29.3.2024 | Svátek má Taťána


MÉDIA: Válková může za všechno

29.8.2014

V přístupu novinářů k ministryni spravedlnosti Heleně Válkové se objevil nový prvek, kterým netrápili ani Danielu Kovářovou v počátcích jejího působení: napadání za věci, jež se ještě ani nestaly. Galantnost vůči ctihodné dámě je pro ně neznámý pojem, proto se na slušnost neohlížejí a občas s ní zacházejí div ne jako s hlupačkou.

Před pár dny se to projevilo skandalizací kvůli jejímu domnělému záměru umožnit úpravou řádu výkonu vazby účast osob opačného pohlaví při intimních prohlídkách obviněných. Za formulační neobratnost návrhu novely, teprve připravovaného k postoupení do mezirezortního připomínkového řízení pykala dříve, než vůbec dostala možnost seznámit se s obsahem polotovaru.

Tato aféra velký rozruch nevyvolala, ale sotva dozněla, přichází další. Paní ministryně se ještě ani pořádně nerozhlédla po návratu ze zahraniční dovolené a již si prý „zavolala na kobereček“ městskou státní zástupkyni v Praze Janu Hercegovou. Tvrdí to Radim Vaculík v Právu ze dne 26. srpna 2014 v článku s titulkem Ministryně Válková si zve žalobkyni Hercegovou na kobereček. V něm se odvolává na vyjádření tiskové mluvčí ministerstva, která mu o den dříve sdělila, že „ministryně si pozve paní Hercegovou k osobnímu rozhovoru, v rámci kterého si vyjasní některé konkrétní skutečnosti“ tvrzené v článcích Práva o zájmu PČR o její působení ve vyšetřovaných kauzách, týkajících se Romana Janouška.

Informace, které Právo uvedlo k případu Jany Hercegové, jsou skutečně velmi závažné takže by nebylo nic divného na tom, kdyby si šéfka resortu chtěla vyžádat výklad od oběti novinářského útoku, jejíž postavení v čele významného státního zastupitelství je po mediálních útocích přinejmenším choulostivé, ne-li neudržitelné. Pozvání k osobnímu rozhovoru je ale jedna věc, povolání „na kobereček“ druhá, protože „kobereček“ je synonymem předvolání nadřízeným za účelem důrazného projevení nevole. Významový rozdíl je v tomto případě nesmírně důležitý, protože ministryně spravedlnosti není oprávněna „volat na kobereček“ žádného státního zástupce. Pokud by tak učinila, umožnila by novinářům, aby ji napadli kvůli překročení kompetence. Případně by mohly následovat další výzvy k její resignaci.

Článek je ale až druhým Vaculíkovým krokem v jednání, směřujícím ke skandalizaci paní ministryně. Prvním krokem byl totiž telefonický rozhovor s Janou Hercegovou. Přisvojil si jím bez zmocnění postavení posla špatných zpráv z ministerstva a překvapil ji informováním o pozvání, jehož přípravu dosud ministerstvo nezahájilo a o němž pochopitelně městská státní zástupkyně nemohla vědět. Kdokoli, kdo se doví, že nějaký úřad podniká bez jeho vědomí nějaké kroky, jež mu mohou být nepříjemné, se obvykle cítí dotčen. Novinářova horlivost tak mohla popudit Janu Hercegovou proti ministryni, která ještě nedala svému aparátu pokyn, aby ji pozvala.

Tento kousek Radima Vaculíka není v jeho kariéře úplnou výjimkou. Vybírám namátkově dva příběhy, v nichž se naše cesty zkřížily. Kdysi se za jeho skandalizační úsilí musela redakce Práva veřejně omluvit spolku Šalamoun za nepravdivé tvrzení, že spolek předložil ministrovi spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Tomáše Pitra.

Nezapomenutelná byla jeho úloha ve spuštění Kubiceho beztrestného puče ke svržení policejního prezidenta Petra Lessyho. Jeho komentář k anonymu obsahujícímu pohoršlivé informace o chování Jaroslava Vaňka, dnes již bývalého náměstka krajského ředitele PČR ve Zlíně, tehdy posloužil jako spouštěč akce. Na něj navázalo vyšetřování Generální inspekce bezpečnostních sborů, při němž Radim Vaculík ochotně spolupracoval vydáním kopie anonymu, která měla údajně pocházet od Petra Lessyho, a svědeckými výpověďmi obsahově podporujícími obvinění. Výsledek známe: Petr Lessy byl propuštěn z policejního sboru, tím zbaven funkce, ale nakonec nepravomocně zproštěn obžaloby prvostupňovým soudem, když odvolací soud trestní stíhání nakonec zastavil jako nezákonné od samého počátku. Následoval jeho návrat do funkce, policejněprezidentské dvojvládí a posléze odchod obou rozumných policejních prezidentů na jiná působiště.

Soubor článků Jakuba Troníčka, škodících pověsti Jany Hercegové, a difamačního článku Radima Vaculíka ke škodě Heleny Válkové je zajímavým celkem, od něhož se může odvíjet do budoucna další proces mediální skandalizace namířené podle chuti bulváru tu proti Janě Hercegové, tu proti nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi nebo dokonce proti paní ministryni spravedlnosti, do jejíž kompetence by se problémy Jany Hercegové mohly dostat teprve tehdy, až by vznikly zákonné důvody pro její kárné potrestání nebo odvolání z funkce. Bude jistě zajímavé sledovat, co nám bulvarizující Právo k trablům Jany Hercegové v budoucnu přinese. Možná časem i pochopíme, proč všetečný novinář zjišťoval postoj Heleny Válkové, která v dané fázi nemůže do případu nijak zasáhnout, a její soukromý názor je proto nepodstatný. Nebo jinak: možná pochopíme, komu má podle loutkovodičů bulváru zazvonit hrana.