Když Karel Marx a Bedřich Engels vydali v únoru roku 1848 útlou knihu Manifest komunistické strany, bylo to z jejich strany formulování vize komunistického uspořádání společnosti. Jako podmínku pro nastolení komunismu stanovili deset opatření, která si v následujících dekádách daly do svých programů četné sociálně demokratické, socialistické nebo komunistické strany. Některá opatření měla platnost pro aktuální situaci v západní Evropě v roce 1848, některá se však stala trvalými body programů politických hnutí, postupně až ve světovém měřítku, a inspirací k řadě střetnutí a revolucí za jejich uskutečnění.

Ke splnění požadavků jako veřejná a bezplatná výchova všech dětí, odstranění tovární práce dětí, zavedení silně progresivní daně nebo soustředění veškeré dopravy v rukou státu došlo v Evropě i Americe již začátkem 20. století. Další body se staly scénářem pro komunistické strany na celém světě, nejprve v Sovětském svazu, po roce 1945 ve všech zemích, které se daly cestou reálného socialismu: vyvlastnění pozemkového majetku, konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů, soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky, zvýšení počtu národních továren, stejná pracovní povinnost pro všechny, spojení zemědělské a průmyslové výroby. I když to někdy nebylo úplné a někdy jen dočasné, do jisté míry došlo od doby vydání Manifestu ke splnění devíti podmínek z celkového počtu deseti.

Je ale zajímavé, že to poslední, v celkovém pořadí v Manifestu uvedené jako třetí opatření - zrušení dědického práva -, nebylo dosud splněno a za celé období 170 let ani nebyly učiněny pokusy o jeho uvedení do praxe. Marx a Engels tímto požadavkem jen vyjádřili idealistickou touhu lidí po rovnosti a spravedlnosti. Již francouzská revoluce si dala heslo rovnosti pro všechny občany, jenže jaká to může být rovnost, když někdo se narodí se zlatou lžičkou v puse a někdo do bídy proletářské rodiny. Podle autorů Manifestu je proto nutné zrušit institut dědictví tak, aby všichni měli už od narození stejné podmínky pro svoji životní dráhu. Uvedení takového opatření do života by ovšem mělo zcela předvídatelné důsledky. Pokud by lidé nemohli svůj majetek odkázat svým dětem nebo příbuzným, jejich chování by se bezpochyby zásadně změnilo. Místo úspor by preferovali osobní spotřebu v horizontu svého života, stimulace k práci s dlouhodobým cílem by byla závislá jen na morálních kvalitách výjimečných jedinců. Krach ideologie reálného socialismu by měl být důrazným varováním. Ovšem ani v žádné zemi postižené totalitním komunistickým režimem nikoho nenapadlo navrhnout zrušení dědického práva.

Všichni po sobě jednou zanecháme určité materiální i duševní dědictví, které připadne našim blízkým. Právo na dědictví jako část práva vlastnit majetek je bezesporu základní lidské právo, tak to také chápou lidé na celém světě. Kromě dědictví v osobní rovině jsme ale také jako občané určitého státu dědici historického kapitálu vytvořeného generacemi našich předků během mnoha staletí jako výsledku válek, revolucí, usilovné práce a dalších obětí, ale třeba i výskytu nebo nedostatku cenných přírodních zdrojů. Historický kapitál sice nelze konkrétně vyčíslit, je však zřejmé, že jeho úroveň je v různých státech rozdílná, někdy až dramaticky. Je to celkový stav země, které jsme občany: výkonnost ekonomiky (HDP), rozsah infrastruktury, úroveň zdravotnictví, sociálního zabezpečení, vědy a školství, hodnota národní měny (stav státních financí), bezpečnost, vymahatelnost spravedlnosti, a další faktory.

