17.12.2017 | Svátek má Daniel


MIGRACE: „I Miloš Forman je imigrant.“ No a co?!

1.9.2015

Když se Miloš Forman po emigraci ocitl ve Spojených tátech, vydal se s dalšími imigranty ze zemí sovětského bloku na Brooklynský most. Společnými silami jej blokovali, bránili volnému průjezdu aut, dělali výtržnosti a dostali se i do křížku s policií…

Pochopitelně, nic takového se nikdy nestalo. Není imigrace jako imigrace. Formana a spol. prostě nelze srovnávat s eritrejskými nebo syrskými běženci horké současnosti, kteří blokují dopravu v Calais.

Ráz imigrace se v běhu posledních desetiletí značně změnil. Elity Západu tuto změnu stále příliš nezohledňují. Čím déle v tom budou pokračovat, tím ničivější budou důsledky.

„Kvalita“ migrace klesá

Už v polovině 90. let doložil George Borjas, profesor ekonomie z Harvardu, zaměřující se na problematiku přistěhovalectví, že imigrace se „kvalitativně“ (tj. svojí ekonomickou přínosností) v čase a prostoru značně liší (Borjas, 1994). Zaměřil se na imigraci do USA ve druhé polovině dvacátého století. Vyšel přitom z předpokladu, že „kvalitu“ imigrace určuje to, jakých mezd v porovnání s původním obyvatelstvem přistěhovalci po nějaké době dosahují.

Když zkoumal vlnu imigrantů, k níž patřil i Miloš Forman, tedy přistěhovalce, kteří do USA dorazili v druhé půli 60. let, zjistil, že tito lidé pobírali v roce 1970 v průměru o 16,6 procenta nižší mzdu než rodilí Američané. V roce 1980 už ale „Formanova vlna“ imigrantů brala v průměru jen o 7,8 procenta méně. A v roce 1990 ta samá vlna vydělávala o 1,1 procenta víc než původní obyvatelstvo. Přistěhovalci ze sklonku 60. let se zkrátka dokázali v USA natolik etablovat, že pro trh práce – a tím pádem i celou ekonomiku – byli po nějakých dvaceti letech přínosnější než rodilí Američané. Tato imigrační vlna Ameriku obohatila – a to doslova.

Problém je v tom, co Borjas zjistil dále. A sice, že „kvalita“ imigrace v celém období po druhé světové válce postupně slábla. Přistěhovalci, kteří do USA přišli před rokem 1950, byli dokonce ještě úspěšnější, ještě přínosnější než „Formanova vlna“ z konce 60. let. Příchozí před rokem 1950 totiž pobírali v roce 1970 dokonce o víc než deset procent vyšší mzdu než rodilí Američané. To není všechno. „Formanova vlna“, když se v Americe ještě rozkoukávala, v roce 1970 (tedy maximálně pět let po imigraci), pobírala o už zmíněných 16,6 procenta nižší mzdu. Zato přistěhovalci, kteří přišli v druhé polovině 80. let, vydělávali v roce 1990 (tedy také maximálně pět let po imigraci), o celých 31,7 procenta méně než rodilí Američané. Zaostávali tedy v daném smyslu takřka dvojnásobně za imigrační vlnou z druhé poloviny 60. let. Ve své letošní studii pak Borjas uvádí (Borjas, 2015), že přistěhovalci, kteří se v USA usadili v 90. letech, už se mzdové úrovně rodilých Američanů vůbec postupně nepřibližují.

Zhoršování „kvality“ imigrace dokládá Borjas i jinak. Třeba na údajích o počtu lidí, kteří nedokončili střední školu. V roce 1970 bylo toto nedokončení u imigrantů pravděpodobnější než u rodilých Američanů pouze o 21,7 procenta. V roce 1990 už bylo pravděpodobnější více než dvojnásobně. Postupně se také snižovala celková doba, kterou typický imigrant strávil ve vzdělávacím procesu. Zatímco přistěhovalec, který se usadil v USA v letech 1955 až 1960, měl za sebou v průměru 9,5 roku školní docházky, imigrant z let 1975 až 1980 už pouze 7,7 roku.

