2.10.2016 | Svátek má Olívie, Oliver






Mezi Dunou a Spasitelem Duny

10.7.2009 0:05

Paul z Duny Brian Herbert Kevin J. AndersonTOPlistČÁST I

IMPERÁTOR MUAD’DIB

10 194 LET PO GILDĚ

ROK PO PÁDU SHADDAMA IV.

Po mém otci zbývá mnohem víc než jen těchto pár ostatků. Jeho rodokmen, jeho charakter a jeho učení ze mě udělaly toho, kdo jsem. Dokud si mě vesmír zapamatuje jako Paula Muad’Diba, potud bude vzpomínán i vévoda Leto Atreides. Syn je vždycky formován svým otcem.

NÁPIS NA SVATYNI V PRŮSMYKU HARG

Poklidné moře písku se táhlo daleko, až kam oko dohlédlo, tiché a pokojné, nesoucí potenciál hrůzných bouří. Arrakis – posvátná planeta Duna – se stávala okem vesmírného hurikánu, krvavého džihádu, který se rozběsní po planetách rozpadajícího se Impéria. Paul Atreides ten vývoj předpověděl a nyní ho uvedl do pohybu.

Od svržení Shaddama IV., k němuž došlo před rokem, se k Paulovým vojskům připojily miliony nadšenců, přidaly se k jeho fremenským bojovníkům, kteří mu do jednoho zasvětili život. Jeho svatí válečníci, vedení fanatickými fedajkiny a dalšími spolehlivými důstojníky, už zahájili tažení ze svých shromaždišť na konkrétní planetární systémy a cíle. Zrovna toho rána vypravil Paul na cestu Stilgara a jeho legii s plamenným proslovem, v němž řekl: „Propůjčuji vám sílu, mí válečníci. Nyní jděte a provádějte můj svatý příkaz.“ To bylo jedno z jeho oblíbených míst v Oranžsko-katolické bibli.

Pak se v odpoledním žáru odebral daleko od zmatku města Arrakénu, od nervózních jednotek a servilního povyku uctívačů. Zde v izolovaných horách nepotřeboval Paul žádného fremenského průvodce. Širá poušť byla tichá a neposkvrněná, poskytovala mu zdání klidu. Doprovázela ho milovaná Chani, matka Jessica a malá sestřička. Alia neměla ještě ani čtyři roky, ale byla mnohem víc než dítě, už před narozením vybavená veškerými vzpomínkami a znalostmi Ctihodné matky.

Zatímco Paul se svými společnicemi stoupal do pustých hnědých vrcholů průsmyku Harg, snažil se uchovat si pocit klidu a nevyhnutelnosti. Vlivem pouště si připadal malý a pokorný, jako pravý opak oslavovaného spasitele. Cenil si každou pokojnou chvíli daleko do svých oddaných stoupenců, skandujících: „Muad’Dib! Muad’Dib!“, kdekoli ho zahlédli. A zanedlouho, až začnou proudit zpět zprávy o vojenských vítězstvích, se to ještě zhorší. Tomu se však nedalo vyhnout. Džihád ho nakonec stáhne s sebou. Jako velký navigátor lidstva už naplánoval jeho kurs.

Válka byla jeden z nástrojů, které měl Paul k dispozici. Teď, když vyhnal padišáha imperátora na Salusu Secundus, musel posílit svou moc mezi členy landsraadu. Poslal diplomaty vyjednávat s některými šlechtickými rodinami a na ty vzdorné poštval své nejfanatičtější bojovníky. Někteří šlechtici nemínili složit zbraně a přísahali, že se postaví na divoký odpor, prohlašovali, že nebudou následovat rebela, nebo že už mají dost všech imperátorů. Ať tak či tak, armády Muad’Diba je smetou a poženou se dál. Paul se sice snažil omezit a dokonce vyloučit násilí, tušil však, že krvavá realita nakonec dopadne mnohem hůř než veškeré jasnozřivé vize.

A jeho vize byly děsivé.

Staletí úpadku a špatného vedení obtížily Impérium balastem – troudem, jímž se jeho rozbouřený požár rozšíří děsivou rychlostí. V civilizovanějších dobách se problémy mezi jednotlivými šlechtickými rodinami řešily postaru, prostřednictvím válek assassinů, ale tento způsob teď působil zastarale a příliš uhlazeně, nadále nepřijatelně. Někteří vůdci se tváří v tvář náporu náboženského žáru, ženoucího se k jejich světům, raději vzdají, než by se pokoušeli čelit neporazitelnému útoku.

