Imigrant, který se nechce stát Čechem, tady nemá co dělat

Nová ideologie

Evropu se snaží ovládnout zhoubná ideologie. Je pro ni obtížné najít výstižné označení, protože všechna slova, která se nabízejí, nevystihují její podstatu dostatečně. Mohli bychom mluvit o multikulturalismu, levicovém liberalismu, antinacionalismu, antixenofobismu, antidiskriminacionismu či sluníčkářství. Společným jmenovatelem je odmítnutí toho, aby ve veřejném a z velké míry i soukromém životě hrála jakoukoliv roli příslušnost ke kulturně definovaným skupinám, jako je např. národ, ale též náboženství, etnicita aj. Za její základní devízu je možno považovat tvrzení o tom, že „my“ máme povinnost přijmout na své státní území každého, kdo o to projeví zájem, a že tedy v konečném důsledku občanství kteréhokoliv státu si lze nárokovat.

Tato ideologie se prosazuje s nemalou slovní agresivitou. Její odpůrci jsou napadáni jako xenofobové, fašisté či rasisté. Jakýkoliv, byť jen částečný, nesouhlas je a priori podezřelý. Snaží-li se někdo o racionální diskuzi a o smířlivé uchopení vypjaté situace, tím hůře, pak je to rafinovaný xenofob, který je ještě horší než skutečný „nácek“.

Tato ideologie vede k překrucování skutečnosti a ke lžím. Není dovoleno říkat pravdu, protože by to mohlo být interpretováno jako xenofobie, zatímco lež je mravně přijatelná. Americké noviny Philadephia Daily News se v roce 2002 poté, co zveřejnily fotografie členů hledaného vraždícího gangu, omluvily za to, že neotiskly „také“ fotografie pachatelů bílé pleti. Přiměla je k tomu negativní reakce antirasisticky smýšlející části veřejnosti. Pravdou ovšem je, že žádný běloch mezi pachateli nebyl. Starosta francouzského města Béziers čelí obvinění za to, že se pokusil zjistit, kolik je mezi školáky v jeho městě muslimů. Podle reakcí francouzských politiků je takový postup protizákonný. Mezi českými sluníčkáři se stalo po jistém článku na Deníku referendum módou poučovat české xenofoby o tom, jak bychom si mohli vzít z muslimského světa příklad v otázce ženských práv, protože v jedné převážně muslimské zemi už měli prezidentku.

Tato antixenofobní ideologie na Západě už zakořenila natolik, že odůvodněné obavy z toho, že soužití různých kultur v rámci jedné společnosti nemůže dlouhodobě fungovat, jsou veřejně nevyslovitelné. Například v Německu se shodnou politici, média i kapitáni průmyslu na tom, že by Německo mělo přijímat imigranty a že imigrace je přínosem, většina Němců má však podle posledních průzkumů mnohem rezervovanější postoj. Jejich hlas ovšem nemůže ve veřejném prostoru zaznít. Jediným mediálně viditelným projevem nesouhlasu jsou tak v Německu žhářské útoky na ubytovací zařízení pro uprchlíky.

Česká republika je svým způsobem buranská země středovýchodní Evropy, kde ještě politici na veřejnosti klidně mluví proti imigraci. Také to pochopitelně od západních politiků a domácích novinářů schytávají. Teoreticky i tato okolnost může přispívat k tomu, že u nás zatím žádné útoky na ubytovací zařízení neproběhly. Zdá se, že někdy může přinášet asynchronní civilizační vývoj i dílčí výhody pro opožděné. V tomto případě máme výhodu poněkud větší svobody slova, nicméně na odstranění tohoto civilizačního nedostatku se usilovně pracuje.

Koloniální dědictví a levicový liberalismus

Paradoxní na celé situaci je, že antixenofobní ideologie v sobě nese zřetelné stopy koloniálního myšlení. Projevuje se to v jistých vnitřních rozporech, které lze z výchozích postulátů logicky odvodit, ačkoliv se k nim nositelé této ideologie nehlásí.

Příkladem takového rozporu je požadavek univerzální nárokovatelné solidarity ve smyslu sociálního státu. Má-li každý člověk na zeměkouli nárok na ten nejlepší existující sociální systém, do kterého se může dle mínění antixenofobistů svobodně přestěhovat (přičemž je zločinem mu v tom bránit), pak logickým důsledkem této ideologie není nic jiného než světový sociální stát. Následky antixenofobismu jsou v podstatě imperialistické.

