středomoří. Má to co do činění s novou španělskou vládou.

Začnu odkazem na Zdroj.cz, ale ještě než se tam vypravíte, rád bych upozornil na jednu věc. Můj původní titulek zněl „Příliš úzký průliv“, ale pod ním text nakonec publikován nebyl.

Definitivní titulek sloupku vymysleli v redakci Zdroje bez konzultace se mnou a udělali v něm bohužel docela podstatnou chybu. Samotný Gibraltar, britské zámořské území, není cílem masové migrace z afrického pobřeží. Nejen, že není součástí Schengenu, on není striktně vzato ani součástí Británie, protože jde o separátní jurisdikci s vlastními zákony a ústavou. Můžete tam sice požádat o azyl, ale i v případě, že jej dostanete, nemáte právo se přestěhovat třeba do Londýna. A španělsko-gibraltarská hranice je důkladně kontrolována z obou stran, takže tamtudy neproklouznete.

Zůstat sedět ve skalní pevnosti o rozloze 6,5 kilometru čtverečního není moc přitažlivá perspektiva, takže počet žádostí o azyl v Gibraltaru je obvykle nízký až nulový. V roce 2016 se dostal do místních novin jeden Syřan, který zde o azyl požádal.

Zpětně si uvědomuji, že jsem ten článek mohl napsat obratněji, protože tam používám formulace jako „u Gibraltaru“. Tím ale míním celou oblast, kterou pojmenovávám podle nejznámějšího města, potažmo skály, protože místní španělská městečka jsou v našem prostřední obvykle neznámá. Každopádně: cílem je Španělsko a migrační proud proplouvá kolem Gibraltaru, ne přímo přes něj. Typickým vyloďovacím bodem je třeba nedaleký přístav Tarifa. Tak tedy sem s odkazem: Gibraltar, otevřená cesta pro africké migranty.

A nyní k dodatečnému komentáři.

To, že průliv mezi Afrikou a Evropou je zde snadno překročitelný, není jediným přitažlivým faktorem. Důležitá je rovněž skutečnost, že Maroko má bezvízový styk s několika africkými zeměmi, které jsou zároveň mocným zdrojem migrantů – například s Nigerem, Mali, Pobřežím Slonoviny, Senegalem a Guineou. (Mapa zde.) To znamená, že kdo se chce z těchto zemí do Evropy, nemusí nutně riskovat nebezpečný pozemní přechod Sahary – má-li na to peníze, koupí si zcela legálně letenku do Tangeru nebo Casablanky a pak může zkoušet štěstí na severním pobřeží.

Španělsko uzavřelo s Marokem už v roce 1992 readmisní smlouvu, podle které je možno osoby přecházející ilegálně hranice vracet zpátky, žádost však musí být podána do deseti dnů a je nutné prokázat, že dotyčný skutečně přicestoval z Maroka. To není až takový problém u lidí, kteří byli zachyceni buď za plotem obklopujícím města Ceuta a Melilla, nebo u posádek člunů zachycených pobřežní stráží na moři. Proto se také pasažéři člunů, kterým se podaří dostat až na evropský břeh, tak rychle rozeběhnou do všech stran: aby nemohli být ztotožněni.

Maroko to pro Španěly samozřejmě nedělá z dobroty srdce. Dostalo výměnou smluvní výhody pro své občany, kteří mohou vyjíždět za prací do Španělska. Většinou jde o vesničany zaměstnané na nekvalifikovaných pozicích (stavebnictví, zemědělství atd. – podrobný článek), největší diaspora žije v Katalánsku. Pracovní povolení jsou vydávána typicky na 1 až 5 let.

Bilaterální smlouvy, které Španělsko uzavřelo s dalšími severoafrickými státy, byly dost účinné. Toto je například graf vývoje migračního proudu z afrického pobřeží na Kanárské ostrovy v průběhu jednotlivých let.

cesta1

Je zajímavé, že tyto smlouvy uzavřela ještě socialistická vláda pod vedením Luíse Zapatera. Konzervativci vedení Marianem Rajoyem pak už „jen“ pokračovali v jejich plnění.

