Milé dámy, vážení pánové!

Nejprve mne prosím omluvte, že před vámi nyní nestojím osobně, a dovolte mi vysvětlit, proč k tomu došlo. Naplánoval jsem si cestu do Olomouce vlakem. Nejprve mezinárodním rychlíkem od Plzně do Prahy a odtamtud dalším expresem na Moravu. Jenomže se stalo to, co se Českým drahám stává: první vlak měl více než hodinu zpoždění a druhý na něj nepočkal ani ony dvě minuty, kdy se v Praze míjely. Kalamita byla dovršena v okamžiku, kdy u odjezdového hlásiče dalšího vlaku na Olomouc naskočilo cca hodinové zpoždění – na odjezdu. Snadno jsem si spočítal, že začátek konference nestihnu, tedy aspoň ne s Českými drahami. Nejprve jsem se tedy smířil s faktem, že dnes prostě do Olomouce nedojedu, a pak jsem začal hledat odpovědného člověka, který rozhodl o odjezdu vlaku bez krátkého vyčkání na přípoj. Nebudu vás napínat – ani po půlhodině jsem se přes několik různých dozorčích, dispečerů, informátorů a dalších osob ve služebním poměru nedobral prostého sdělení, kdo za to může. Závěr je prostý: může za to systém.

Proč to vlastně říkám v úvodu svého vystoupení na konferenci o veřejné službě v rozhlasovém vysílání? Důvod je prostý: v případě Českých drah selhala veřejná služba. České dráhy jsou sice akciová společnost, ale ve stoprocentním vlastnictví státu. Občané je tedy financují, kryjí ze svých daní jejich (ne)úspěšné hospodaření, a činí to proto, že si v podobě vlakové dopravy platí veřejnou službu. Jak je vidět, platí si ji začasté zbytečně, protože přes vynaložené prostředky ji prostě nedostanou.

Rád bych mluvil o veřejné službě v rozhlasovém vysílání. Je shodou osudových náhod, že se dnešní setkání koná právě ve dnech 15.výročí přijetí dvou důležitých norem, které stály u zrodu duálního systému rozhlasového vysílání, a také u zrodu veřejnoprávního Českého rozhlasu. Jde o zákon č.468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který byl přijat Federálním shromážděním 30.října 1991, a zákon č.484/1991 Sb., který přijala Česká národní rada a jímž byl zřízen Český rozhlas. Tyto dva zákony legitimizovaly stav, který spontánně, ale nedostatečně legislativně ukotveně zrál již od počátku roku 1990 a kterému dnes říkáme duální rozhlasové vysílání, kde na jednom konci stojí privátní provozovatelé a na druhém konci provozovatel ze zákona, Český rozhlas. Tyto dva typy subjektů pak společně vytvářejí podobu rozhlasového vysílání, spoluutvářejí rozhlasový trh, reklamní trh a samozřejmě také posluchačské preference obyvatel.

Zabývat se otázkou po perspektivách veřejnoprávního rozhlasového vysílání má podle mého názoru smysl jedině v souvislosti s perspektivami celého duálního systému. Nejen proto, že oba typy vysílajících subjektů ekonomicky těží ze společného pole reklamy, ale především proto, že se navzájem doplňují, ale také inspirují a ovlivňují v tom podstatném, a to je program rozhlasového vysílání.

Každá serióznější analýza vývoje rozhlasů v České republice po roce 1990 musí konstatovat, že ku prospěchu obou účastníků vysílání, soukromých broadcasterů i veřejnoprávního rozhlasu, dochází ke konvergenci formátů, ke vzájemnému programovému zohledňování specifik i možností toho kterého média. Tyto subjekty nežijí ve vzduchoprázdnu, nejsou v izolaci a ani o ni neusilují. A to je jedině dobře – pro jejich posluchače.

Za poslední léta došlo k výrazné proměně podoby veřejnoprávního rozhlasu. Do programové skladby vstupují dynamičtější formáty, projev moderátorů je uvolněnější, zpravodajství – bez rezignace na úplnost a konsekventnost – je živější, rychlejší, snad i trochu povrchnější, ale to je vyvažováno snahou o kvalitní publicistiku.

