… a o tom, že ne každý skončil úspěchem

Tak se, milí čtenáři, stalo, že včerejší pojednání o nedostatečném počtu zavřených pachatelů ze silvestrovské noci 2015 v Kolíně vzbudilo megadiskusi na Twitteru, rozvětvující se od počátečního příspěvku do asi dvaceti vláken.

Některé reakce jsou přesně toho rázu, jaký byste čekali, tj. daly by se shrnout slovy „On je fuj, pančelko!“ (Vůbec mám dojem, že sociální sítě mívají tendenci tlačit svoje uživatele zpátky do školky. Čest každému, kdo tomuhle tlaku odolává!)

Ale řada dalších byla zajímavých, i když třeba nesouhlasných. Tenhle druh diskuse mi po plánovaném Twitterexitu bude scházet.

I přemýšlel jsem, z jakého úhlu by se ještě o věci včera probrané dalo pohovořit. Jedna perspektiva mě napadla. Tady ji máte.

*****************************

Stresový test je situace, kdy nějaký systém pořádně zatížíte a sledujete, co to s ním udělá. Dá se uplatnit v různých situacích. Novostavbu Nuselského mostu testovalo roku 1970 tuším šedesát šest tanků. (Dneska by to byla polovina všech tanků v majetku Armády ČR.)

Stavba Nuselského mostu a její stress test (zdroj)

Počítačoví fanatici budou znát programy typu CPU Burn, které na cílovém stroji rozjedou různé výpočty typu Fourierovy transformace tak, aby jej maximálně zatížily. Dnes už se moc nestává, že byste tím ten procesor opravdu spálili. Kdo by tohle skutečně chtěl vidět, musel by nejspíš otevřít šasi a odtrhnout od CPU celý chladič.

(Ale viděl jsem třeba Nokiu E52, která odešla do křemíkového nebe poté, co na ní majitel spustil podobně náročný výpočet a pak si nebohý telefon strčil do kapsy, kde nefungoval odvod tepla vzduchem. Nic dramatického se nestalo, přístroj zkolaboval tiše a nenápadně, ale oprava byla tuším za tři tisíce Kč.)

Stresové testy může provádět i kardiolog na pacientovi, kterého posadí na speciální ergometr a měří mu EKG, zatímco dotyčný šlape. Tady už vidíme, že s některými stresovými testy se to nesmí přehánět. Zničený procesor prostě vyhodíte nebo vyměníte. Zničeného dědečka … no, to už není tak jednoduché, zvlášť když to třeba není váš dědeček, ale nějaké rodiny, která ho sem přivezla, teď čeká před ordinací a zatím si stále ještě myslí, že se společně vrátí zpátky domů.

No, a o stresových testech jste se v poslední desítce let mohli dočíst také v souvislosti s evropským bankovním systémem. V tomhle případě jde jen o simulace: „coby, kdyby jako…“, žádné skutečné transakce se neprovádějí a čísla zůstávají jen na papíře. Při některých kolech banky opravdu těmito testy neprošly, třeba roku 2014 byla takových případů celá pětina. Loni se zase špatně vedlo anglickým bankám.

(A přitom je docela zajímavá otázka, zda vůbec ty bankovní zátěžové testy jsou dostatečně tvrdé a zda by skutečná krize nebyla ještě tvrdší.)

*****************************

Z tohoto hlediska představovala migrační krize sérii neplánovaných stresových testů různých evropských institucí, přičemž nelze říci, že by výsledky byly kdovíjak dobré.

Příklad? Před pár dny informoval Die Welt, že spolkový kriminální úřad obdržel od roku 2014 více než 5000 podnětů od samotných žadatelů o azyl ohledně přítomnosti možných válečných zločinců na německém území.

A jak to dopadlo? Cituji odpověď spolkové vlády z článku:

„Dass bisher nur ein Bruchteil der Hinweise von Flüchtlingen zu Ermittlungsverfahren geführt hat, liegt einerseits an der hohen Arbeitsbelastung der mit diesen Fällen betrauten Beamten in Polizei und Justiz. Weitere Gründe sind falsche Anschuldigungen und die oft sehr schwierige Beweislage bei Verbrechen, die im Ausland begangen wurden. „

„Že až dosud jen zlomek těchto podnětů od uprchlíků vedl k zahájení vyšetřování, je jednak způsobeno vysokým vytížením úředníků, kteří u policie a soudů tyto případy řeší, dalšími důvody jsou falešná obvinění a mnohdy obtížná důkazní situace u zločinů, které se staly v cizině.“

Tak toto je podle mého názoru selhání ve stress testu: kapacita příslušných úřadů byla prostě překročena, takže nedokáží zpracovat ani velmi vážná obvinění. Přitom objektivně vzato 5000 případů za 5 roků na celé osmdesátimilionové Německo není zas tak moc, zhruba tři denně. Ale jak vidíme, už i v téhle relativně malé míře jsou okolnosti tak obtížné, že nastává stress test fail.

Je to dost nepříjemné zjištění: ani tak bohatá a technicky vyspělá země, jako je SRN, nezvládá vyšetřit, kolik má na svém území skutečných hrdlořezů či naopak nespravedlivě obviněných (protože věřím, že některá ta udání jsou falešná, vždycky bývají). Pamatujete na heslo „Wir schaffen das“? Tenhle konkrétní stress test rozhodně nebyl „geschafft“.

No, a případ silvestrovské noci v Kolíně roku 2015 byl něco podobného. Mnozí, kdo kritizovali můj článek, poukazovali na to, že je dobře, že systém dodržel pravidlo „in dubio pro reo“ a neodsoudil k trestům lidi, kterým nebylo možno nic prokázat. Co na to já?

V logice se často mluví o „nutné, ale nikoliv postačující podmínce“. Na tom vlastně nic těžkého k pochopení není. Chci-li po krejčím, aby mi ušil košili, tak k tomu potřebuje nějaké nutné věci: oči, ruce, světlo, nitě, látku a tak dále. Schází-li jedna jediná z těchto věcí, žádné košile se nedočkáte a nemůžete tu transakci označit za úspěch.

A podobně je to s tím justičním systémem. Ano, justiční systém musí dodržovat svoje vlastní principy, o tom žádná. Ale stejně tak musí mít aspoň nějakou úspěšnost v postihu zločinců, jinak je to jenom mašinerie na generování protokolů z výslechů. A dívám-li se na to, že se tehdy v tom Kolíně během pár hodin stalo značné množství deliktů na jednom místě (komentátor Henryk Broder, sám polského židovského původu, označil tehdejší silvestrovskou noc za pogrom), ale výsledkem je pár potrestaných, tak by bylo výsměchem realitě tvrdit, že výsledkem tohoto neplánovaného stresového testu německé justice byl úspěch. Maximálně se tak dá říci, že se úplně nevzdala a nějak se snažila. Ale úspěch to nebyl, byl to klasický fail.

Co říci závěrem? Nepřeji si vystavovat naše civilizační instituce dalším a dalším stresovým testům plynoucím z masové migrace. Na rozdíl od některých lidí si totiž nemyslím, že jsou nezničitelné. Naopak, civilizace, či aspoň některé její kusy, se dá zničit dosti snadno. Stačí se podívat, jak skončil Libanon, dříve nejvyspělejší kus Levanty (Bejrútu se říkalo „Paříž Východu“). Odvolávat se na to, že naši předci porazili Hitlera, a že my tím pádem taky zvládneme cokoliv, mi přijde strašně pošetilé. Minulé výsledky nejsou žádnou zárukou výsledků budoucích; a jedním z těch vítězů nad Hitlerem byl Stalin i se svými gulagy. Počet obětí v nich je dodnes těžké určit. „Úžasný“ spojenec – a taky jsme na to doplatili.

Osobně si myslím, že ona už si tohle většina evropských politiků mimo to zeleně-progresivní spektrum uvědomila, aspoň jejich činnost tomu odpovídá – nějak se ty hranice snaží přivřít. Ale stále mají problém to říci otevřeně a nahlas, jako by šlo o nějakou nemravnou myšlenku, kterou smějí vyslovovat jen „populisté“. Ještě tak nejupřímnější je rakouský kancléř Sebastian Kurz, ale i on musí nějak obalovat a zjemňovat.

No, když těm „populistům“ tohle verbální pole přenecháte, tak se pak nedivte, že dostávají hlasy. Zázrak by byl, kdyby se tak nedělo.

*****************************

Hudební epilog
Tohle mi hrálo, když jsem psal. Líbí se mi poznámka jednoho z posluchačů: „Before Heavy Metal, there was Heavy Wood!“

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora