19.3.2024 | Svátek má Josef


MÉDIA: Za důvěru jakost?

15.2.2018

Nevěřte novinám, noviny lžou, jako když tiskne, pravíval Přemysl Vavroušek. A jeho čtenáři, domnívá se z důvodů známých jenom jemu, mu uvěřili, takže dnes nevěří novinám, protože ty lžou, jako když tiskne.

Dnes se Přemysl Vavroušek tluče v mohutná prsa a volá, pro přírodu, národe, my jsme to ale nemysleli takhle doslova, jsou mezi novinami (a novináři) i takové (a tací), jimž naopak musíte věřit.

Povšimněte si laskavě: není jasné, kdo jsme ti my, a není také ani trochu jasné, proč musíte, místo jemnějšího můžete.

Pod slůvkem noviny si představte celé sdělovací prostředky.

Nic proti panu Přemyslu Vavrouškovi, ale jestli se bláhově domnívá, že čtenáři, posluchači nebo diváci zanevřeli na sdělovací prostředky, hlavně ty tzv. hlavního proudu, díky jeho výzvám, je sebestřednější víc, než by bylo zdrávo.

Za úpadek sdělovacích prostředků tzv. hlavního proudu totiž mohou jedině sdělovací prostředky tzv. hlavního proudu. Nikdo jiný.

A nikoliv pouze v Čechách. Všude.

Na vysvětlenou, avšak ne na obranu sdělovacích prostředků. Jakýchkoliv. Hlavního proudu, všech ostatních proudů, to je úplně jedno: NEexistuje objektivní zpravodajství.

Už to, kam zařadím zprávu, jaký jí dám titulek atd., určuje určitou dávku vybírání. A to stojí a padá s názorem redakce nebo dokonce jen jednotlivého redaktora. I názor na to, co je v tuto chvíli důležité, není nikdy objektivní. Názor totiž NEmůže být objektivní.

K tomu logicky patří, které zprávy uznám za hodné zveřejnění. Nemohu přece zveřejnit úplně všechno. Ani na internetu. Papírové noviny omezuje jejich počet stránek, který je dán prostým výpočtem poměru k prodané reklamní ploše. Rozhlasové a televizní zprávy, včetně těch, které se objevují na čistě zpravodajských sítích, jsou omezeny cyklicky měřeným časem. Internet má výhodu (před rozhlasem a televizí), že může zveřejnit zprávy o větším počtu událostí najednou. Ale i tak, odběratel internetových zpráv také nemůže číst více než jednu zprávu najednou. Má totiž pouze jeden pár očí.

Takže, například, když list jako New York Times hrdě sděluje, že zveřejnil všechny zprávy vhodné k otištění (all the news that’s fit to print), v hrdlo a bezostyšně lže. To je spíše podivné, že mu to prochází tak dlouho. Že si toho nevšiml nikdo od roku 1897, kdy tehdejší majitel listu Adolph S. Ochs nechal umístit ono pochybné tvrzení na hlavičku titulní strany, svědčí o určité dávce zhovadilosti většiny čtenářů. A že pan Ochs tvrdil (a slovníky tvrdí dodnes), že si to vymyslel on, svědčí o zbytečné dávce sebestřednosti, která mu ani tehdy nedovolila, aby si uvědomil, že barnumská prohlášení nepatří do novin, které o sobě s jistou dávkou drzosti tvrdí, že jsou nejserióznější na světě.

Podoba jen náhodná?

Přemysl Vavroušek se dnes kaje, že to tak nemyslel a že máme všichni věřit zavedeným redakcím, v nichž se dodržují pravidla řemesla (vyslechni všechny strany, ověř každý, třeba jen sebemenší údaj, znej jazyk, v němž se obracíš ke svým čtenářům, atd.).

Kdyby Přemysl Vavroušek vyjmenoval alespoň jednu takovou redakci v České republice, mohla by se jeho vášnivá rétorika změnit z plácání do vody v zajímavé sdělení.

Přemysl Vavroušek se totiž dopouští jednoho z nejhorších hříchů jakékoliv úvahy: zevšeobecňuje nezevšeobecnitelné. To je ovšem, zcela všeobecně, nepřípustný hřích. Tady neplatí žádné výjimky, které by potvrdily pravidlo.

Platí také další základní pravidlo: každý řetěz (řetězec) je silný pouze tak, jak je silný jeho nejslabší článek.

Z toho plyne odvození: i ti sebeřemeslnější novináři jsou pouze lidé. Ke svému řemeslu přišli někdy jako slepí k houslím. Ať už se stali novináři svedením poté, kdy napsali něco do novin a ono to bylo k jejich úžasu otištěno, nebo co absolventi novinářských škol, jsou poznamenáni životními zkušenostmi. (Ti z novinářských škol jsou nejhorší, protože žádná škola vás nenaučí jediné vlastnosti, kterou potřebuje mít novinář: zvědavosti. Ale to bylo jen tak mimochodem.) Novináři, kteří nejsou nic jiného než řemeslníci v oboru sdělování, přišli ke svému řemeslu s tím, že prošli od dětství určitým vývojem (morálním, etickým, myšlenkovým). V lepších případech mají určité vzdělání (a je jen na nich, zda si jsou vědomi, že úroveň poznání se mění každou vteřinou, neboli že to, co bylo ještě před vteřinou zcela určitě zaručenou pravdou, může za vteřinu vzbudit pochyby a za další vteřinu být prokázáno co nepřesnost).

Vývoj poznání a poznávání mohl dříve trvat léta, desetiletí, staletí. Dnes?

Nedá se nic dělat, ale sdělovací prostředky tzv. hlavního proudu mají jednu základní chybu: tváří se, že jsou objektivní. Nejsou. Nemohou být. Přinejmenším z důvodů zmíněných shora.

Vliv moře slané vody

K tomu všemu musíme připočíst určitou stádnost. Například: české sdělovací prostředky berou své zahraniční zpravodajství z velice úzce vybraných zdrojů (soustředím se tady pouze na ně, o domácím zpravodajství v Čechách bych mluvil z nepříliš ostrého úhlu).

Jde v převážné většině o zahraniční sdělovací prostředky hlavního proudu. Nedá se svítit, ale právě ty jsou dnes už notoricky nespolehlivé.

Dva zdroje o Americe v Čechách nejoblíbenější: Washington Post a New York Times. Jakkoliv možná někdy byly spolehlivé, ale už je to tak, že právě tyto dva listy musely před nedávnem vracet Pulitzerovy ceny, každý po jedné. Zjistilo se, že ji (oba, jeden za druhým) vyhrály za reportáže, které byly vymyšleny, ba co, vycucány z prstů, ovšem, politicky korektně.

Proč vytahovat starou ostudu? Nejen, že není tak zatraceně stará, ale hlavně: oba listy neměly za vhodné změnit svůj způsob myšlení.

A když už jsme u Washington Postu, on i ten Watergate a jejich zpravodajství o něm v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století nesl už tenkrát výrazné známky dnešní novinářské nezodpovědnosti. Bob Woodward a Carl Bernstein měli za svůj hlavní zdroj nejmenovaného pána, jemuž přezdívali Hluboký Krk (Deep Throat). Teprve těsně před jeho smrtí, a o řadu desetiletí později, se zjistilo, že to byl vysoce postavený úředník americké kriminální policie FBI.

Pakliže vám to náhodou připomíná současnost a policejní úředníky, kteří se bezostyšně pletou do politiky, aniž by jim to někdo otřískal o hlavy, ta podobnost není náhodná.

A pakliže vám to celé připomíná současné novinářství, které považuje za ověřené údaje sdělení, která nejsou ověřitelná, zase, ta podobnost není náhodná.

Pohled stranou

Rozdíl spočívá jen v tom, že v době Watergate neměli čtenáři, posluchači nebo diváci možnost hledat (a někdy i najít) tzv. jiné (cizí řečí: alternativni) zdroje.

Přemysl Vavroušek tyhle zdroje odmítá šmahem a velice drsně. Dopouští se tady opět zevšeobecňování. Ničím je nepodkládá, kromě toho, že předem vyslovuje nedůvěru každému, kdo o sobě tvrdí, že je jediným svobodným a necenzurovaným a vůbec skvělým zdrojem.

Ale ano, dobré zboží se chválí samo. Například iDnes se svým nesporně nebombastickým sdělením, že jedině s ním se dozvíte více. Ostatně, i jeho domovský list (Mladá fronta Dnes) o sobě tvrdí, že je největší (tudíž potažmo snad i nejlepší) a že má zcela největší redakci investigativního novinářství. Další, s prominutím, blbost na kvadrát: každé dobré novinářství musí zkoumat, zda skutečnosti jím zjištěné jsou opravdu pravdivé. Jestli se někdo chlubí tím, že dělá věci, bez nichž se jeho řemeslo neobejde, je to stejný nesmysl jako sdělení New York Times, že tiskne vše, co má být otištěno.

Kdysi, v padesátých letech minulého století, se stalo, že mnozí českoslovenští komunisté byli do hloubí svých straně věrných srdcí (a snad i duší) zhrzeni procesy se svými původně nejvyššími představiteli (Rudolf Slánský a jeho kamarádi). I ptali se svého úplně nejvyššího šaška Klementa Gottwalda, čemu nebo komu mají věřit. A on jim odpověděl, že straně věřte, soudruzi.

Bývalý americký president Ronald Reagan kdysi málem způsobil, že bývalý komunistický šéf bývalého Sovětského svazu Michail Gorbačov málem skonal přímo před stovkami kamer novinářů, kteří rozesílali do světa záběry ze setkání obou pánů v Americe.

Reagan použil v hovoru o vzájemných ústupcích mezi oběma velmocemi staré ruské přísloví: Doverjaj, no proverjaj. (Doslova: Доверяй, но проверяй. Neboli: Důvěřuj, ale ověřuj.)

Tenhle přístup, to byla pro Michaila Sergejeviče novinka.

Pro obecenstvo sdělovacích prostředků všeho druhu to žádná novinka není. Obecenstvo není vůl. Na to zapomněl Přemysl Vavroušek ve svém rozhořčení. Obecenstvo totiž už delší dobu ví, že hledat poctivého politika je totéž, jako hledat pannu nepolíbenou mezi štětkami někde na Reeperbahnu či v St. Pauli v Hamburku, a že hledat opravdu poctivé zpravodajství někdy (ba co dím, často) dá zatraceně moc práce.

A hlavně: obecenstvo, zdá se, ví zatraceně dobře, že k tomu, aby si vyhledalo ta zrníčka pravdy, která potřebuje k životu, nepotřebuje rady Přemysla Vavrouška.