Na druhé straně privátní rádia si uvědomují důležitý fakt, že i ona vlastně vstupují do veřejného prostoru, a ten není vykolíkován jen a pouze komerčními, obchodními zájmy jejich inzerentů, ale jeho hlavními staviteli jsou posluchači, jejich zájem, zájem veřejnosti. Proto se mnohá rádia více než dřív vracejí ke zpravodajství, posilují mluvenou část vysílání, více se zajímají o potřeby rozhlasového posluchače. Tím se zájem zadavatelů reklamy a konzumentů programu dostává do rovnovážnějšího stavu.

Dá se tedy s uspokojením říci, že vývoj, který odstartovaly dva řečené zákony před patnácti lety, dospěl postupně do stádia velmi emancipovaného, sebevědomého a svých vlastních specifik si vážícího vysílání – jak soukromého, tak veřejnoprávního.

Jestliže jsem ale začal příkladem z jiné oblasti veřejného zájmu, dovolte mi, abych se krátce vrátil k této analogii. Veřejný zájem, vtělený zákonodárci do rozhodnutí vybudovat instituci s veřejnoprávním statutem, která by uspokojovala potřeby veřejnosti v oblasti rozhlasového vysílání, dnes nikdo nezpochybňuje. Diskuse se vede o tom, které oblasti, žánry, témata ještě patří, nebo již nepatří do množiny těch, které lze označit souhrnným pojmem „veřejná služba v médiích“. Sám Český rozhlas tuto diskusi vede aktivně, a to tím, že otevírá další programové formáty a stanice orientované na určitý specifický zájem předpokládaného publika. Nejlépe se to demonstruje na Rádiu Wave. Je to stanice určená pro mladého posluchače s nekomerčními estetickými zájmy. A je to zároveň hraniční příklad toho, jak lze také interpretovat veřejnou službu v rozhlasovém vysílání.

Česká televize, která se z pochopitelných důvodů zabývá stejným problémem, také zvolila formu otevírání nových programů. Začala ovšem zpravodajským kanálem ČT 24. Teprve poté odstartovala sportovní kanál ČT 4. Kolem něho, stejně jako kolem Rádia Wave, se vede diskuse, zda ještě jde, či už nejde o veřejnoprávní programy, zda je, či není nezbytné je financovat z veřejných prostředků, zda by stejnou službu určitému výseku veřejnosti nedokázali naplnit soukromí provozovatelé.

Podobně se vede nejedna úvaha o možné společné perspektivě obou veřejnoprávních médií, Českého rozhlasu a České televize. O synergiích, které by z dobře vytvořeného systému vzájemného provázání obou institucí mohly vzejít. O ekonomických, ale také technologických či společenských efektech, o zahraničních vzorech, o tom, co je a není na počátku 21. století adekvátní naší představě o naplňování veřejné služby v médiích.

To všechno jsou legitimní úvahy a debaty, ale zároveň jde jen o malý výsek celého souhrnu problémů skrytých v pojmu veřejná služba v médiích. Domnívám se, že patnácté výročí startu duálního vysílání je dobrou příležitostí k tomu, abychom započali opravdu důkladnou, zasvěcenou odbornou diskusi o veřejné službě v médiích. Této diskuse by se měli zúčastnit nejen provozovatelé samotní, ač ti především, ale také jejich partneři z privátního sektoru, jistě také účastníci reklamního trhu, a nepochybně zákonodárci. První a nejdůležitější impuls by však měl vzejít z akademického prostředí, od lidí, kteří se odborně věnují médiím, mají dostatek informací pro účelné srovnání našeho stavu a možností v kontextu vývoje soudobé Evropy, a také mají určitou nepředpojatou prozíravost a kreativitu, která pak samotným praktikům ve vysílání – a opět též zákonodárcům - může být užitečnou inspirací. Proto bych byl velmi rád, a za naši Vysokou školu Jana Amose Komenského se k tomu hlásím, aby z tohoto setkání vzešla jakási deklarace společné vůle odstartovat tuto fundovanou diskusi o veřejné službě v médiích.

Dnes totiž ještě můžeme s uspokojením konstatovat, že veřejný zájem v rozhlase – na rozdíl třeba od českých drah – vcelku dobře funguje, je uspokojován a je – v duchu názvu této konference – mimo veškerou pochybnost perspektivní. Naší povinností ale je myslet na zítřek.

Děkuji Vám za pozornost.

Vedoucí katedry sociální a masové komunikace
Vysoká škola Jana Amose Komenského v Praze