Ne všichni však budou tak rozumní…

Paul a jeho tři společnice si na své putování oblékli nové filtršaty a přes ně strakaté pláště, které je měly skrýt v poušti. Přestože ten oděv vypadal hodně obnošený, ve skutečnosti byl kvalitnější než cokoli, co kdy Paul používal, když žil coby uprchlík mezi fremeny. Výrobci těch šatů tvrdili, že jejich odolná výstroj z dovozu předčí jednodušší verze, které se tradičně zhotovovaly ve skrytých síčích.

Ti výrobci to myslí dobře, uvažoval. Dělají to, aby mi projevili podporu, a přitom si neuvědomují kritiku, kterou vyjadřují svými „vylepšeními“.

Když si Paul vybral dokonalou polohu vysoko na hřebenu, malou přirozenou rovinku, chráněnou vysokými skalami, odložil vak. Uvolnil popruhy a rozložil ochranné záhyby sametové látky s úctou, podobnou tomu, co vídal ve tvářích svých nejoddanějších příznivců.

V uctivém tichu vytáhl očištěnou lebku barvy slonové kosti a několik úlomků – dvě žebra, loketní a stehenní kost, která byla brutálně rozlomena na dva kusy. To všechno fremeni uchovávali celé roky poté, co Arrakén padl do rukou Harkonnenů. Byly to ostatky vévody Leta Atreida.

Neviděl v těch kostech nic ze svého laskavého a moudrého otce, představovaly však důležitý symbol. A Paul chápal hodnotu a nutnost symbolů. „Tato svatyně má velké zpoždění.“

„Už dávno jsem vévodu Letovi vybudovala svatyni ve své mysli,“ prohlásila Jessica, „ale bude dobré uložit ho k odpočinku.“

Chani poklekla vedle Paula a pomohla mu očistit místo mezi velkými balvany. Na některých z nich se začínaly objevovat skvrny lišejníku. „Měli bychom toto místo udržovat v tajnosti, Usúle. Nenechat žádné znamení, neudat žádný směr. Musíme uchránit místo odpočinku tvého otce.“

„Davy se nedají udržet v odstupu,“ namítla Jessica rozčileně. Zavrtěla hlavou. „Ať uděláme cokoli, poutníci si sem stejně najdou cestu. Stane se z toho představení s průvodci ve falešných fremenských šatech. Prodavači suvenýrů začnou odsekávat úlomky skály, nesčetní šarlatáni budou prodávat třísky kostí a prohlašovat, že pocházejí z Letova těla.“

Chani se zatvářila ustaraně a užasle zároveň. „Usúle, předvídals to?“ Tady, mimo davy, ho oslovovala jeho důvěrným jménem ze síče.

„Předpovídá to historie,“ odpověděla Jessica za něj, „znova a znova.“

„A je třeba to vykonat, aby se vybudovala náležitá legenda,“ promluvila Alia přísně k matce. „Bene Gesserit měl v plánu využít takhle k vlastním účelům mého bratra. On teď tvoří legendy sám pro svoje účely.“

Paul už zvážil jednotlivé možnosti. Někteří poutníci sem přijdou z upřímné oddanosti, kdežto jiní vykonají cestu prostě proto, aby se mohli chvástat, že ji zvládli. V každém případě však přijdou. Věděl, že by bylo bláznovství jim bránit, proto musel najít nějaké jiné řešení. „Nařídím svým fedajkinům celodenní hlídky. Nikdo tuto svatyni neznesvětí.“

Uspořádal kosti a pečlivě na ně naaranžoval lebku, nasměroval ji maličko nahoru, aby duté, prázdné jamky hleděly k bezmračné modré obloze.

„Alia má pravdu, matko,“ prohlásil Paul a nepodíval se na sestru ani na Jessiku. „Záležitosti války zvládáme, máme ale na starosti též věc vytvoření mýtu. Je to jediný způsob, jak uskutečnit, co je nezbytné. Širokou lidskou populaci nedokážou ovlivnit pouhé apely na logiku a zdravý rozum. Irulán má v té oblasti výjimečný talent, jak už dokázala popularita jejích historických zápisků o mém postupu k moci.“

„Ty jsi cynik, Usúle,“ ozvala se Chani rozčileně při zmínce o tom, že by Paulova žena, manželka jen podle jména, mohla být vůbec nějak užitečná.

„Bratr je pragmatik,“ odsekla Alia.

Paul dlouho hleděl na lebku a představoval si tvář svého otce: orlí nos, šedé oči a výraz, který se z hněvu vůči nepřátelům dokázal proměnit na nepřekonatelnou lásku k synovi nebo k Jessice. Hodně jsem se od tebe naučil, otče. Naučil jsi mě cti a schopnosti vést. Doufám jen, žes mě toho naučil dost. Věděl, že to, čemu bude muset čelit v nadcházejících letech, zdaleka přesáhne nejvážnější krize, s jakými se kdy potýkal vévoda Leto. Budou ty lekce stačit na tak obrovské měřítko?

Paul sebral velký kus kamene a umístil ho před lebku, založil tak mohylu. Pak naznačil matce, aby položila druhý kámen. Udělala to. Další kámen dodala na hromadu Alia s teskným: „Otec mi chybí. Miloval nás tolik, že pro nás zemřel.“

„Škoda, žes ho vlastně nikdy nepoznala,“ poznamenala Chani tiše a uložila na mohylu svůj první kámen.

„Jistěže poznala,“ namítla Alia. „Mé vzpomínky před narozením zahrnují cestu, kterou matka a otec podnikli do caladanské divočiny po zavraždění malého Victora. Tam počali Paula.“ Alia často pronášela záhadné a znepokojivé poznámky. Životy, namačkané v její mysli, sahaly daleko do minulosti. Vzhlédla k matce. „Dokonce jsi tehdy zahlédla caladanské primitivy.“

„Vzpomínám si na to,“ potvrdila Jessica.

Paul dál vršil kameny. Jakmile mohyla úplně zakryla otcovy kosti, ustoupil a sdílel dojemnou osamělou chvilku s těmi, kdo Leta milovali nejvíc.

Nakonec se Paul dotkl komunikátoru, všitého do límce filtršatů. „Už jsme na tebe připraveni, Korbo.“

Téměř okamžitě nato narušily pronikavý klid pouště hlasité motory. Zpoza příkrého útesu se vynořily dvě toptéry, nesoucí zeleno-bílé imperiální znaky imperátora Muad’Diba, a sklopily křídla. Vedoucí toptéru řídil Korba, vůdce Paulových fedajkinů, muž, který mu projevoval věrnost s náboženským zanícením. A přesto byl víc než pouhý patolízal – na to byl Korba moc chytrý. Ve všem, co dělal, měl pečlivě spočítané důsledky.

Za malými letouny následoval konvoj těžkých plavidel s leštěnými kamennými bloky, které jim visely pod břichy na suspenzorech. Ty kamenné bloky, vytesané umělci v Arrakénu, byly vyzdobeny složitými obrazy, které po sestavení vytvoří souvislý vlys, zobrazující velké události v životě vévody Leta Atreida.

Teď, když bylo porušeno uctivé komunikační ticho, vyštěkávali vedoucí čet rozkazy svým týmům dělníků, pobízeli je k zahájení práce na novém posvátném místě.

Zamlklá a stoická Jessica hleděla na malou mohylu z kamení, jako by si tuto Letovu svatyni vypalovala do paměti spíš než monstróznost, která tu měla vyrůst.

Dunící hluk mašinérie se odrážel v amfiteátru skal. Korba přistál se svou toptérou a vystoupil. Vychutnával si to grandiózní představení s pýchou nad tím, co uspořádal. Měřil si tu ručně zbudovanou hromadu kamení a vypadalo to, že ho upoutala. „Muad’Dibe, postavíme náležitý památník, hodný vašeho otce. Všechno musí stanout v posvátném úžasu před naším imperátorem a každým, kdo vám byl blízký.“

„Ano, to musí,“ přisvědčil Paul a pochyboval, že si vůdce fedajkinů všimne jeho jízlivého tónu. Korba se začal důkladně zajímat o to, co nazýval „náboženskou hybností“.

Pracovní týmy se vrhly do práce jako hlídací psi, útočící na kořist. Dopravci neměli místo, aby přistáli v přirozené kotlince na vršku průsmyku, a tak piloti uvolňovali suspenzorové pásy, skládali vyřezané bloky na rovnou kamenitou plochu a pak znovu stoupali do vzduchu. Paulovi poradci navrhli památník svatyně ve zvláštním výboru a rozdělili plány všem šéfům pracovních posádek. Masivní pyramida bude symbolizovat základ, jaký představoval vévoda Leto v životě Muad’Diba.

