24.4.2024 | Svátek má Jiří


MÉDIA: Zeman, ČRo a lež jako věž

8.11.2014

Lhát je špatné, říkali mi už do útlého dětství. A měli pravdu. Postupem času sice zjistíte, že není lež jako lež, někdy dokáže zabíjet, jindy může být i milosrdná, ale popravdě ať tak či onak lež zůstává lží, i kdyby měla křídla andělská. Když Nejvyšší soud v roce 2013 potvrdil volbu Miloše Zemana prezidentem, byla v tomto státě lež legitimizována i jako politický nástroj.

Nedávno jsem zde publikoval článek o přibližování naší současnosti orwellovské vizi roku 1984 (viz). Jedním ze zásadních znaků je zde absence historie, respektive její překrucování. Už tehdy jsem za jednoho z největších lhářů na české politické scéně označil toho nejvyššího a tak by mohlo být zbytečné komentovat další z jeho manipulací s pravdou. Kdyby si k tomu ovšem jako nástroj propagandy nepřizval veřejnoprávní médium, a sice Český rozhlas.

Když se v úterý 28. 10. 2014 chystalo na Hradě velké rozdávání řádů, nemohl u toho samozřejmě chybět ani Radiožurnál. Ačkoli jména oceněných nebyla předem známa, o lidech jako Nicholas Winton či Natálie Gorbaněvská se vědělo předem. Český rozhlas v té souvislosti informoval i o tom, že další dva z osmi statečných, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov, vyloučili svoji přítomnost na Pražském hradě pro nesouhlas s postojem prezidenta Zemana k současnému ruskému režimu a ukrajinské krizi. Jeho chování označili jako v přímém protikladu s přesvědčením Natálie Gorbaněvské a jejím celoživotním bojem (viz).

V pondělí 3. 11. 2014 ráno, den po “památných” „Hovorech z Lán“ (omlouvám se za dvoje uvozovky za sebou, ale myslím, že to byla jak parodie na památnost, tak i na Hovory z Lán Václava Havla), jsem byl zaskočen, s jakou vehemencí opakuje Radiožurnál v každých zprávách tvrzení prezidenta Zemana, že z “osmi statečných” z 25. srpna 1968 vyznamenal pouze Gorbaněvskou, protože pro další z nich už nebylo na Hradě dost místa. Jakkoli se mi toto vysvětlení zdá samo o sobě idiotské, považuji za novinářské selhání zamlčení pravdy o tom, že nejméně dva z nich o místo ve špalíru Zemanových oblíbenců ani nestáli. Postoj samotné ruské disidentky se už nedozvíme, neboť v roce 2013 zemřela.

Nevím, jakým mechanismem vznikají ranní zprávy Radiožurnálu, ale jsem si jist, že nemají být hlásnou troubou hradní propagandy. Je mi lhostejné, zda Zeman původně chtěl či nechtěl dát vyznamenání ještě někomu jinému, ale pokud do svého vystoupení zahrnul toto nanejvýš trapné vysvětlení, lze z toho vyvodit, že šlo především o reakci jeho zhrzeného ega.

O kvalitě našeho veřejnoprávního zpravodajství se už diskutuje delší dobu, a to bez rozdílu, zda se na nás řine z rádia či televizní obrazovky, ale servilita, s jakou se v tomto případě Radiožurnál podbízel Hradu, je až zarážející. Nabízí se tak otázka, zda jde jen o pouhou podlézavost některých redaktorů, nebo zda už i sem dosáhla chapadla největšího z největších.