Tato úvaha je volným pokračováním mých zamyšlení na téma Občan a obec z ledna a Evropské hodnoty a Řecko z července letošního roku.

I dnes musím na začátku zdůraznit, že politická korektnost je největším nepřítelem svobodné a věcné diskuse. Pokud nesmíme pro označení nějaké skutečnosti použít všeobecně srozumitelný termín, dostáváme se do pozice uživatelů moderního ptydepe. Nikdo v něm žádnou myšlenku nenajde, ale víme, že to je správné. Uvedu nejdříve příklad z Česka.

Nejen mnoho zahraničních, ale i českých politiků opakovaně tvrdí, že česká společnost je homogenní a xenofobní. Prý nejsme zvyklí na osoby jiného než českého etnického původu, a proto se jich bojíme a bráníme se jakémukoli přistěhovalectví. Jenže to je hrubé zkreslení. Nebudu se zabývat starší historií, kdy se česká společnost vyprofilovala jako směs mnoha národů, ale začnu až po 2. světové válce.

Především je zde přehlížený fakt, že národ československý nikdy neexistoval. „Jugoslávci“ spolu dokázali pod tvrdou vládou koexistovat, zánik diktatury ovšem znamenal krvavé dělení Jugoslávie do podoby národních států. Otevřeným problémem zůstává Bosna a Hercegovina, kde latentní napětí dále přetrvává. Česká společnost (ale i slovenská) respektovala soužití v různosti, byť s výhradami a ze strany Slováků i odstředivými tendencemi. Ale v mezinárodních vztazích je rozdělení státu na národním principu dohodou, bez terorismu nebo války, skutečně spíš výjimkou než pravidlem.

Odsun německých obyvatel nevytvořil v české kotlině národnostně čisté obyvatelstvo. Z různých důvodů zde zůstalo několik set tisíc etnických Němců a také mnoho Poláků a Slezanů. Hned po válce přišla řada uprchlíků z Řecka zmítaného občanskou válkou. I v následujícím období přicházeli studovat občané z různých spřátelených koutů světa a mnozí u nás zůstali. Významnou přistěhovaleckou vlnou byli Vietnamci, po rozdělení Československa přibyli občané válčících balkánských zemí a vlastně neustále k nám přicházejí zahraniční dělníci, studenti, manažeři a vědci. A kupodivu, česká společnost s těmito imigranty, ať už přicházejí jako uprchlíci z nebezpečných zemí a žádají o azyl nebo jsou u nás z pracovních nebo studijních důvodů, žádné problémy nemá. A to dokonce ani ti ukrajinští občané, kteří k nám přicházejí pracovat a často jsou na hraně nebo za hranou zákona. O čem to svědčí? Podle mého názoru je česká společnost tolerantní a žádnou xenofobií netrpí.

To, z čeho má česká společnost obavy, jsou ilegální imigranti, kteří si příchod do Evropy vynucují násilím a psychickým nátlakem, vyhýbají se zákonným procedurám, a představují tak jako celek potenciální nebezpečí.

Politicky korektně a multikulturně myslící politik ovšem nedokáže rozeznat schopnost absorbovat cizince na principu integrace a asimilace od odmítání záplavy cizinců, kteří již při prvním setkání dokazují, že o žádné přizpůsobení nestojí, a kteří zákony nedodržují. A tak dochází k absurdnímu závěru, že když v Praze a dalších městech neřádí bojůvky vykořeněných potomků přistěhovalců, musí být česká společnost etnicky „čistá“ a xenofobní.

Při pohledu na „Evropu“ (otázkou je, co si pod tím v konkrétních případech máme představit – EU, schengenský prostor, eurozóna) je situace mnohem komplikovanější. Evropští politici tvrdí, že imigrace směřuje do Evropy. Jenže skutečnost je taková, že žádný migrant nevnímá Evropu jako jeden celek, ale jako samostatné státy. A směřují do Německa, Švédska a některých dalších zemí. Jenže dnes, kdy tyto cílové země problémy s přistěhovalci přestávají zvládat, prohlašují, že jsme jedna Evropa a musíme následky imigrace řešit společně. Proč ale ta samá politická elita nedokázala vnímat imigraci jako společný problém od samého začátku? Podívejme se jen letmo do historie.

Na začátku dnešních potíží byly pokusy otevřít cestu emigrantům z afrických zemí přes Kanárské ostrovy. Španělská administrativa, vyškolená v oblasti Gibraltaru, ovšem problém řešila rázně a nekompromisně: všechny ilegály vracela zpět do Afriky. Kanárské ostrovy se tak vyhnuly osudu italské Lampedusy a později řeckých ostrovů. Španělé splnili svoje závazky vůči svým partnerům v schengenském prostoru bez zbytečné medializace a politických tanečků.

Zcela jinak se vyvíjela situace v Itálii. Italové se opakovaně obraceli na EU a žádali pomoc při řešení přílivu uprchlíků. Nikoho z vrcholných evropských politiků to nezajímalo (neznám lepší důkaz toho, že Evropa není žádnou obcí, tedy společenstvím občanů, pro které je problém v ochraně hranice na pobřeží Apeninského poloostrova problémem všech Evropanů nebo alespoň všech občanů zemí schengenského prostoru).

Italové, ponechaní napospas osudu, pak na ochranu svých vlastních, tedy i našich vnějších hranic, rezignovali. To, co následovalo, si už jistě většina z nás dobře pamatuje. Desítky tisíc lidí se přes děravé hranice Itálie a Řecka vypravily do Německa. A vlády Řecka, Kosova, Srbska a Chorvatska jim poskytují tranzitní servis.