Když však teď Paul uvažoval o tom okázalém památníku, dokázal myslet jenom na rozdíl mezi svými soukromými pocity a veřejným obrazem. Nemohl se zříci role v neustále rostoucí vládní mašinérii a náboženství, vzniklém kolem vlastní osoby, ale pravého Paula vidělo jen několik jemu blízkých lidí. A ani té vybrané skupince se nemohl svěřit se vším.

Jessica ustoupila a podívala se na něj. Očividně už dospěla k nějakému rozhodnutí. „Cítím, že jsem tady na Arrakis skončila, Paule. Nastal čas, abych odjela.“

„Kam půjdeš?“ zeptala se Chani, jako by si ani nedokázala představit lepší místo.

„Na Caladan. Příliš dlouho jsem byla mimo domov.“

I Paul cítil v srdci touhu. Caladan už přijal jeho vládu, ale on tam nepřijel od té doby, kdy rod Atreidů přišel na Arrakis. Podíval se na matku, na vznosnou zelenookou krásku, která tolik uchvátila jeho skvělého otce. Paul byl imperátorem Poznaného vesmíru, ale ten prostý fakt si neuvědomil. „Máš pravdu, matko. Caladan je také součást mé říše. Doprovodím tě tam.“

Mezi Muad’Dibovy nejvěrnější přátele patřil Gurney Halleck – trubadúr a válečník, pašerák a správce planety. Halleckovým největším potěšením, které předčilo všechny jeho triumfy, byla hra na balisetu a zpěv písní. Jeho hrdinské činy poskytovaly ostatním trubadúrům dostatek materiálu pro řadu písní.

PRINCEZNA IRULÁN,

Dětská minulost Muad’Diba

Tihle nováčci z řad fremenů ze širé pouště nikdy v životě neviděli tak velikou vodní nádrž, natož tak ledabyle přístupnou vzduchu. Na Caladanu by to nebylo nic víc než venkovský rybník, a to ještě mizerný. Ale tady na Arrakis zírali nezkušení členové Gurneyho komand na čeřící se hladinu, cítili marnotratně se odpařující syrovou vlhkost a hleděli na vodu s pověrčivou úctou.

„Naskáčete do ní, jeden po druhém,“ prohlásil hlasitým chraplavým hlasem. „Potopíte se. Namočíte si hlavy. Než tady dneska skončíte, chci vidět, jak doplavete na druhou stranu.“

Plavat. Samotné to pomyšlení jim bylo cizí. Několik jich cosi stísněně zamumlalo.

„Nařídil to Muad’Dib,“ prohlásil jeden mladý voják jménem Enno, hubený jako tyčka. „Takže to uděláme.“

Ano, pomyslel si Gurney. Paulovi stačí jenom něco nadnést, a už se to stane. Za jiných okolností by to snad působilo příjemně, dokonce zábavně. Tihle fremenští vojáci by se klidně vrhli ven z přetlakové komory vesmírné lodi, nebo bosí napochodovali přímo do Koriolisovy bouře, pokud by jim to Muad’Dib nařídil.

Očima modrýma a ostrýma jako střepiny skla přehlížel řady nových bojovníků. Každý den dorazili další dobrovolníci z pouště. Zdálo se, že síče přímo chrlí nováčky. Mnohé planety v galaxii pořád netušily, čemu budou čelit.

Tito neukáznění mladí muži se zdaleka lišili od disciplinovaných atreidských vojáků, které si tak dobře pamatoval. Jejich divoký bojový styl se na hony lišil od vojenské preciznosti velkorodu, ale stejně to byli zatraceně dobří válečníci. Tato „pouštní lůza“ přemohla bestii Rabbana a ukončila vládu rodu Harkonnenů tady na Duně, porazila imperátora Shaddama Corrina a jeho mocné jednotky sardaukarů.

„Ta voda je jenom tři metry hluboká a na délku jich má deset.“ Gurney si vykračoval po okraji bazénu. „Ale na jiných planetách můžete padnout na moře nebo na jezera, hluboká stovky metrů. Musíte být připraveni na všechno.“

„Stovky metrů! Jak bychom to mohli přežít?“ zeptal se jeden uprášený mladý nováček.

„Vtip je v tom, plavat na vršku vody.“

Fremenští nováčci s tvrdými pohledy na jeho humor nezareagovali.

„Neřekl snad Muad’Dib, že ‘bůh stvořil Arrakis, aby cvičil věrné’?“ zacitoval Gurney. „Takže se připravte.“

„Muad’Dib,“ opakovali muži uctivým tónem. „Muad’Dib!“

Paul nařídil vybudovat nádrž proto, aby se jeho pouštní bojovníci mohli cvičit pro nevyhnutelné vodní bitvy na vzdálených světech. Ne každá vodní planeta přijme jeho vládu tak vstřícně jako Caladan. Někteří v Arrakénu považovali tu cvičnou nádrž za ukázku Muad’Dibovy velkorysosti, kdežto jiní ji měli za marnotratné plýtvání vlhkostí. Gurney ji chápal především jako vojenskou nutnost.

