25.4.2024 | Svátek má Marek


MÉDIA: Virus v hlavě

23.5.2009

Dřív jsem chodil do práce pěšky. Cestou mi z i-podu broukal do ucha Leonard Cohen, chraptěla Janis Joplin nebo mě Karel Kryl ujišťoval, že bývalo i hůř. Ty cesty mi sloužily jako náhražka relaxačních lázní, den jsem začínal plný energie a s chutí do života. A pak přišla změna. Přestěhovali nás. Kancelář a laborku mám teď dál od bytu a nová trasa vede podél silnice plné auťáků. Takže bych musel sluchátka vyměnit za amplión, abych zaslechnul alespoň bicí. Zkrátka z prožitku se stala pruda, a tak jsem to vzdal a taky začal jezdit autem. Nasazovat si sluchátka při řízení mi přijde poněkud nepraktické – mohl bych přeslechnout stížnosti motoru na mé ne zrovna precizní řazení, případně houkání sanitky, která jede zachránit některého z méně šťastných spoluúčastníků silničního běsnění. Proto poslouchám rádio (je to jediná funkční část audio sestavy mého dosud nesešrotovaného vraku). Má kdysi dobrá nálada se den po dni vytrácí do hlubin zapomnění.

Než se prokoušu zácpou z Dubiny na Stavařov, dozvím se nejméně pětkrát, kolik nových obětí má prasečí (či newspeekem řečeno nová) chřipka, kolik starých provozů bylo zavřeno kvůli hospodářské krizi a který z politiků je aktuálně považován za největšího troubu. Každý den to samé pořád dokola. Opakování je matka moudrosti, tvrdívala moje babička. A otec propagandy, dodával dědeček, kterého určitě ani ve snu nepadlo studovat Koukolíka….

V ideálním světě je rádio (stejně jako televize, noviny, internet) nástrojem k šíření informací. V tom našem reálném světě šíří sdělovací prostředky zejména výkřiky (zvuky bez obsahu). A pokud už se v éteru nějaká ta informace vyskytne, jedná se zpravidla o velmi patogenní memetický vir.

Mem je podle jedné z mnoha definic jednotka informace schopná nezkresleného přenosu z jednoho mozku do druhého. Aby byl mem úspěšný, měl by být schopen se kopírovat s dostatečnou přesností a rychlostí a měl by mít dostatečně dlouhou životnost (tedy schopnost udržet se v našem mozku navzdory naší skleróze a obstát v souboji s konkurenčními memy). Životnost málo životaschopných memů lze bezesporu zvýšit častým opakováním. Součástí těch nejúspěšnějších komplexních memů jsou úseky zvané návnada, háček, hrozba a vakcima. Návnada nám za přijetí svého domovského memu slibuje prospěch (např. spasení, bezpečnost, prosperitu, svobodu, pořádek), háček v nás vyvolá neodolatelné nutkání o adoptovaný mem se podělit se svými nejbližšími (co může být krásnějšího než šíření pravdy a dobra), hrozba v nás vzbudí obavu z trestu za nepřesné či málo aktivní šíření memu a vakcima nám poskytuje ochranu před konkurenčními memy, které soutěží o místo v našem mozku .

V populaci by se měly údajně šířit nejlépe memy které zvyšují zdatnost (fitness) svého nositele (jinými slovy jeho schopnost přežít a rozmnožit se), a také memy, které poskytují spolehlivé předpovědi. Ovšem mem vyvolávající neúměrně velký strach z prasečí chřipky, který vede ke zkupování antivirotik a nefunkčních roušek, svému nositeli spíše škodí. Šíří se jen díky hrozbě a také proto, že je jednoduše zapamatovatelný a lehce komunikovatelný. A neškodí jen svému nositeli, škodí i těm, kteří pak umřou kvůli nedostatku antivirotik na jiný, běžnější typ chřipky, a také těm, kteří umřou na rezistentní virus prasečí chřipky. Pomáhá jen svým šiřitelům v masmédiích k většímu zisku a možná též výrobcům antivirotik a vakcín.

Mem, který se šíří navzdory tomu, že poškozuje své nositele, nazývám memetickým virem. Vzduch (éter) je jimi přesycen a očkovací látka v nedohlednu. Média je rozprašují dvacet čtyři hodin denně a dělají to na rozdíl od jiných typů teroristů zcela beztrestně. Politika se ze souboje idejí zvrhla na vyhlazovací válku memetických virů, jejichž nositelé se řežou hlava nehlava až do úplného zblbnutí. Nikdo nezůstane imunní. Každému z nás se nějaká ta potvůrka zažere do kůry mozkové a nutí ho dělat stupidní věci. A možnosti ochrany? Údajně vzdělání a jistě je účinné úplně se odpojit. Proto zase začnu chodit do práce po svých…..

(Definice memu pochází z knihy Františka Koukolíka a Jany Drtilové Základy stupidologie – Život s deprivanty II)