Před tímto důsledkem svých názorů téměř každý levicový aktivista couvne. Přesto bude dál klidně mluvit o tom, že nemáme rozlišovat válečné uprchlíky a ekonomické migranty, protože ekonomičtí migranti přece také trpí pod neschopnými a zkorumpovanými vládami. Což je zajímavý argument, neboť se tím neříká nic jiného než, že máme zodpovědnost za cizí národy, které žijí pod špatnými vládami. Opět by bylo logické přihlásit se k neokonzervativní politice, zahrát si na světového četníka, a takovou vládu humanitárním bombardováním vyhnat. Pokud totiž máme mít za něco zodpovědnost, měli bychom mít i politickou moc s tím něco dělat. Jak zaznělo v britském satirickém seriálu Ano, pane premiére: „Zodpovědnost bez reálné moci je výsadou všech eunuchů v dějinách.“ Můžeme to formulovat ještě jinak: V očích antixenofoba je jeho zodpovědnost za štěstí lidí na celém světě projevem vlastní morální síly, ve skutečnosti jde o projev neurózy.

Projevem blahosklonné nadřazenosti je ostatně i představa, že imigranti se do Evropy valí z toho důvodu, že netouží po ničem jiném než po naší liberální demokracii. Antixenofob se opět v hlubších rovinách uvažování neliší od amerického neokonzervativce, který nám tvrdí, jak na ruinách vybombardovaných diktatur samovolně vykvetou krásné demokracie. Oba staví své myšlenkové konstrukce na předpokladu, že liberální demokracie je univerzálním metafyzicky daným řádem, v němž chtějí všichni lidé žít a pro nic jiného nejsou ani stvořeni.

Antixenofob si tudíž nepřipustí myšlenku, že současná parlamentní demokracie je možná jen historicky a kulturně podmíněným uspořádáním. Neznepokojuje se tím, že tato demokracie existuje ve světě jen asi 200 let (a to ještě za předpokladu, že při této dataci odhlédneme od takových nepodstatných detailů jako třeba volební právo žen). Antixenofob se pak může s přesvědčením hlásit k multikulturalismu, neboť v jeho očích není člověk vůbec kulturní tvor. Lidé jsou podle něj zcela stejnorodé entity, společnost není určována kulturou ale jen platnými zákony a proto ji může vytvořit libovolná množina lidí kdykoliv a kdekoliv. Tuto liberální utopii sice historie mnohokrát vyvrátila, ale kvazimorální pozice činí multikulturní ideologii pozoruhodně imunní vůči faktům.

Zajímavé v této souvislosti je, že i multikulturalisté uznávají, že země jako Francie či Německo mají problémy s integrací přistěhovalců z muslimských zemí, a to i ve druhé a třetí generaci. To však není chápáno jako varování, že multikulturalismus by nemusel fungovat tak, jak si to jeho příznivci představují. Důvod není v multikulturalismu, ale v tom, že se v integraci udělaly chyby, z nichž se ovšem můžeme nyní poučit a udělat to správně. Multikulturalismus neselhává, selhávají lidé! Tato věta by mohla být heslem liberální levice.

Pradoxně levice, která se tradičně profilovala jako zastánce zájmů lidu, je nyní zděšena tím, jak je lid xenofobní, což má být podle proimigrantských intelektuálů hlavní a jediná skutečná překážka úspěšné multikulturalistické politiky otevřených dveří. Někdy to vypadá, že by levice v zájmu své morální politiky lid nejraději vyměnila za jiný.

Odlišný pohled

Zkusme nyní obrátit list a argumentovat z opačného úhlu pohledu, abychom poznali, jestli je to, co se odlišuje od xenofobismu, skutečně tak špatné. Začněme tím, že navrhneme jednoduchou tezi: Kdo se chce trvale usídlit na území České republiky, aniž by se hodlal zároveň stát Čechem, ten tady nemá co dělat!