„Studovali jsme informace, které nám poskytl Muad’Dib,“ řekl Enno. „Každé jeho slovo jsme si vzali k srdci. Ta slova nám ukázala, jak plavat.“

Gurney věřil, že si každý z těch mužů pročetl instrukční příručku se zápalem kněze, studujícího náboženský text. „A copak čtení příručky o červech udělá z člověka jezdce na červovi?“

Absurdita té otázky náruživé fremeny konečně rozesmála. Skupinka, dychtivá a váhavá zároveň, popošla k okraji hluboké nádrže. Samotné pomyšlení na ponoření do vody je stačilo vyděsit víc, než kdyby stáli tváří v tvář nepříteli na bitevním poli.

Gurney si sáhl do kapsy filtršatů a vylovil zlatou minci, jeden ze starých imperiálních solárů, znázorňující nadutou tvář Shaddama IV. Zvedl ji tak, aby se její zlatá barva zaleskla ve světle. „První z vás, který vyloví tuhle minci ze dna nádrže, si vyslouží speciální požehnání od Muad’Diba.“

Každá jiná armáda by soupeřila o zvýšení žoldu, o hodnostní postup, nebo o dovolenou navíc. Fremeni o takové věci nestáli. Ale pro požehnání od Paula by vypustili duši.

Gurney vyhodil solár. Zatřpytil se ve slunečním světle a ponořil se do vody blízko středu nádrže, dál se tam leskl jako rybka a klesal ke dnu. Pro zdatného plavce by třímetrová hloubka nebyla žádný problém, ale Gurney pochyboval, že některý fremen z vyprahlé pouště dokáže minci vylovit. Zajímalo ho však odhodlání těch mužů, chtěl vidět, kdo se bude snažit nejvíc.

„A bůh řekl: ‚Nechť projeví svou víru svými činy,‘“ zanotoval Gurney. „‚První v mých očích se stane prvním v mém srdci.‘“ Rozhlédl se po nich a konečně vyštěkl: „Na co čekáte? Tohle není fronta v jídelně!“

Šťouchl do prvního muže na kraji a fremen se s cáknutím svalil do vody. Rozkašlal se a máchal rukama, nořil se pod vodu a zase se objevoval na hladině.

„Plav! Vypadáš, jako bys měl záchvat padoucnice.“ Bojovník cákal, bil do vody a bojoval, až se odrazil od okraje.

Gurney postrčil další dva fremeny. „Váš kamarád má malér. Může se utopit – proč mu nepomůžete?“

Do vody se vrhl další pár. Nakonec dobrovolně skočil do nádrže i Enno. Poté, co pozoroval ostatní, méně panikařil a víc zabíral rukama. Gurney s potěšením sledoval, že se mu jako prvnímu podařilo dostat se na protější stranu nádrže. Do hodiny většina nováčků z pouště plavala, nebo se aspoň udržela na hladině. Několik jich rozechvěle viselo u kraje a odmítalo se pustit. Bude je muset přidělit jinam nebo propustit. Fremeni, vychovaní k vedení války v poušti, dosáhli na Duně jedinečných vítězství, ale coby vojáci v Paulově šířícím se konfliktu by museli bojovat v různých prostředích. Nemohl se spolehnout na muže, kteří by se dali v nečekané situaci ochromit. Plavání je možná to nejmenší z martyrií, kterým budou muset čelit.

Několik nováčků se potápělo pod vodu, pokoušeli se sebrat minci, která se mučivě leskla na dně, tři metry pod hladinou, jako skvrna koření ve volném písku. Ale nikdo se k ní nedostal tak blízko, aby na ni dosáhl. Gurney čekal, že bude muset nakonec doplavat dolů a sebrat ji sám. Pak se Enno vydal zpátky přes nádrž, ponořil se a zaplaval hluboko, ale ještě pořád to nestačilo.

Ještě to není ono, ale není to špatné, pomyslel si Gurney. Muž se zas vynořil, zalapal po dechu, znovu se ponořil, odmítal se vzdát.

