26.8.2016 | Svátek má Luděk






MIGRACE: Pohlednice z Německa aneb Sluha a pán

11.1.2016

Neberu tak docela vážně všechny zvěsti, co jich běhá po internetu; je mezi nimi spousta hloupostí, jak se urodily v hlavách různých fantastů, a jiným chybí k úplnosti už jen razítko Putinovy tajné a dezinformační služby FSB (dříve KGB). Nemám ale proč pochybovat o výpovědi bývalého českého policisty, který si našel lépe placené místo v dozorčí službě německé ubytovny pro uprchlíky. Už proto, že se jeho zkušenost shoduje s mou vlastní, třebaže ne tak drastickou.

O poměrech v uprchlických střediscích toho vím sám dost, jednak z toho, co občas a spíš nechtěně pronikne oficálním zpravodajstvím, jednak ze zpravodajství neoficiálního, jakým jsou čtenářské komentáře k článkům týdeníku Focus (jiné německé týdeníky jsou v tomto ohledu opatrné až běda), nebo co se tak povídá mezi lidmi. I jest mi známo, že se jednotlivé složky uprchlické masy mezi sebou nenávidí, rvou a mlátí, zejména Arabové s černochy. Vím, že si neváží ani vybavení ubytovny, ani šatstva a užitkových předmětů, poskytovaných zdarma správou ubytoven nebo dobrovolnými dárci. Vím o nehorázném plýtvání jídlem: nabere si takový Arab či Pákistánec dvakrát tolik, než co dokáže sníst, zbytek rozbryndá po zemi nebo jím hází po obsluze jídelny, není-li s pokrmem spokojen. Je mi znám jejich téměř naprostý nezájem o jakékoliv zaměstnání; autor zmíněné výpovědi mluví o patnácti uprchlících ze tří set, ochotných zapojit se do samosprávy tábora, ostatní se celé dny válejí ve svých kójích, čučí na televizi slova nerozumějíce nebo se poflakují po okolí. Našinec by řekl, že člověk, nucený trávit svůj čas v celodenní nečinnosti uvítá nabídku nějakého zaměstnání, ale jak vidno, opak je skutečností. Jen v jednom mi český dozorce německého tábora pro migranty... no, také nepověděl nic úplně nového. Pomohl mi ale ujasnit si, co jsem už dlouho tušil. Ale než k tomu dojdu, proberme si jednotlivé body předešlého odstavce.

Jakékoliv poskytování čehokoliv zdarma je nejúčinnější způsob, jak zdemoralizovat společnost, a nejen běženeckou. Když jsem sám před sedmatřiceti lety začínal v tehdejším Západním Německu svou uprchlickou kariéru, byla správa ubytovny tak moudrá, že od nás vyžadovala určitou částku, již jsme jdouce do banky převedli na její konto. Pochopitelně nepokryla všechny výdaje za stravu a ubytování; byla nám však poučením, že vše má svou cenu a za všechno se platí. Pro mnohé přesídlence z poskytovatelského socialismu to byla novinka, která jim nechtěla jít do hlavy, ale nakonec se jim tam přece jen vesměs vešla. Jestliže dnešní migranti dostávají od jízdenek městské dopravy přes lékařskou péči až po jídlo a ošacení všechno zdarma, nezačlení se do prostředí nového domova nikdy, i kdyby rozdílů mentalit a vžitých obyčejů nebylo. Což mimořádně platí pro běžence vyznání islámského, jak si hned ukážeme.

Že mezi migranty, nahloučenými na poměrně nevelkém prostoru ubytovny, vypukají hádky a pranice z nudy a nervozity, je vcelku pochopitelné. O něco obtížněji pochopitelný je záštiplný vztah černochů k Arabům... nebo obráceně Arabů k černochům? To je možná podstatnější, než by se zdálo. Z líčení českého dozorčího nevyplývá, z kterých koutů Afriky pocházejí zmiňovaní černoši, je ale známo, že obyvatelé prostoru mezi Saharou a rovníkem jsou ponejvíc křesťané, a to křesťané opravdovější, než jaký je evropský standard. V naší čtvrti také máme jednu uprchlickou ubytovnu. Jezdívám kolem ní na kole a vídám černošské maminky s kočárky, černé mužské, a není slýcháno, že by s nimi kdy byly potíže, dokonce je vídám někde i zametat nebo provádět jiné jednodušší práce. Kde mají domorodci tu smůlu, že se v jejich okolí nachází ubytovna s převahou Arabů, jsou řevy a vzteky na denním pořádku, o svinčíku nemluvě. Inu, černý křesťan si nepředstavuje, že je jakožto majitel jediné a výlučné Pravdy povýšen nad zbytek lidstva. Muslimský Arab si to představuje.