To není xenofobie, rasismus ani nesolidárnost. Aniž bych se dostal do rozporu s předchozí tezí, mohu klidně pokračovat takto: „Přeju všem cizincům, ať se mají po ekonomické stránce dobře, klidně i lépe než my. Nehodlám jim v tom bránit. Pokud si cizinec přeje naši zemi navštívit a poznat ji, pak proti tomu také nic nemám. Pokud se však nechce stát Čechem, ať se zde neusazuje. Jestliže o to naopak stojí, pak mi na jeho rase vůbec nezáleží. „

Uvedené stanovisko vůbec neříká: Nepřijímejme uprchlíky, nepřijímejme ekonomické imigranty! Bez rozporu s výchozí tezí můžeme dále prohlásit: „Přijímejme uprchlíky, pokud nás o to požádají, a poskytněme jim azyl do té doby, než se budou moci vrátit do svých domovů. Pokud existuje oboustranný zájem, přijímejme i tzv. ekonomické migranty a poskytněme jim zde možnost výdělku. Jestliže si však chtějí zachovat svou národní identitu, nechť se s vydělanými penězi vrátí domů, kde si svou identitu určitě uchovají nejlépe.“

Pro úplnost, abych předešel laciným protiargumentům, chci zdůraznit, že samozřejmě uznávám práva starousedlých národnostních menšin. Z historických důvodů považuji za důležité, aby určité národnostní menšiny měly právo zde existovat a rozvíjet svoji kulturu, aniž by se nutně považovaly přímo za Čechy. Tyto historické důvody vidím u českých Němců, Poláků, Slováků, Romů a Chorvatů, vesměs tedy u menšin tzv. autochtonních, nebo těch, které se na našem území ocitly, aniž by se při tom stěhovaly do jiného státu.

Můžeme si nyní položit otázku, jestli lze uvedené rezolutní stanovisko o něco dalšího opřít. Domnívám se, že vyplývá ze samé podstaty moderního demokratického a národního státu. Mluvíme-li o tom, že se těšíme politickým svobodám, mluvíme-li o ochraně svobody slova, ochraně práva vlastnického atd., pak je třeba k tomu dodat, že všechny tyto vymoženosti jsou podmíněny existencí národního společenství a jeho existence zase je podmíněna vysokou mírou loajality, která není utvářena (jen) zákonem, ale především společnou kulturou a dějinami.

Loajalita zde v konečném důsledku znamená připravenost nasadit i vlastní život na obranu tohoto společenství. To není jen fráze. Za svobodu, demokracii, nezávislost se platilo krví. Do občanského společenství tudíž nemá vstupovat ten, kdo nechce takový závazek přijmout. Tím, že říkáme, že nemá získávat české občanství ten, kdo se nechce stát Čechem, tím míníme, že chce-li se zde někdo trvale usadit, aniž by přijal loajalitu, aniž by byl ochoten za Českou republiku bojovat se zbraní v ruce, někdo, kdo by dokonce v případě určitého válečného konfliktu raději držel s nepřítelem, pak zde takový člověk nemá mít občanství. Proč by měl někdo požívat výhod, na jejichž zachování se nemíní podílet? Přišel-li by sem někdo se zbraní v ruce s úmyslem přisvojit si část naší země, byl by to agresor, pokud sem někdo přichází s primární politickou loajalitou vůči jinému společenství, pak je to kolonizátor, který se může v agresora kdykoliv proměnit.

Multikulturalismus páchá zlo na vlastním národě i na imigrantech, když je vybízí, aby se nestávali součástí majoritního národa a nepřijímali jeho kulturu. Frustrovány jsou následkem toho obě strany, které mají vedle sebe žít. Multikulturalisté navíc „odměňují“ imigranty za to, když říkají, že jsou diskriminováni. Tvrdit, že jsem diskriminován, je způsob, jak získat soucit, najít někoho, kdo mi pofouká bolístku. Připomíná to chování hloupé matky, která si vyřizuje účty s otcem tím, že dá dítěti čokoládu vždy, když jí děcko nahlásí, že byl k němu otec zlý. Imigranti jsou tak systematicky vybízeni, aby na veřejnosti hráli roli obětí, a mnozí na tuto hru přistupují. Jsou samozřejmě i tací, kteří na sugestivní otázky redaktorů neodpovídají podle očekávaného plánu a k nelibosti antixenofobistů říkají evropským národům, aby zůstaly sami sebou.

