Konec dubna 2006: televizní štáby a reportéři z různých koutů světa se sjíždějí k ukrajinského Černobylu a v kolonách klepou na dveře místních domácností. Pozorně zaznamenávají dojemné příběhy lidí, jejichž životy neblaze poznamenala největší jaderná havárie v dějinách, a jejich listy, televize i rádia je pak přenášejí na titulních stranách (v hlavních vysílacích časech). Nemoci, úmrtí, oslabená imunita, taková je existence v okolí Černobylu, kde se snadno umírá a těžko žije. Po pár dnech se televizní štáby a reportéři hromadně sbírají, v Kyjevě nasedají do letadel a jedou domů.

Taková už jsou mediální výročí. Jako student žurnalistiky jsem sepsal ročníkovou práci o Balzaku novináři. Na fakultě mě vyzvali, abych svou práci zpracoval do článku a ten nabídl tisku. Ve Svobodném slově, patřícím v osmdesátých letech k „liberálnějším“ deníkům, si článek přečetli a doporučili mi, abych se s ním vrátil, až bude mít Balzac kulaté výročí. Čekat několik let se mi nechtělo, a tak jsem článek zahodil do koše.

Připomínky všemožných výročí představují doplňkový mediální produkt v kontextu, kdy zajímavých aktualit není nikdy dost. Patří sem výročí narození a úmrtí osobností, zařazovaná někam na zadní strany. Pak je tu 11. září nebo Černobyl, jež jednou za pět až deset let proniknou na strany titulní. Jsou výročí národního významu, s nimiž si novináři často nevědí rady. Třeba 17. listopad. Docela se těším na blížící se 10. výročí sarajevského atentátu, kdy budou média připomínat, jak coby celek selhala a oddala se zuřivé antiklausovské propagandě. Předpokládám však spíše, že to - jako celek - přejdou mlčením.

Výročí vidí a cítí každý jinak. V Černobylu na nich nejspíš lidé příliš nelpí. Televizní štáby a novináři se tudy přelili jako velká voda. Staví se možná zase za deset let, jenže toho dne se řada místních nedočká.

www.danes.cz