V rámusu cákání a výkřiků zaslechl Gurney hučení lodí, přistávajících v arrakénském přístavu: stovky kluzáků vojenské třídy, obrovských transportérů jednotek a nákladních lodí, podobných čmelákům, naložených vojenskými zásobami k nakrmení Paulových armád. Pokud chtěla Kosmická gilda koření pro své kormidelníky, neměla jinou možnost než dodat Muad’Dibovi plavidla, jaká potřeboval. Gurney je musel vybavit bojovníky a ti nejlepší pocházeli z Arrakis. To brzy poznají všichni v Impériu.

Najednou zaznamenal, že se křik a cákání z nádrže změnily. Fremeni volali o pomoc. Gurney uviděl tělo, které plavalo obličejem dolů, poskakovalo na vodě. Enno. „Přitáhnete ho sem, hoši, rychle!“

Ale fremeni se taktak dokázali sami udržet na hladině. Jeden muž popadl Ennovo tělo, další ho zatáhl za paži, ale podařilo se jim jen ponořit mu hlavu ještě hlouběji. „Převalte ho, vy pitomci, ať může dýchat!“

Když Gurney viděl, jak jsou nemotorní, skočil do vody sám. Na jeho vyprahlou kůži zapůsobila jako šok. Rychle doplaval ke hloučku mužů a odstrčil je. Popadl Enna za límec, vytáhl ho nad hladinu, převalil ho a plaval s ním zpátky k okraji nádrže.

„Volejte zdravotníky. Honem!“ vykřikl Gurney a prskal vodu.

Enno byl úplně ochablý, nedýchal. Rty měl bledé, modré, kůži vlhkou, oči zavřené. Nasazením síly z návalu adrenalinu vyvlekl Gurney mokrého muže přes okraj bazénu na sluncem prohřáté dlaždice na zemi. Crčela z něj voda a rychle usychala.

Gurney věděl, co dělat, nečekal, až dorazí pomoc. Pumpoval Ennovi nohama a nasadil standardní oživovací procedury, známé každému na Caladanu tak jako fremenům filtršaty. Když zbylí nováčci viděli kamarádovu nehodu, drápali se jeden přes druhého z vody ven.

V době, kdy se svým nářadím dorazil vyjevený vojenský zdravotník, Gurneyho nouzová opatření už stačila přivést mladého muže k životu. Enno se rozkašlal, pak se převalil a vyzvracel něco vody, kterou spolykal. Doktor uznale pokývl Gurneymu, podal Ennovi stimulant a zabalil ho do deky, aby předešel šoku.

Enno nakonec odstrčil deku a silou vůle se posadil. Skelným pohledem se rozhlédl kolem sebe. Chabě se zašklebil, zvedl ruku, otevřel pevně zaťatou pěst a odhalil mokrou zlatou minci v dlani. „Jak jsi nařídil, veliteli.“ Užasle si sáhl na vlasy, z nichž mu kapala voda. „Jsem naživu?“

Teď už ano,“ řekl Gurney. „Vzkřísili jsme tě.“

„Umřel jsem… z přemíry vody. Vážně, jsem požehnaný hojností!“

Fremenští nováčci si začali mumlat a šeptat a v jejich hlasech byla jasně znát úcta. Utopený fremen! Něco nepředstavitelného!

Ta reakce Gurneyho znepokojila. Tihle nábožensky založení lidé byli stejně nepochopitelní jako obdivuhodní. Mnoho odštěpených skupin se drželo Muad’Dibovy víry tím, že si vypůjčilo zásady fremenské mystiky. Jiné se zapojily do kultů uctívačů vody. Až se kvizarát, Paulovo byrokratické kněžstvo, dozví o tom incidentu s utopením, mohlo by si chtít z Enna udělat posvátnou osobnost.

Nováčci stáli kolem nádrže a voda z nich crčela, jako by byli právě všichni pokřtěni. Vypadali odhodlanější než dřív. Gurney věděl, že se mu podaří naložit gildovní loď dychtivými, povzbuzenými bojovníky, jako jsou nejlepší z těchto mužů.

Fremeni byli připraveni vyrazit a prolít krev ve jménu Muad’Diba.

Vesmír je prastará poušť, rozlehlá pustina jen tu a tam s osídlenými planetami jako oázami. My fremeni, navyklí na pouště, se nyní vrhneme do další.

STILGAR,

Ze síče ke hvězdám

Krátce po svržení padišáha imperátora se vojska Muad’Diba začala roztahovat z Duny do vesmíru jako ozvěny hromu. Těžce ozbrojené legie cestovaly z jedné odbojné soustavy na další, šířily pravdu, upevňovaly Muad’Dibovo Impérium.

