Řeč bude o časopisu Nový prostor, ale chvilku strpení.

Co bylo, není. Oslavy slunovratu se v běhu času s příchodem křesťanství postupně změnily v oslavu narození Ježíše Krista a postupující zesvětštění tyto svátky proměnilo ve dny úředně v kalendáři vyhrazené poživačnosti a slasti. Jako některá slova po desítkách let ztrácejí svůj původní význam a získávají nový, protože lidé si řeč přizpůsobují tak, aby ji mohli používat v přítomném životě, tak i dny v posledním týdnu v prosinci se odjakživa slaví způsobem, jenž nejlépe odpovídá dané situaci.

Naříkat nad tím, že nynější spotřebitelská kultura vykradla původní duchovní obsah Vánoc a podstrčila nám jako kukaččí vejce iluzi hmotného štěstí, je zbytečné. Co bylo, není. Zůstávají jen stopy v čase. Skryté symboly, jako mnohokrát překryté původní malby na stěnách, jež pamatují věky. Vánoční hvězda, ozdobený stromek, koledy, světlo… Skryté je, aby bylo nalezeno. Je to příležitost k zamyšlení nad minulostí, nad tím, co nám předcházelo, z čeho jsem vzešli …pro toho, kdo chce hledat a podumat si. Světaběh se tím ale nezmění. Co bylo, nebude a není.
Časopis Nový prostor, který u nás vydává stejnojmenné občanské sdružení, připravil podle editorialu, který napsali šéfredaktorka Erika Hníková a redaktor Ondřej Slačálek, vánoční číslo, které „zve k Vánocům bez konzumu a bez reklam, s kritickým pohledem na prapodivné adventní hemžení v nejrůznějších obchoďácích". Místo toho nabízí Vánoce „jako příležitost nejen ke zklidnění, ale i k hlubšímu zamyšlení nad věcmi okolo sebe.“

Pozvánka je banální sama o sobě a obsah čísla je převážně směsí sentimentality, protestních frází a demagogie. Výjimku tvoří snad jen věcný text Ivana Odilo Štampacha Vánoce napříč kulturami a Vánoční meditace básníka a teraupeta Adama Borziče, v níž se autor dotýká proměnlivosti a protikladnosti vánočních svátků.

Jinak údajnou inspirací k zamyšlení má být úvodní jímavý dopis Jana Jiráka Ježíškovi, v němž si přeje, aby starý pes Tobíšek, který už nemůže na nohy, se zase rozběhl, aby ještě mohl být „se svým hrozně starým pánem“, co má „na krku zvadlou, povislou kůži, jako mívají slepice“. Následuje analýza Jana Kellera o tom, že komercionalizované vánoční bakchanálie chudých Čechů se zmrazenými platy jsou dílem lichvářské ekonomiky, která jim půjčuje na dárky za nekřesťanský úrok. Jan Hron pak čtenářům předkládá dětinskou reportáž o dvojí tváři světa reklamy, jež zneužívá své chytrosti k tomu, aby druhé podvedla. Možná kdyby reportér četl román Milana Kundery Totožnost, nevzal by to tak zkrátka. Pikantní je, že po nařčení reklamních pracovníků ze zneužívání lidské prostomyslnosti následuje údernický článek Štěpána Kotrby – autora s šestiletou praxí kreativního ředitele v reklamě (nyní člen Rady ČRo) - proti dopisu komunikačních a reklamních společností, v němž žádají zákonodárce, aby zrušili zákon, podle něhož má vymizet reklama z České televize. Vánoce se Kotrbovi z textu vytratily, zato v jeho závěru nepokrytě vyhrožuje televizím Nova a Prima, že si s nimi úřady poradí a řádně jim přistřihnou křídla.

V rádoby vizionářském rozhovoru, který vedla Erika Hníková s Jaroslavem Duškem, si čtenáři přečtou, že “dokončujeme galaktický cyklus, který nás může z kruhu vynést o jeden závit šroubovice výš. Čeká nás nejspíš hlubinná změna…. Týká se rozšíření našeho vědomí, změn některých tělesných orgánů a probuzení některých orgánů…“. Rozhovory s herci nebývají k zamyšlení to nejlepší, na Vánoce ani nikdy jindy.

„Genderoložka“ Blanka Knotková-Čapková se na dalších stránkách Nového prostoru zabývá výchovným poselstvím pohádek o princeznách, princích a čarodějnicích a podle své ponížené ženské revoluční ideologie pochopitelně dospívá k závěru, že tradiční zkazky či bajky vytvořily vzory pro dnešní Barbie a Kena. Tento poznatek dobře doplňuje tvrzení Petra Možného v rozboru pohádky Pyšná princezna, že princezna Krasomila je symbolickým znázorněním levicové umělecké avantgardy, její tatíček představuje T.G. Masaryka a král Miloslav je Gottwald, Stalin a komunistická strana zároveň, a proto tento příběh máme dodnes všichni rádi.

Na posledních stránkách časopisu říká jeho šéfredaktorka Hníková, že Nový prostor by měl být akční, provokující, kritický a zároveň čtivý … a zároveň sociální … angažováný. „Nechceme být zaprdění,“ podotýká na jiném místě.

Nemohoucnost může zkazit úplně všechno. Začalo to vánočními svátky a skončilo Gottwaldem, Stalinem a "zaprděním". Nový prostor je dobrý projekt, ale pro novináře zůstává velkou nevyužitou příležitostí.

(Psáno pro Česká média)