25.4.2024 | Svátek má Marek


MÉDIA: Vláda vedoucí dvojsíly budiž zachována!

28.5.2010

Před Listopadem nám vládla komunistická strana, která měla v ústavě zakotveno blíže nevymezené postavení vedoucí síly společnosti. Moc vykonávala převážně mimoprávními a někdy i výslovně protiprávními prostředky, přičemž toto konstatování je nepřesné tím, že souboru právních norem protiprávního režimu přiznává povahu práva.

Polistopadový vývoj nás přivedl do stavu, v kterém máme vedoucí strany hned dvě, jež v hlavních rysech řízení společnosti působí jako dvojsíla. Veřejně se vzájemně napadají a konkurují si v získávání voličské přízně, občas se přetahují o mocenské pozice, ale když dojde na lámání chleba, dokážou se domluvit. Neúspěchy skrytě společné vlády svádějí jedna na druhou. Hlavně se starají, aby jejich mocenské postavení neohrozil zrod nějaké další, jimi neřiditelné síly.

Jejich chování v předvolebním období prozrazuje nervozitu: poprvé od vzniku České republiky hrozí výrazný nástup nových politických stran, nezkompromitovaných podílem na polistopadovém politickém marasmu.

Média v tom „jedou“ s nimi. Pohoršující je chování veřejnoprávní televize v předvolebním období, která by měla být v postoji ke kandidujícím stranám neutrální. Ve skutečnosti straní dvojsíle ODS-ČSSD, se stále výraznější náklonností k ČSSD.

Při přidělování prostoru politickým stranám se údajně řídí výsledky průzkumů veřejného mínění. Připomíná to klasickou otázku, zda bylo dříve vejce nebo slepice: strany, které nemají přístup do médií, propadají v průzkumech veřejného mínění a následně jsou potlačovány v přístupu k vysílacím časům, a tak to jde pořád dokola. Proto nemají šanci Machovi svobodní, kteří jsou jedinou programově výraznou pravicovou stranou, jejíž představitelé jsou téměř neposkvrnění účastí na výkonu moci dvojsíly. Neprosadí se Suverenita Jany Bobošíkové, která je vážnou hrozbou pro průchodnost penězovodů k televizním revolucionářům z roku 2003. Není téměř slyšet o Zemanově Straně práv občanů, jejíž program v oblasti utváření politického systému hrozí zvýšením vlivu občanů na politiku na úkor partajokracie. Podobně bych mohl zmínit i některé další.

Pozornost ČT se nyní zaměřuje proti pravici, která je někdy představována jako shluk stran, jež si „jdou po krku“ jen zdánlivě, ale ve skutečnosti je spojuje svázanost s různými podnikatelskými subjekty. Smysl tohoto poselství je zřejmý: rozdělení pravice na více subjektů je podvod na voliče, kteří mají být oklamáni populárními tvářemi Karla Schwarzenberga a Radka Johna a uhlazeností nastrčeného Petra Nečase, v případě úspěchu ale budou společně pokračovat v „protilidové“ politice Topolánkovy vlády. Současně ale ČT nabízí obraz pravice jako nesourodého rozhádaného společenství, které sotva bude způsobilé vládnout společně.

Vůči levici je ČT milosrdnější. Předvádí ji jako méně rozrůzněnou: o zemanovcích s jejich originálním politickým programem a nezanedbatelným intelektuálním potenciálem se raději moc nemluví, a souručenství ČSSD a KSČM se při vědomí nulového koaličního potenciálu komunistů jeví jako klidná zátoka.

Vrcholem sázky ČT na stádní pud českých „ovčanů“ je sugerování myšlenky, že jedinými možnými budoucími předsedy vlády jsou Petr Nečas a Jiří Paroubek. Tato myšlenka se ozývá při každé možné i nemožné příležitosti, i když některé průzkumy ukazují na to, že voliči by v čele vlády viděli raději Karla Schwarzenberga nebo Radka Johna. V případě, že v čele politických stran stojí výrazné osobnosti, voliči se při rozhodování orientují podle vztahu k nim. Můžeme se proto opět ptát, zda bylo dříve zatlačení Karla Schwarzenberga, Radka Johna a Miloše Zemana do pozadí, nebo pokles jejich hodnocení v průzkumech veřejného mínění a následné omezení prostoru, který jim poskytuje ČT. Pastýři z ČT v každém případě ženou „ovčany“ do společného stáda a vnucují jim vědomí, že „bačovat“ jim bude buď Petr Nečas, nebo Jiří N.Paroubek, a jen ti dva se tedy předvedou veřejnosti v předvečer voleb. ČT tím zcela určitě výrazně posune myšlení diváků směrem k dvojsíle vedoucích stran, ačkoli žádný z jejich chráněnců se nemůže rozhledem a zkušenostmi měřit ani s Karlem Schwarzenbergem, ani s Milošem Zemanem, a jeden z nich na ně nedosáhne ani intelektuální kapacitou. Podle televizních mudrců nemáme nárok na jinou volbu než mezi přívětivým Petrem Nečasem a nabubřelým Jiřím N. Paroubkem. Není mezi nimi velký rozdíl. Jejich projev je víceméně monotonní. Petr Nečas převažuje Jiřího N. Paroubka vlídností a plynulostí toku myšlenek a řeči, z jeho protivníka naopak vyzařuje pevná vůle se prosadit.

Takže, pokud podlehneme stádnímu pudu, nemusíme příliš přemýšlet. Je vcelku jedno, zda nám bude vládnout Petr nebo Jirka, protože k žádné zásadní změně poměrů po volbách nedojde. Na životní úroveň nám sáhnou oba: jeden otevřeně a hned, druhý skrytě a pozvolna s daleko horšími dopady ve vzdálenější budoucnosti. Okolnost, že jeden se na nás bude vlídně usmívat a druhý důležitě mračit, je celkem nepodstatná.

Spokojeni mohou být také televizní revolucionáři z roku 2003, jimž se za podporu dvojsíly vedoucích politických stran dostane odměna v dalším prodloužení životnosti jejich penězovodů.