V rámci prvních podmínek kapitulace jmenoval Muad’Dib Stilgara guvernérem Arrakis a přislíbil mu ještě titul ministra vnitra, ale fremenskému naíbovi se takové jmenování ani povinnosti, které se s ním pojily, nijak nezamlouvaly. Byl to pouštní člověk – vůdce chrabrých fremenských válečníků, ne změkčilý funkcionář, který vysedává za stolem.

Stilgar se s legií, které velel, nacházel na palubě těžce naložené vojenské fregaty a mířil na nejdůležitější bitevní pole svého seznamu úkolů. Dostal nařízeno převzít Kaitan, dřív dlouholeté hlavní město corrinského Impéria. Cítil vzrušení a očekávání. Bude to největší nájezd a vpád v historii fremenů.

Vysoký ošlehaný muž seděl u širokého průhledu a díval se do rozlehlého nákladového prostoru maxitrajleru, kde v oddělených kolébkách spočívala jedna řada ozbrojených fregat za druhou, lodě čekaly, až budou rozmístěny do akce. Stilgar si z obrovitosti korábu připadal malý, posilovala v něm však víru ve velikost Muad’Diba.

Až donedávna se nikdy nedostal mimo planetu a cítil vzrušení a zároveň i strach z objevování neznámého. Obrovské vzdálenosti, které urážel na písečných červech přes pustinu Tanzerouft na Duně, se mu zdály jako nic ve srovnání s tou čirou nezměrností, oddělující hvězdy.

Od té doby, kdy začal pomáhat shromažďovat bojovníky džihádu, viděl tolik nových věcí, že si na nezvyklé a překvapivé pohledy už skoro zvykl. Zjistil, že většina obydlených světů vlastní mnohem víc vody než Duna a že jejich obyvatelstvo je mnohem slabší než fremeni. Stilgar pronášel projevy, povzbuzoval muže, verboval je do svaté války. Jeho nejlepší fremenští bojovníci teď obsadí Kaitan, klenot v koruně padlé říše Corrinů.

Dal si doušek vody… ne že by měl žízeň, ale prostě proto, že tam byla. Jak dlouho beru vodu za samozřejmost? Kdy jsem začal pít vodu, protože se to dělá, ne jako nutnost k přežití?

Vojenské fregaty se už několik dní vyvážely z povrchu Duny nahoru do orbitálního prostoru, usedaly do konstrukcí v nákladovém prostoru korábu a připravovaly se na odplutí. Taková bitva se nedá zahájit bez důkladných příprav, které zaberou čas. Jakmile však se gildovní loď plně naloží, samotný skok zakřiveným vesmírem bude krátký.

Stilgar sešel na otevřenou nákladovou palubu fregaty. Tyto vojenské lodě měly mnoho jednotlivých kabin pro cestující, jeho fremenští bojovníci však raději jedli a spali v nákladovém prostoru s kovovými stěnami, který jim připomínal jeskyni. Fremenští vojáci pořád považovali standardní vybavení lodě za luxus: připravené dodávky jídla, prostorné ubytování, spousta vody dokonce i na koupání, vlhký vzduch, v němž nebyly třeba filtršaty.

Stilgar se opřel o přepážku a přehlížel své lidi, cítil známé pachy kořeněné kávy, jídla a natěsnaných lidských těl. I tady v kovové lodi ve vesmíru se spolu se svými muži snažil nastolit konejšivou důvěrnost života v síči. Poškrábal se ve tmavých vousech a podíval se na fremenská komanda, tak dychtivá boje, že od něj nepotřebovala žádnou plamennou řeč.

Mnoho vojáků sedělo a četlo si knihu princezny Irulán, první díl Života Muad’Diba, záznam toho, jak Paul Atreides opustil Caladan a odjel na Dunu, jak mu ďábelští Harkonnenové zabili otce a zničili domov, jak s matkou utekl do pouště k fremenům a jak se z něj nakonec stala živoucí legenda, Paul Muad’Dib. Kniha, vytištěná na levném, ale odolném papíru, se rozdávala zdarma každému občanovi, který si o ni řekl, a byla součástí výstroje všech vojenských nováčků. Irulán se pustila do psaní té kroniky ještě dřív, než její otec odešel do exilu na Salusu Secundus.

Stilgar přesně nechápal pohnutky, které tu ženu vedly k sepsání historie, protože poznal, že některé detaily pojala nesprávně. Na druhé straně však nemohl popřít účinnost knihy. Příběh nejmocnějšího muže galaxie, ať už to byla propaganda nebo inspirativní náboženský text, se šířil po planetách Impéria.