Za deset let strávených v opozici však u socialistů došlo k názorovému posunu, možná i pod vlivem ještě radikálnější levicové strany Podemos a dalších menších uskupení, která jsou naladěna na vlnu „vítání“ a představují politickou konkurenci. V článku na Zdroji.cz zmiňuji Adu Colau, starostku Barcelony; to ale není jediný příklad. V Madridu je starostkou bývalá členka komunistické strany Manuela Carmena, která nechala v roce 2015 na madridskou radnici vyvěsit velký nápis Refugees Welcome. Visí tam dodnes.

cesta2

Madridská radnice

Bývalý premiér Rajoy, který řídil menšinovou vládu, byl odvolán prvního června kvůli korupčnímu skandálu. Vystřídala jej rovněž menšinová vláda socialistické strany pod vedením Pedra Sáncheze. Její praktická politika v azylových a migračních záležitostech je mnohem měkčí, než ta Rajoyova, ba i než Zapaterova. Migrační proudy na to okamžitě zareagovaly posílením. Za první půlku letošního roku dorazilo více lidí, než za celý rok loňský, a mnohem více, než za rok 2016.

cesta3

(V tomto článku je graf po jednotlivých měsících. Velký nárůst za červen a červenec 2018 je vidět na první pohled.)

Reportéři berlínského deníku Der Tagesspiegel navštívili španělská záchytná centra a napsali o nich reportáž. Upozorňují v ní na důležitou věc: většina běženců nechce zůstat ve Španělsku, jejich cílem je buď Francie nebo Německo, s jejich štědřejšími sociálními systémy. Ve Španělsku by měli vyhlídky leda na dřinu v zemědělském sektoru. V reportáži se píše, že španělský Červený kříž vybavuje běžence základními potravinami a lístkem na autobus na sever, aby mohli pokračovat dále.

Toto není nijak nový jev. Řecko a Itálie dříve dělaly totéž. V chudších zemích se běžencům zůstávat nechtělo, tak byli posíláni dále, do bohatého srdce Evropy. Rakousko tehdy vyhrožovalo Itálii kontrolou hranic za nasazení armády. Francie kvůli tomuto pohybu už pár let střeží hranici u města Ventimiglia, kde početné policejní jednotky vracejí Afričany z automobilů a vlaků zpátky do Itálie, a opevňuje i horské úseky hranic v Přímořských Alpách, kterými to občas někdo zkouší pěšky, ne vždy úspěšně.

(Francouzský prezident Macron měl přesto tu odvahu kritizovat italského ministra vnitra Salviniho za to, že zavřel přístavy lodím neziskovek, a vyčetl mu „cynismus a nezodpovědnost“. Italská vláda si nato předvolala francouzského velvyslance a premiér Conte vytkl Macronovi, že se chová jako pokrytec. Salvini si pak do Macrona rýpnul slovy, že „francouzská arogance vyšla v Itálii z módy“. No, kdo jiný by měl mít přehled o módě, než zrovna Italové, že?)

Svůj stupeň pokrytectví projevuje i současná španělská vláda. Pokud opravdu většina připlouvajících Afričanů míří do bohatších zemí Evropy, chlubí se teď Madrid velkodušností a vstřícností, která jde na účet někoho jiného. Na skutečné „lámání chleba“ dojde tehdy, začne-li sousední Francie střežit hranice se Španělskem stejně, jako je nyní střeží s Itálií.

Příští volby ve Španělsku jsou plánovány za dva roky. Bude-li současná socialistická vláda pokračovat ve své momentální praxi, nejspíš se migrační téma vyšvihne na první příčku v žebříčcích témat předvolebního boje, stejně jako se tomu stalo v Itálii.

*****************************

Hudební epilog
Krása ve všech ohledech.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora