Je Evropa největším nepřítelem Spojených států? To nemůžete myslet vážně. Možná islamisté, Rusko, ilegální migranti... cokoliv, ale určitě ne Evropa! To už nejsme spolu v NATO? Už nedochází ke každodenním velkoobjemovým obchodním transakcím? Už nemáme společnou kulturu a civilizaci, stejnou představu budoucnosti? Nedala Francie Americe její slavnou Sochu svobody, „Svobodu přinášející světlo světu“?

To vše skončilo. V jistém smyslu Evropa, nejen na úrovni jednotlivých států, ale i na řídící úrovni Evropské unie připomíná kontinent, kde vládli američtí demokraté po 30 let.

Ve Spojených státech politická sféra stále zahrnuje široké spektrum názorů mezi demokraty a republikány, globalisty a nacionalisty, příznivci potratů a jejich odpůrci, byrokraty a volnomyšlenkáři a bůhví mezi kým dalším. Dokonce i dnes, kdy prezident a Nejvyšší soud jsou politicky „správně“ orientovaní, tyto instituce a všechny důležité úřady nejen povolují, ale i podporují diskusi. V Evropě, na rozdíl od Spojených států, tato diverzita názorů na oficiální úrovni už neexistuje.

V mediích a na univerzitách západní Evropy jste v politickém smyslu buď „levičák“, nebo vyvrhel. Jste-li vyvrhel, budete pravděpodobně pranýřován pro „islamofobii“, „rasismus“, diskriminaci nebo jiné vykonstruované obvinění.

Jedním z důvodů této odlišnosti je rozdíl v úrovni politické zralosti mezi Evropany a Američany. Zatímco nejen elity, ale i běžný americký občan ví, že jeho Nejvyšší soud je zárukou zajištění ústavních práv pro všechny, v Evropě je to právě naopak. Ve Spojených státech ústavně zakódované právo na „život, svobodu a osobní štěstí“ je zákonem vytvořeným lidmi pro běžné občany.

Proto také, když zemřel soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia, psalo se o něm v americkém tisku celé týdny. „Obyčejní občané“ ve Spojených státech jsou si jasně vědomi, jak důležitou roli hrají soudci a jejich názory na rozsudky a právní precedenty.

Zcela odlišná je evropská legislativa, kde kromě národních soudů nyní máme dva Nejvyšší soudy: Evropský soud pro lidská práva (ECHR) v Štrasburku a Evropský soudní dvůr Evropské unie (CJEU) v Lucemburgu. Ovšem ani jeden z milionu občanů nezná ani jedno jméno ze soudců ať už ECHR nebo CJEU. Důvodem je, že jmenování těchto soudců je neprůhledná, čistě vládní volba a v případě ECHR dokonce bez jakékoliv veřejné debaty. Nominace do CJEU jsou v podstatě také provedeny pouze vládou se schválením Evropského parlamentu, který je ideologicky orientován doleva.

Kromě národních soudů jsou v Evropě nyní dva Nejvyšší soudy: Evropský soud pro lidská práva (ECHR) v Štrasburku a Evropský soudní dvůr Evropské unie (CJEU) v Lucemburgu (na obrázku). (Zdroj: Transparency International/Flickr)

Spojené státy vždy vítaly imigranty, z nichž většina dorazila k americkým břehům na Ellis Island, vedena světlem Sochy svobody a kde se podrobila právním procedurám. Zvýšená hrozba terorismu v posledních letech způsobila, že téma ilegálních imigrantů, migrujících dělníků a prověřování imigrantů se stalo hojně debatovanou záležitostí.

Na rozdíl tomu v Evropě je téma „ilegálních“ migrantů v podstatě tabu. V nedávné minulosti došlo k invazi milionů uprchlíků na kontinent; mnozí z nich pod falešnou (dokonce i podle statusu Spojených národů) záminkou uprchlíka.

Jedním z důvodů je politika otevřených dveří německé kancléřky Angely Merkelové, která dovolila milionům běženců, většinou muslimských, vstoupit do Německa nejen bez důkladného prověření, ale dokonce bez prověření vůbec.

Existuje ale ještě jeden, více fundamentální důvod pro tuto situaci. V roce 2012 Evropský soud pro lidská práva uzákonil tzv. „HIRSI“ usnesení, pojmenované po případu Hirsi Jamaa a ostatní versus Itálie, podle kterého státy jsou Evropské unie zákonem povinovány zachraňovat uprchlíky, kdekoliv je najdou ve Středozemním moři, dokonce i pouze 200 metrů od libyjského pobřeží, a dovézt je do Evropy, aby si tito lidé mohli nárokovat status uprchlíka.

Když italské námořnictvo zadrželo ilegální uprchlíky ve Středozemním moři a poslalo je zpátky, odkud přišli, nejenže Evropský soud pro lidská práva odsoudil toto „zjevné“ porušení lidských práv, Italové dokonce museli zaplatit 15 000 eur (17,000 USD) každému z těchto ilegálních uprchlíků jako kompenzaci za utrpěnou morální újmu. Tato částka odpovídá více než 10letému příjmu v Somálsku a Eritreji (země původu pana Hirsi Jamaa a jeho druhů). V roce 2016 činil somálský HDP na hlavu cca 400 USD, v Eritreji 1300 USD.

Pochopitelně, že zpráva o případu HIRSI se rozkřikla a je všeobecně známa. Zvláště v Africe všichni vědí, že stačí dostat se na Středozemní moře a evropské námořnictvo je nyní povinováno je dopravit přímo do Evropy. Před HIRSI stovky lidí každoročně zahynuly, když se snažily dostat na evropské pobřeží. Cílem po HIRSI je být zadržen. Důsledkem je, že stovky tisíc zkoušejí tuto cestu, často s pomocí neziskových organizací jako Lékaři bez hranic, jejichž aktivisté čekají, až se lodě objeví na moři hned u libyjského pobřeží. V důsledku toho ročně 5 000 lidí, kteří nejsou zadrženi, zahyne na moři.

Zatímco se Itálie „utápí“ v uprchlících, Rakousko použilo obrněná vozidla na hranicích s Itálií, aby zabránilo uprchlíkům v cestě na sever.

Velká většina evropských soudů, ať už je to Evropský soud pro lidská práva (ECHR) nebo Evropský soudní dvůr (CJEU), ve své snaze zůstat spravedlivá a zásadová, zavrhla svrchované zákony Itálie jako irelevantní a pošlapala práva italského státu a všech Italů, když rozhodla, kdo smí vstoupit do jejich země.

Američanům by prospělo, kdyby si přečetli usnesení HIRSI. Je to krátký a dokonalý přehled současné evropské legislativy. Zjistí, že Evropský soud pro lidská práva neváhá použít neziskové organizace jako plnohodnotného účastníka právního procesu. Evropský soud pro lidská práva dokonce cituje jejich prohlášení jako daný fakt nebo zákon. Amnesty International a jí podobné organizace se zdají být v Evropě novým zákonodárným orgánem.

Lidé v Evropě si samozřejmě stále váží hodnot západní civilizace. „Visegradská skupina“ zemí střední Evropy, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, odmítá evropský diktát o přesídlování muslimských uprchlíků. Části severní Evropy, kupř. vlámsky mluvící severní část Belgie, jsou tímto celoevropským zmatkem unaveny a Merkelová nebude kancléřkou navždy.

Američané by proto udělali dobře, kdyby si uvědomili, že díky pevnému zakořenění „kulturní levice“ v západní Evropě a EU není jejich největším ideologickým nepřítelem Blízký východ nebo Rusko, ale Evropa.

Ti, kdo v roce 1866 dali Americe Sochu svobody jako symbol svobody a demokracie, nyní zcela cíleně ignorují práva svých vlastních lidí prostřednictvím nikým nevolených, pouze jmenovaných a nikomu se nezodpovídajících ideologů. Nebezpečím je, že kvůli pomoci mnohých mezinárodních neziskových organizací toto Evropská unie nezadrží ve svých hranicích.

Autor je klasicko-liberální autor žijící v Belgii, je zakladatel Institutu Hayek v Bruselu. Je držitelem PhD ve filosofii z pařížské Sorbonny a řídí investice v evropských společnostech.

Překlad původního textu: The Worst Ideological Enemy of the US is Now Europe
Překlad: Karel Procházka

Převzato z webu Gatestone Institute