Špičky české politiky hájí státní zájmy, suverenitu a svrchovanost státu. Zdá se, nebo ještě lépe – mělo by se zdát. Po barbarském způsobu tak ale činí až v okamžiku, kdy se po nás něco chce. Nikoliv po vznešeném způsobu, kdy jsme podle přidělených kvót z EU brali. Plnými hrstmi a leckdy nedopočitatelně.

Z kvót se stal zástupný symbol, do něhož se vtělilo vše špatné, co naši stateční politici na EU neměli odvahu pojmenovat. Ještě hůře – do kvót sublimovalo to ponížení z handrkování u bruselského lizu.

Oprávněná je proto kritika českého přístupu, jemuž kvóty jednou nevadí, podruhé vadí. Chceme-li projekt EU nepotopit, nesmíme ho přetěžovat, musíme ho zeštíhlit a zprůhlednit. Při takovém množství různých zemských zájmů je ovšem problém se na něčem dohodnout. Proto je třeba významně zredukovat spektrum oblastí vyžadujících dohody.

Ale otázka migrace a ochrany hranic EU je jednou ze zcela podstatných. Ano, ti běženci, kteří tu jsou, musí být rozmístěni po EU, aby nedocházelo k oblastem kritické koncentrace jako ve Francii nebo ve Velké Británii. Z téhož důvodu je třeba rozptýleně umístěným rodinám či skupinám po německém způsobu přikázat místo pobytu. Zajistit jim práci, jazykové kurzy, školy – prostě nenechat je jim samým s hromadou volného času a frustrace. To jsou kriminogenní podmínky.

Naše reprezentace bude muset zřejmě při vyjednávání o kvótách zařadit zpátečku. Mohla by v tento okamžik, kdy EU má zájem o český souhlas, použít logický argument. Kvóty ano, ale důkladně spočítané.

V čem by mohl být půvab tohoto argumentu? V tom, že by se začalo „od Adama“. Před nedávnem byla migrace z Blízkého východu a z Afriky jevem průběžným, Evropě se celkem dařilo i ty nelegálně prosakující migrační přítoky asimilovat. Co se však stalo od té doby? Které státy se podílely na katastrofálním zhoršení životních podmínek ve zdrojových zemích migrace? Pákistán, Afghánistán a Irák jdou jednoznačně za Spojenými státy. Libye jde na vrub zejména Francii. Podíl Velké Británie, Německa a Itálie není zanedbatelný. Sýrii destruují rukou společnou a nerozdílnou. A ostatní státy (včetně Česka) mlčí. Pravda, ohledně Iráku je nutno Francii započítat nesouhlas.

Proto by státy, které se aktivně podílely na destabilizaci zdrojových a přechodových zemí migrace, měly nést příslušně zvýšenou odpovědnost. Jejich uprchlické kvóty by měly být výsledkem velmi vysokých koeficientů účtované odpovědnosti za jejich neodpovědné jednání. A pak by na naši zemi zbyla možná ještě menší kvóta, než pro jakou jsme se nedobrovolně dobrovolně rozhodli. A mohla by být ještě menší, kdybychom se nechovali podle francouzské rady a „nedrželi hubu“. A do budoucna by to mohla být dobrá motivace nepodílet se na destabilizaci vzdálených zemí, byť mlčenlivým souhlasem, jen proto, že tam řádí „kamarádi“. Ne, to nejsou kamarádi, mohlo by nám dojít.

LN, 17.9.2015