A podobně, jako je přirovnání narození dítěte se zlatou lžičkou v puse k narozenému dítěti se lžičkou z plastu, existuje stejně podstatný rozdíl v tom, jestli se dítě narodí ve státě, jako je Švýcarsko, Kuvajt, nebo na druhé straně, zda se narodí v Bangladéši nebo Burkině Faso. Takovému faktoru dávají současní ekonomové a politologové název citizenship rent (občanská renta). Myslím ale, že pojem „historický kapitál“ je výstižnější. Ještě před půlstoletím platilo, že skutečnost, v které zemi se člověk narodil a převzal svůj podíl na historickém kapitálu, byla otázkou osudu a šlo to jen velmi obtížně změnit. Zpravidla to platilo pro celý jeho život. Rostoucí přelidnění spolu s rozvojem informačních technologií vytvořily v řadě zemí Afriky a Asie s nízkým historickým kapitálem u mladé generace představu o Evropě jako východisku z jejich neutěšené situace. Potenciální migranti zjistili, že některé evropské země jsou připravené dobrovolně dát k dispozici svůj historický kapitál nově příchozím imigrantům, a tak uprchlíci před chudobou, místo toho, aby se snažili zlepšit ekonomickou situaci – zvyšovat historický kapitál - v zemích svého původu, volí pro sebe cestu emigrace do Evropy jako schůdnější řešení.

Některé evropské země svůj vstřícný přijímající postoj zdůvodňují jako projev křesťanského soucitu a solidarity, velkou roli zde hraje i pocit určité viny po staletích vykořisťování zemí Afriky, Jižní Ameriky a Asie. Prakticky všechny země západní Evropy s přístupem k moři od Itálie, přes Portugalsko až po Švédsko využívaly po staletí zdroje z kolonizovaných území pro dosažení vysoké úrovně svého historického kapitálu. Proto by také představitelé těchto států měli chápat, proč země střední Evropy a Balkánu, které se při tvorbě svého národního bohatství musely spoléhat jen na vlastní úsilí, jejich velkorysost nechtějí sdílet. V posledních dvou letech, kdy úroveň nelegálního masového přistěhovalectví dosáhla nebývalé úrovně, si ale i občané cílových zemí emigrace s vysokým historickým kapitálem začínají uvědomovat dopady tohoto procesu a podle svých možností dávají najevo svůj nesouhlas. A i když Manifest nečetli, získávají silný názor, že masová imigrace utečenců z chudých zemí, jejichž cílem je usadit se v zemi s vysokým historickým kapitálem natrvalo, aniž by k jeho tvorbě adekvátně přispěli, je reliktem historií překonané ideologie a ohrožuje hodnoty (historický kapitál), které chtějí předat dalším generacím. Se znepokojením sledují, jak v důsledku masové emigrace plíživě a pod nátlakem dochází k rušení institutu dědictví a vlastnického práva jako základních kamenů tržního hospodářství a evropské kultury. Občané zemí postižených masovou emigrací se zatím brání demokratickým způsobem, a to tím, že ve volbách dávají ve stále větším počtu své hlasy stranám a politikům, kteří se staví proti masovému přistěhovalectví.

Je zajímavé, že jsem v našich médiích ani v projevech politiků a politologů nezaznamenal pohled na přistěhovaleckou vlnu v souvislosti se základními programovými body komunismu. Diskuse na téma masové imigrace se točí hlavně kolem hrozby kriminality, terorismu a ztráty kulturních hodnot, ale skutečnost, že už dnes probíhá jakýsi převrat v přerozdělování historického kapitálu s dopadem na život každého Evropana na generace dopředu, naší pozornosti zcela uniká. Aktivisté a politici, kteří naopak zastávají opačný názor, by si měli přečíst Manifest, aby si uvědomili, že svým jednáním vlastně naplňují původní myšlenku zakladatelů komunismu.

Pokud existuje nebe filozofů, Karel Marx a Bedřich Engels se musí spokojeně usmívat – konečně dochází k naplnění poslední, desáté, dosud opomíjené podmínky pro vznik komunistické společnosti – odstranění dědického práva. Jen se mohou divit, že to trvalo tak dlouho a ve formě a za okolností, jaké si určitě nedovedli představit.