Je nutné zdůraznit, že pravděpodobně většina z migrantů jsou ilegálové, kteří nemají doklady, odmítají sejmutí otisků prstů a prezentují se smyšlenými osudy a původem.

Proti této záplavě se poprvé efektivně postavili Maďaři. Byl jsem v šoku, když média přinesla rozhovor s francouzským premiérem, který po návštěvě Calais prohlásil (u právě dostavěného plotu z ostnatého drátu na ochranu tunelu pod Kanálem před ilegálními migranty), že Maďaři porušují lidská práva a že ploty nic neřeší.

Následovalo pozvání německé kancléřky pro všechny Syřany, které ve skutečnosti znamenalo flagrantní jednostranné porušení pravidel pro imigraci. Imigranti se změnili v Syřany a hosty německé premiérky. Jenže i Němci jsou normální lidé. A tak se oficiální politika podporovaná mnohými novináři stává pro většinu národa nepřijatelnou. To se začíná projevovat i v nejvyšších patrech politiky. Například bavorský premiér prohlásil, že dělba práce, při níž jedni vystupují jako ti vstřícní, správní a empatičtí a pro ostatní zůstává jen povinnost řešit následky, je nepřijatelná. Výsledkem jsou už známé kontroly na hranicích a prezentovaný názor některých politiků, že Německo má stanovit roční limit pro přistěhovalce.

Zajímavý je také pohled na způsob, jakým média přinášela a přinášejí o imigraci zpravodajství. Ještě letos na jaře se agentury zabývaly problémem tonoucích při námořních nehodách a do záběrů kamer se většinou dostávaly obrazy člunů naplněných mladými muži. V létě ale došlo ke změně. Zprávy se naplnily záběry žen s dětmi, případně mužů nesoucích vyčerpané děti. Najednou se zástupy mladých mužů změnily na zástupy vyčerpaných rodin uprchlíků. Fotografie utopeného chlapce Aylana šokovaly svět. Jenže pak vyšlo najevo, že jeho otec patřil k pašerákům lidí a svou rodinu utopil jako kormidelník člunu. Ani jim nezajistil plovací vesty. Další případ je z přechodu Röszke mezi Srbskem a Maďarskem. Při útoku migrantů na uzavřený přechod byly zraněny dvě děti. Později se ukázalo, že útok organizoval člověk s několika falešnými pasy, v jednom, možná pravém, měl evropské vízum a ty děti útočníci na policejní kordon přes plot hodili (svérázný přístup k právům dítěte!). Média většinově ani neinformovala o tiskové konferenci rakouského ministra vnitra, který řekl, že podle informací z Kosova je mezi migranty mnoho džihádistů.

Co z toho vyplývá? Evropa není společenstvím občanů ani v jednom případě, jak bychom ji mohli vymezit (EU, Schengen, eurozóna). Stále zůstává spolkem zemí s rozdílnými zájmy, které tyto země podle svého vlivu prosazují více nebo méně na úkor druhých. Spolkem zemí, které se dohodly na dodržování určitých pravidel, která ale z různých důvodů ti mocní běžně porušují. A jakákoli spolčení, kdy pravidla platí jen pro někoho a někdy, jsou nefunkční a nemohou mít dlouhé trvání. A to bez ohledu na to, že existuje Evropská komise a europarlament, které se (zcela odtržené od reality) zabývají okrajovými tématy v době, kdy masová imigrace může přerůst v apokalypsu evropské civilizace.

Dějiny mají zvláštní vlastnost. Ty nejdůležitější události, které nakonec vyústí ve změnu historické epochy, začínají zcela nenápadně a pro současníky jsou často téměř nepostřehnutelné. Něco jako lavina. Ta také začne pohybem jedné vločky, jednoho kamínku nebo jedním uvolněným drnem. Ve chvíli, kdy se ze svahu obrovskou rychlostí valí tisíce tun sněhu, kamení nebo bahna, je už na reakci pozdě. Ti, kdo jsou lavině v cestě, jsou pohlceni a zničeni. Na troskách se pak začíná vytvářet nový život, který je od toho původního často značně odlišný.

A ještě jedna neprávem přehlížená skutečnost stojí za připomenutí. Security magazín totiž na svém webu uvedl, že neustále roste počet židovských zájemců o emigraci do Izraele. Před třemi lety odjelo z Francie do Izraele asi 1400 Židů, o rok později však jich bylo více než dvakrát tolik, a vloni dokonce už 7200. A letos jich bude ještě víc.

Jak to interpretovat? Příliv migrantů neustále snižuje bezpečnostní úroveň, kterou stát musí poskytovat svým občanům. Jestliže Francouzi vítají imigranty a současně přehlížejí, že jim jejich vlastní občané ze země prchají kvůli pocitu ohrožení, nemají naprosto žádné morální oprávnění vnucovat svůj systém komukoli jinému. A je potřeba jej odmítnout.

Na závěr chci vyjádřit naději, že současný nápor imigrantů je dostatečně silný na to, aby v Evropě vyvolal pocit ohrožení a aktivoval pud sebezáchovy. Abychom odmítli politickou korektnost a multikulturalismus a věci nazývali správnými slovy, abychom byli schopni nalézat a uplatňovat správnou politiku. A být připraveni hranice v případě potřeby bránit i silou. Imigrace je možná, ale při dodržení principů integrace, asimilace a suverenity rozhodování států, které imigranty na svém území přijímají.

A současně si ponechávám naději, že lavina stále ještě nedosáhla takové velikosti, kdy už se nedá zastavit.