Kulturní pluralismus jako alternativa

Domnívám se, že samotné slovo multikulturalismus je poněkud matoucí. Když jsem se s ním kdysi poprvé setkal, měl jsem intuitivně pocit, že patrně vyjadřuje hodnoty, které se mi zdají přirozeně vyplývat z tradice českého a evropského myšlení. Mám na mysli především přesvědčení o tom, že kulturní pestrost představuje bohatství lidstva. Poselství reálného multikulturalismu je ovšem přesně opačné, z jeho proklamací a politických požadavků vyplývá jediné: Nikdo nemá právo stavět se proti invazi cizích kultur. Multikulturalismus (zejména ve své liberální podobě) je ve skutečnosti ideologií ofenzivní globalizace zatlačující tradiční kulturní společenství až k naprosté bezvýznamnosti.

Dovolím si proto navrhnout jako protiklad multikulturalismu pojem kulturní pluralismus. Pokud chápeme kulturní pestrost z hlediska lidstva jako cenné dědictví, pak musíme přiznat kulturním společenství nárok na přiměřenou ochranu vlastního prostoru a svých hranic. Nezapomínejme, že respektování hranic přispívá k mírovému soužití.

Z ideje toho, co nazývám kulturní pluralismus, vyplývá řada důsledků, které zde nelze všechny pojednat, některé se však pokusím naznačit. Úkolem každého národa není v tomto pojetí nic menšího, než svým specifickým způsobem a v duchu svých tradic uskutečnit ideu univerzálního lidství. Neznamená to nekomunikovat s ostatními národy, neznamená to nemožnost kritiky odlišných konceptů, znamená to ale nutnost vzdát se nároku univerzalistických ideologií na světovou dominanci, ať už je takovou ideologií marxismus, neoliberalismus, liberální multikulturalismus či islamismus.

Netvrdím tím, že bychom měli zastavit imigraci za každou cenu. Tvrdím pouze to, že rozhodnutí, zda budeme imigraci podporovat, nebo se jí naopak bránit, je morálně zcela indiferentní. Pokud některá země stojí o přistěhovalce z odlišných kultur, nechť jejich příchod podporuje. Pokud o ně nestojí, nechť mu činí překážky.

Postoj multikulturalistů, podle nějž je pouze jedna z možností morálně přípustná, neváhám označit za morální teror. V diskuzi by mělo jít o důsledky různých typů imigrační politiky. Osobně se domnívám, že naše historické zkušenosti s vyháněním obyvatelstva by nás měly vést spíše k opatrnosti.

Stát se svým územím funguje, ač si to dnes příliš neuvědomujeme, fakticky jako společné vlastnictví všech občanů. Soukromé vlastnictví je kategorií sociální, která je od společného držení území teprve odvozena. Pokud se budeme chovat, jako by naše území patřilo všem, pak nutně společným vlastnictvím být přestane a rozloží se i sama společnost, která ho obývá. Ačkoliv dnes se obecně soudí, že za dlouhodobý mír v Evropě může Evropská unie a překonání nacionalismu, není to tak docela pravda. Mnohem důležitější je respekt k hranicím a princip jejich neměnnosti. Pokud někdo chce v antixenofobistickém zápalu hranice zrušit v domnění, že tak chystá ještě větší mír než dosud, pak jde zaobaleně řečeno o projev složitostmi nezatíženého intelektu, který se snaží vytvořit takové podmínky, jež ve svém důsledku povedou v budoucnosti k válečným konfliktům.

Udržet národní charakter našeho státu je nejúčinnější způsob, jak všechny občany dobře integrovat do společnosti a zachovat její sociální soudržnost. Jiné národy mají své vlastní území. Mír nám nepřineslo zrušení národů, ale legitimní hranice a odmítnutí mentality nároku na území cizích států. Pokud nějaký lid nárokuje pro sebe nový „lebensraum“, pak skutečnost, jestli si ho získává na tancích a bodácích, anebo přistěhovaleckou aktivitou, už nepředstavuje příliš velký rozdíl. Mentalita nároku je tím obnovena, džin z lahve vypuštěn. Pokud se nedokážeme poučit z dějin, které byly, budeme se zřejmě muset poučit z dějin, které budou.