Přestože nám novou hlavu státu zvolí v únoru poslanci a senátoři, stala se prezidentská volba záležitostí bytostně mediální. Sdělovací prostředky popohánějí výběr adeptů na nejvyšší ústavní post, ovlivňují skupiny sympatizantů kandidátů ve veřejném mínění, slouží politikům k výměně informací.

Dokonce už padl i návrh na veřejné televizní debaty prezidentských uchazečů. Jan Švejnar, za nímž stojí zelení, sociální demokraté a senátní Klub otevřené demokracie, tento nápad uvítal. Spolu s ním i Jiří Paroubek, Kateřina Jacques či Jiří Čunek. Zato Václav Klaus, s místopředsedou ODS Ivanem Langerem v zádech, nesouhlasně zavrtěl hlavou. V případě přímé volby by prý sám média přemlouval k besedám s kandidáty. Ovšem při výběru prezidenta 281 voliteli tento model odmítá, bylo by to prý kontraproduktivní. V čem přesně, nedodal. Že by něco jiného chtěl prezentovat před zákonodárci a něco jiného před občany?

Podobný přístup u Václava Klause překvapuje. Málokterý politik se tak rád pohybuje na veřejnosti jako on. Sám přiznává, že se lépe cítí na náměstích než v kancelářích a přijímacích sálech. Klausovy spanilé jízdy po českých, moravských a slezských krajích se staly symbolem jeho prvního volebního období a evidentně zintenzivníly poté, co Klaus ohlásil záměr být prezidentem i v období následujícím. V komunikaci s veřejností by Václav Klaus mohl jít kolegům příkladem. Tím spíše mrzí jeho vyhýbání se přímým polemikám.

Takový Jiří Paroubek naopak příležitosti k mediálním přestřelkám či alespoň vzkazům cíleně vyhledává. Naposledy se předseda sociální demokracie obrátil otevřeným dopisem na šéfa komunistické strany Vojtěcha Filipa. Připomněl mu možné následky Klausova znovuzvolení pro levicové voliče a vyzval jej ke společnému postupu při porážce stávajícího hradního pána. Co jiného mu také zbylo, když před pěti lety komunisté využili kuloárových hrátek k tomu, aby prezidentem zvolili ostříleného pragmatika s čítankově národoveckým nádechem. Jediná šance k tomu, aby se neopakoval minulý tyátr, spočívá v medializaci všech politických kroků před volbou i při volbě samotné.

Vliv sdělovacích prostředků si uvědomují i Klausovi odpůrci v KSČM. Místopředseda strany Jiří Dolejš už poukázal na to, že je třeba členské základně vysvětlit, že odmítání obou kandidujících profesorů ekonomie zvýhodňuje toho, který již na Pražském hradě sedí. Jenže možná mnozí soudruzi tuto nevědomost jen hrají. Komunisté si totiž jinak počínají chytře. Trousí, že mají dost vhodných vlastních osobností, leč jsou připraveni k dohodě. Zformulovali srozumitelná kritéria pro toho, jehož podpoří. Týkají se hospodářské reformy, americké protiraketové obrany a rovného přístupu ke všem politickým stranám. Rozhodnutí jsou připraveni odložit až na poslední chvíli. Mezitím v rámci KSČM zaznívají ambiciózní náměty na prezidentskou kandidaturu kosmonauta Vladimíra Remka či jaderného fyzika, předsedy Nadace Charty 77 Františka Janoucha. Už jsem zde nedávno citoval, jak postoje komunistických tradicionalistů popsal 19. listopadu v Haló novinách Václav Věrtelář. Uvedl, že „stanovisko levice k těmto kandidátům je jasné. Nemohou volit ani jednoho z nich. To se dá zřejmě vyjádřit věrohodně pouze tím, že se volby nezúčastní. Za současného stavu konkrétních kandidátů a rozložení politických sil a vzhledem k tomu, že prezidenta nevolí lid, ale Parlament ČR, je účast i neúčast ve volbách předpokladem zvolení Václava Klause. Nemohou být však spory o tom, zda byl zvolen (v tajných volbách) i komunisty. A těm zůstane čistý štít.“ Tolik veřejné přiznání proklausovského alibismu s pera Václava Věrteláře. Haló noviny tak můžeme považovat za užitečnou ukázku veřejně dostupného stranického periodického tisku. Jejich četba dává nahlédnout do komunistických útrob víc než dokonale.