Co se týče šeredění jídlem – to už se blížíme vyluštění celé křížovky – nechť je český dozorčí upokojen, ono to v uprchlické vlasti nechodívá jinak. Mám vzpomínku na spíš lepší restauraci marockého města Meknes, kamž jsme já a můj jednočlenný harém chodívali večeřet. Chci potvrdit, že na rozdíl od jednotvárnosti ostatních arabských kuchyní, co jsem jich kde poznal, marocká je chutná a rozmanitá; co se ovšem kolem ní nadělá... Přijde Arab s rodinou, naporoučí jídel, že by se s nimi půl hospody nasytit mohlo, něco rodinka sní, něco rozhází po stole a po podlaze, polovici rozpatlaných pokrmů pak nechá na talíři a odkráčí. Pomyslel jsem si tenkrát něco o prasatech, avšak omyl. Ten svinčík na stole a pod stolem, inu, těžká věc, když používání toaletního papíru dosud nevešelo ve známost, takže se jí pravou rukou, kdežto levá, nečistá, visí nehybně k zemi. Zanechané napůl plné talíře však nejsou známkou prasectví, nýbrž velkomyslnosti: musí přece něco zůstat pro služebnictvo, bylo mi vysvětleno. Poznamenejme ještě, že Meknes je město pokrokové, kde mužští mohou hodovat společně se svými manželkami a dcerami všem na očích. Jinde je nutno se s nimi uchýlit za plentu, aby mužské návštěvnictvo nebylo pobouřeno pohledem na ženskou, tvora podřadného.

Zůstaňme však u zmínky o služebnictvu. Líčení českého dozorce – nemajícího ovšem jiných pravomocí než poprosit rvoucí se osazenstvo, aby přestalo dělat bo... ech, nepořádek – skýtá poučný vhled do uprchlické mentality. Rozbité talíře, rozházené jídlo, během hádek převrácené a vysypané odpadkové koše, jimiž po sobě hází... našinec by čekal, že budou napomenuti, aby po sobě tu spoušť zase uklidili, ale to by se našinec mýlil. Uklízet nemusí nic a také neuklízejí, od toho je tu německá úklidová služba; a není-li uklizeno včas, je potrestána. Proboha! Jak jim nemáme být za blázny? Oni si myslí, že jsme jejich sluhy, a my je v tom utvrzujeme. Nebylo by načase je taktně upozornit, že ne my jsme zde z jejich milosti, nýbrž oni z naší? Že se přišelec, je-li už jednou tady, má integrovat do domácí společnosti, ne ona do jeho, jak je přesvědčením muslimských hostí? Mimoto bych jako někdejší uprchlík čekal kousek vděku. Sám jsem byl a ještě jsem Německu vděčný za vlídné přijetí, za pomoc v nesnadných začátcích, za poskytnutí pracovních a jiných příležitostí. Současní uprchlíci dovedou jen vznášet požadavky. A být rozzlobení, nejsou-li do puntíku splněny. Inu, co jsme si vychovali, to máme, inšalláh. Nebo ani tak ne my, občané, lze-li ještě mluvit o občanech – výraz poddaní by byl výstižnější - jako naši političtí vůdcové, úslužní novinaříci a intelektuální krasoduchové. Tak dlouho se jim nabízeli a podbízeli, vycházeli vstříc jejich požadavkům ještě dřív, než je samotné napadly, vtírali se a podlézali, až proti sobě máme... snad ještě ne úplně nepřátele, ale co není, může snadno být, chce-li to naše německá věrchuška takhle koulet dál.