V USA ve druhé polovině 20. století tedy jednoznačně klesala ekonomická přínosnost imigrantů. Proč? Ve 20. letech Kongres uvedl legislativu, která omezovala přistěhovalectví, a imigranti tak byli přijímáni na základě etnického složení americké populace v roce 1920. Největší šance získat potřebné povolení tak měli Němci a Britové. V 60. letech se pak od omezení ustoupilo, což kromě jiného zvýšilo počet imigrantů z kulturně vzdálenějších okruhů. Tato imigrace už zdaleka nebyla tak ekonomicky přínosná. Právě tomuto druhu imigrace přitom dnes mnohem spíše čelí Evropa.

Náklady migrace

„Míra emigrace je negativně korelována s průměrným příjmem v zemi, odkud emigrující pochází, a s náklady migrace. A je pozitivně korelována s průměrným příjmem v hostitelské zemi,“ zjišťuje Borjas.

Je zřejmé, že náklady migrace nespočívají jen v samotných finančních výdajích, třeba za letenku nebo jen za plavbu v bárce či pryžovém člunu přes Středozemní moře (i když ani ty nejsou zanedbatelné; například pro Ekvádorce s nižším vzděláním, který zamýšlí emigrovat do USA, představují zhruba devítinásobek jeho měsíční mzdy, jak zjistil tým ekonomů kolem Francesca Ortegy (Ortega a spol., 2010)). Mají i svoji emocionální dimenzi. Podobně jako Formanovi se v USA, byť na svobodě, zřejmě občas zastesklo po Československu a bližních či kamarádech, které tam zanechal, tak i migranti ze Sýrie nebo Eritreje musí citovou vazbu na svoji domovinu potlačit. To, že jsou jejich domovské státy v rozvratu, v moci tyranů a hrdlořezů, pochopitelně poněkud usnadňuje rozhodnutí domovinu opustit. Jinými slovy, náklady emigrace, ty emocionální, citelně klesají.

Do značné míry také ztrácí smysl přít se o to, zda jde o ekonomické migranty, nebo uprchlíky před válkou. V celé řadě případů oba motivy splývají a působí najednou. Bez války či tyranie by svoji zemi patrně nikdy neopustili. Rozhodně ne v tak masovém měřítku. Jakmile už se však k takovému aktu jednou rozhodli, i kvůli tomu, že emocionální náklady emigrace značně klesly, snaží se ze situace vytěžit co nejvíce. Proto mnozí z nich nezůstávají v Libanonu či Turecku, tedy v zemích, které už představují útočiště před válečnou vřavou a děsy totálního rozvratu, ale pokračují dále, do Řecka, na Balkán, do Maďarska – a ještě dále. Proto by pravděpodobně neměli zájem o pobyt v uprchlických zařízeních vybudovaných Evropskou unií na severu Afriky, jak se uvažuje. Ne, jakmile už jednou migrují, chtějí vytěžit co nejvíce. Proto nezakotví ani v Bělé pod Bezdězem a neomylně míří do nejbohatších států Evropy. Do zemí s nejvyšším příjmem na hlavu. Proto tolik stojí o to dostat se třeba do Německa, Švédska nebo Británie. Samozřejmě, to, že v Německu, Švédsku či Británii už početné (rozhodně početnější než třeba v Česku) menšiny jejich souvěrců, lidí s podobnými zvyky a tradicemi dlouhá léta a desetiletí žijí, atraktivitu daných hostitelských destinací dále zvyšuje. Neboť imigrace do těchto zemí snižuje emocionální náklady migrace.