O tom, jak nakládají s médii politici, už víme. A jak je tomu naopak? Sdělovací prostředky se naštěstí snaží udržovat nadhled. Nemají své jednoznačné koně, o to víc jim záleží na šťavnatém souboji. Noviny přesto své sympatie nezapřou. Na komentářové stránce Práva vyjde něco pěkného o Václavu Klausovi snad jen tehdy, když to napíší jeho blízcí spolupracovníci. Chuť si ale může čtenář spravit v MF Dnes. Stačí si prostudovat třeba rozhovor, který v sobotním vydání vedl s prezidentem republiky Viliam Buchert.

Povídání začal sarajevským atentátem. Neptal se však na falešné sponzory ODS, údajné švýcarské konto či Klausovu ztrátu paměti z konce devadesátých let. Držel se čistě osobní roviny, Klausových pocitů a mapování jeho někdejších kroků. Další cenné řádky zabralo rozebírání moci či bezmoci prezidenta. Buchert přitom zopakoval únavné klišé a odrazil se od Mňačkova románu Jak chutná moc. Doufejme, že jej aspoň četl… Vrcholem je pasáž, kterou autor interview odstartoval tvrzením, že ostatní strany mimo ODS hledají pro prezidentskou volbu takzvaného Antiklause. Čestný předseda ODS nemohl nahrávky nevyužít a nepozastavit se nad tím, že vzývání Antiklause – cituji „…vyjadřuje jednu důležitou věc. Nehledá se někdo se zřetelně pozitivním programem a postojem. Hledá se někdo s antipostojem, a to je něco jiného než pozitivní postoj. To umí opravdu každý, říkat pouze: Tohle ne, tohle ne, tohle ne. Je to snadné a laciné,“ poznamenal prezident. Jenže Klaus a hlavně Viliam Buchert se mýlí. O Antiklausovi nemluví žádná partaj, žádný politik. Tento titul používají a čtenářům, včetně politiků, vnucují výhradně média, s MF Dnes v čele.

Viliam Buchert má plné právo vést s Václavem Klausem krotké, ba i propagandistické rozhovory. Neměl by však v nich překrucovat skutečnost. Chtějte to však po deníku, který pomohl Klausovu kampaň spustit citací ze svazků totalitní Státní bezpečnosti vedených na něj coby nepřátelskou osobu a který Klausovi tradičně slouží k ventilování dojmů, názorů i politických doktrín.

Václav Klaus dělá jenom to, co umí. S médii to skvěle koulel také Václav Havel, Jozef Zieleniec a svým způsobem i Miloš Zeman. Je to dar, když politik dokáže komunikovat s občany prostřednictvím sdělovacích prostředků. Záleží však na jednotlivých redakcích, jestli partnerství nevyústí v servilitu. Velké víkendové rozhovory v Lidových novinách, Hospodářských novinách a Právu si na to dávají bedlivý pozor. Ovšem MF Dnes přiznejme, že i ona dbá na to, aby takříkajíc vyvažovala. Patrně proto otiskla 15.listopadu text Moniky McDonagh-Pajerové, který spíše než analýzu připomínal agitku ve prospěch Jana Švejnara. Hledači alternativního prezidenta si mohli udělat čárku. Z vět o tom, jak je Švejnar moudrý, moderní a ve světě respektovaný si však čtenář udělal objektivní obrázek jen stěží.

Tím se dostáváme zpět na začátek. Veřejné debaty prezidentských adeptů ve veřejnoprávních médiích by mohly vést k tomu, že lidé získají základní informace o jejich postojích ke konkrétním politickým otázkám. Když už musejí sledovat hlavu státu zpovzdálí, mohli by být alespoň vtaženi do jiskřící diskuse a posoudit, nakolik chrabrého prezidenta budou zanedlouho olizovat na dopisních známkách.

Psáno pro ČRo6