Dělí se dnešní západní společnost na podřízené a nadřízené, na zaměstnance a zaměstnavatele, dávno už však ne na sluhy a pány. Muslimská společnost, rozhodující složka uprchlické masy, u tohoto rozdělení setrvává. Jest almužna chudým, otrokům, dlužníkům a poutníkům (az-zakát)jedním z pěti nejzávaznějších příkazů islámu, vždy ale tak, aby pán zůstal pánem a kmán kmánem. Naši politicko-intelektuální představitelé, přehnavše zásady humanity a tolerance přes všechny hranice zdravého i nezdravého rozumu, nás vmanévrovali do postavení kmánů. Nemá-li všechno příšerně skončit, je urgentně třeba vysvětlit našim nepozvaným hostům, že nejsme jejich sluhy. Že nejsme existenčně závislí my na nich, nýbrž oni na nás; že si nenecháme vnutit jejich řád a obyčej, ale jsme rozhodnuti si ponechat svůj. Kdyby nebyli schopní či ochotní to pochopit, jakáž pomoc, přimět je k pochopení třeba i nátlakem, jakkoli to neodpovídá imperativům této z nohou na hlavu převrácené doby. Nestane-li se tak dost brzy... jakže to říkal nevím už který činitel, když se do Německa začaly hrnout statisícové davy: „Přece nezačneme na hranicích střílet!“ Může se stát, že budeme muset, dobrý muži, a nejen na hranicích.

Ale zdá se v těchto prvních lednových dnech, jako by se vlivem událostí, jež netřeba dál rozvádět, začalo cosi měnit jak mezi lidem obecným, tak v kruzích politických, byť i nerado a se zpožděním. Zatím bych z toho nevyvozoval zvláštní naději, avšak dočkejme času jako husa klasu.

Hannover, 9. ledna 2016



Přemýšlíte co uvařit?
Přemýšlíte co uvařit?

Inspiraci a zajímavé recepty najdete na eMimino.cz

Diskuse


J. Kraus
19:24
12.1.2016

J. Jurax
0:20
12.1.2016

B. Rudolf
20:20
11.1.2016

J. Urban
18:08
11.1.2016

J. Kanioková
18:16
11.1.2016

P. Vaňura
15:56
11.1.2016

P. Vaňura
17:13
11.1.2016

J. Cervenka
15:47
11.1.2016

P. Janos
12:45
11.1.2016

K. Janyška
14:29
11.1.2016

J. Kanioková
18:03
11.1.2016

H. Balzám
11:51
11.1.2016

J. Urban
11:13
11.1.2016

J. Růžička 714
10:46
11.1.2016

J. Vintr
11:23
11.1.2016

M. Hoblík
9:54
11.1.2016

J. Fridrich
10:02
11.1.2016

B. Rybák
15:02
11.1.2016

K. Janyška
10:08
11.1.2016

J. Urban
10:18
11.1.2016

K. Filek
11:46
11.1.2016

K. Janyška
14:28
11.1.2016

P. Vaňura
17:04
11.1.2016

J. Svoboda
13:40
11.1.2016

P. Klouda
9:53
11.1.2016

M. Valenta
9:48
11.1.2016

P. Götze
RE
9:28
11.1.2016

Z. Švrček
8:57
11.1.2016

J. Urban
8:43
11.1.2016

Ś. Svobodová
10:02
11.1.2016

P. Lenc
8:29
11.1.2016

Ś. Svobodová
10:12
11.1.2016

P. Lenc
13:36
11.1.2016

M. Čihák
7:53
11.1.2016

D. Polanský
6:54
11.1.2016

K. Novák 396
6:45
11.1.2016

J. Babicka
5:38
11.1.2016

P. Khail
10:56
11.1.2016

H. Lukešová
0:35
11.1.2016

J. Babicka
5:45
11.1.2016

J. Vintr
10:07
11.1.2016

J. Vintr
0:29
11.1.2016

J. Brunner
0:13
11.1.2016

P. Khail
10:57
11.1.2016

J. Brunner
12:40
11.1.2016

počet příspěvků: 68, poslední 12.1.2016 07:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.