Dva mladí muži si všimli Stilgara a rozběhli se k němu, zavolali na něj jménem. „Vyrazíme už brzy?“ zeptal se ten mladší s nepoddajnými hustými tmavými vlasy, které mu trčely na všechny strany.

„Je to pravda, že jedeme na Kaitan?“ Starší chlapec nedávno rychle vyrostl a byl vyšší než nevlastní bratr. Byli to synové Jamise – Orlop a Kaleff – mladíci, které dostal na starost Paul Atreides, když jim zabil otce v souboji nožem. Nechovali vůči němu žádnou zášť, naopak ho zbožňovali.

„Bojujeme za Muad’Diba všude, kam nás džihád zavede.“ Stilgar zkontroloval rozvrh a věděl, že gildovní maxitrajler má vyrazit během hodiny.

Sourozenci se dokázali jen stěží ovládat. Klábosení bojovníků, shromážděných na nákladové palubě kolem Stilgara, nabralo jiný tón. Ucítil, jak trup obrovského maxitrajleru rozechvívají vibrace. Motory zakřivující vesmír se rozbíhaly. Vzpomínky na řadu útoků na Harkonneny, následovaných návalem adrenalinu z vítězství nad Shaddamem IV., byly lepší než všechny dávky koření.

V návalu vzrušení pozvedl Stilgar vousatou bradu a zvolal: „Na Kaitan!“

Bojovníci se hlasitě rozjásali a začali dupat na pláty paluby, působili takový kravál, že Stilgar málem ani necítil pohyb, jak se kolem něj vesmír zakřivil.

_

Gildovní plavidlo vychrlilo tisíce válečných fregat na hýčkanou planetu, která byla po tisíciletí hlavním městem Impéria. Kaitan nemohl tomu náporu odolat.

Válečníci Muad’Diba toho o historii Impéria moc nevěděli a nectili muzea ani památníky legendárním postavám: Fajkánu Služebníkovi, korunnímu princi Raphaelu Corrinovi, Hassiku Corrinovi III. Situace na Kaitanu byla od Shaddamovy porážky a vyhoštění nestabilní. Šlechtické rodiny landsraadu buď proudily na planetu, aby vyplnily místní mocenskou prázdnotu, nebo naopak likvidovaly základny a utíkaly na bezpečnější světy. Ty, které zůstaly, se snažily hlásat neutralitu, ale fremenští vojáci vyznávali trochu jiná pravidla.

Stilgar, plný vášně a odhodlání, vedl své muže do boje do ulic bývalého hlavního města. S mečem v jedné ruce a krispelem ve druhé se hnal v čele svých jednotek do úvodního střetu a křičel: „Dlouhý život imperátoru Paulu Muad’Dibovi!“

Přestože tento svět měl být nejopevněnější a nejchráněnější ze všech, které nyní čelily bouři džihádu, zajišťovala se imperiální bezpečnost na základě rodinných pout a spojenectví, sňatků, paktů, poplatků a trestů. Vládou práva. To všechno pro fremenská vojska nic neznamenalo. Bezpečnostním jednotkám Kaitanu – pouhé hrstce sardaukarů, nijak už nucených chránit poraženého imperátora – chyběla soudržnost. Šlechtici landsraadu byli příliš otřeseni a překvapení na to, aby dokázali rozpoutat skutečný boj.

Komanda se hnala ulicemi, křičela jméno svého mladého imperátora. Stilgar v jejich čele pozoroval zubící se Jamisovy syny, jak se ženou kupředu, aby projevili zdatnost a potřísnili se krví. Tato planeta se stane nesmírně významným záborem, důležitým kouskem ve vysoké politické hře Impéria. Ano, Muad’Dib bude potěšen.

Stilgar, vedoucí své muže dál ke krveprolití, zvolal fremenským jazykem: „Já hijá šuhadá! Muad’Dib! Muad’Dib! Muad’Dib! Já hijá šuhadá!“

A přesto cítil jen malé uspokojení ze skutečné bitvy, když se svými fremeny soupeře tak snadno rozdrtil. Tito civilizovaní lidé z landsraadu koneckonců nestáli jako bojovníci za moc.

Paul z Duny
/Paul of Dune/
Herbert, Brian - Anderson, Kevin J.

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Dana Chodilová
Obálka: Karel Řepka
Redakce: Jiří Chodil
Rok vydání: 2009
Počet stran: 568
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 339 Kč



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...