Elity a masy

Náklady migrace ovšem nezávisí jen na výši bakšiše pro pašeráka přes Středozemní moře, nezávisí jen na intenzitě emocionálního pouta k domovině nebo naopak (očekávané) intenzitě vzájemnosti a porozumění, jemuž se migrantovi dostane v hostitelské zemi od souvěrců, od lidí původem ze stejných končin, od jeho vlastní „diaspory“, slovy oxfordského profesora ekonomie Paula Colliera. Závisí také na tom, jak si dotyčný ekonomicky stojí ve vlastní domovině. Borjas argumentuje (Borjas, 1994), že klíčovou roli hraje míra příjmové nerovnosti. Pokud je příjmová nerovnost v hostitelské zemi vyšší než v zemi původu, budou ze svých domovin emigrovat spíše lidé s nadprůměrnými schopnostmi – a, ano, i nadprůměrnými příjmy. To proto, že cítí, že ve více rovnostářské společnosti – ve vlastní domovině – jejich nadprůměrné schopnosti nevynášejí tolik, kolik by mohly tam, kde jsou příjmové nůžky více rozevřeny. Většího rovnostářství je totiž mnohdy dosaženo tak, že úspěšní a schopní jsou zdaněni, aby mohli být méně schopní či nadaní „pojištěni“ proti nepřízni osudu při zápolení na pracovním trhu. Vedle touhy po svobodě, po svobodě projevu a svobodě slova, mohl být právě tento faktor dalším z těch, které Formana přesvědčily, aby za oceánem už zůstal. Mohl tušit, že komunistické Československo, jeho socialistická přerozdělovací mašinérie v režii „dělnické třídy“, jedinečný režisérský talent nikdy neocení tolik – a tak zaslouženě – jako volný trh v Americe.

Co když je ale nerovnost v zemi původu migranta vyšší než nerovnost v hostitelské zemi? Pak bude podle Borjase k emigraci tíhnout nikoli elita, talentovaní lidé Formanova typu, ale spíše chudší – s menšími příjmy a horší perspektivou obstát na domovském trhu práce. Zatímco domovina těmto neúspěšným často nenabízí žádné sociální jistoty, hostitelská země alespoň nějaké ano. Vždy budou mít podprůměrné příjmy, s tím počítají. Ať už doma nebo v hostitelské zemi. Je však pořád daleko lepší mít podprůměrné příjmy, případně být zcela bez práce, v Německu, Švédsku, Francii či Británii než v Sýrii, Somálsku, Libyi nebo Afghánistánu. Válečný stav v zemi umožňuje řadě z těchto lidí získat snáze status azylanta, než by tomu bylo v mírových podmínkách, takže dále snižuje náklady migrace a činí z ekonomicky vyspělých zemí Evropy ještě lákavější destinace. Borjasova teorie se však pochopitelně nemusí týkat jen států zasažených válečným konfliktem či rozvratem. Oblíbenou destinací třeba takových Turků je, jak známo, Německo. Přitom Giniho koeficient (měřítko nerovnosti; čím vyšší, tím více jsou příjmové nůžky rozevřeny) činí v Turecku podle aktuálních dat Světové banky 40 bodů, kdežto v Německu – díky rozvinutém sociálnímu státu – jen 30,6 bodu.

Je zřejmé, že lidé, kteří jsou dnes v některé z rozvrácených zemí Blízkého východu či Afriky ještě relativně ekonomicky úspěšní, budou čelit vyšším nákladům migrace do Evropy než ti jejich krajané, kteří jsou ekonomicky neúspěšní – a zřejmě i méně schopní (i když přepokládat, že v takové Eritreji „trh“, který tam zjevně vůbec nefunguje, alespoň vzdáleně odměňuje talent, píli a um, je vskutku bláhové).

Pokračování zítra.

Psáno pro Roklen 24

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem
11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem

Jaké vánoční dárky pro děti vybrat, aby jim dělaly radost dlouhé týdny (a vám se vyhnula migréna)?

Diskuse


K. Janyška
20:46
1.9.2015

R. Stary
15:48
1.9.2015

D. Polanský
14:00
1.9.2015

V. Vaclavik
11:38
1.9.2015

J. Plzák
9:30
1.9.2015

A. Alda
9:56
1.9.2015

V. Vaclavik
10:20
1.9.2015

J. Kanioková
23:48
1.9.2015

Z. Lapil
12:35
1.9.2015

J. Fridrich
8:01
1.9.2015

R. Tichý
7:37
1.9.2015

P. Sulc
1:36
1.9.2015

počet příspěvků: 19, poslední 1.9.2015 11:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.