Jiří Paroubek, vždy mimořádně citlivý na svůj obraz v očích veřejnosti, okamžitě zareagoval a (do)poručil Šloufa vyloučit ze strany. Nedělalo mu to určitě žádné potíže, Šlouf je dodnes přítelem Miloše Zemana, se kterým se současný předseda ČSSD rozešel ve zlém, nicméně jeho reakce je podnětem k úvaze, kdo vlastně u nás dělá politiku.

Už dlouho to totiž vypadá, že naši novináři jsou spíš než žurnalisty obětí manipulace a zákulisní intriky s politickým, podnikatelským a někdy snad i kriminálním pozadím, protože ochotně uveřejňují dokumenty, k nimž by se poctivou novinářskou prací nikdy nedostali, informace, za jejichž zveřejněním víc než touha umožnit průchod právu stojí snaha poškodit jiný politický nebo podnikatelský subjekt. Za uveřejněním stojí, jak se dá bohužel předpokládat, zároveň zájem majitele média zvýšit náklad, resp. sledovanost, a tedy samozřejmě zisk, nikoliv touha po právním státu.

Jako by si novináři neuvědomovali, že přijímáním a následným zveřejňováním informací, které jsou jinak přístupné pouze oprávněným osobám, mohou být manipulováni lidmi, kteří jim tyto citlivé údaje poskytli, a že v konečném důsledku oni sami manipulují mínění veřejnosti (a někdy i orgánů činných v trestním řízení) ve prospěch někoho, jehož zájmy zůstávají utajeny a které s největší pravděpodobností oni sami neznají.

My se můžeme jen domýšlet, zda za daty poskytnutými médiím stojí skutečně přání učinit spravedlnosti konečně zadost, nebo zda byl informátor veden úmyslem někoho poškodit. To by kupříkladu mohlo být cílem zveřejnění výše zmíněných odposlechnutých hovorů Miroslava Šloufa (snaha definitivně odepsat Miloše Zemana?) nebo třeba údajů o bankovním kontu Jiřího Čunka (vyřazení lidoveckého předsedy z politického života nebo likvidace celé strany?). Daleko smutnější byl případ unionistického poslance Zdeňka Kořistky, jenž novinářům tlumočil svá podezření pod slibem mlčenlivosti, ten ale novináři nedodrželi a výsledný efekt byl takový, že Kořistka odešel od soudu s desetimilionovou pokutou a případ zřejmě přispěl i ke znevěrohodnění a pádu jeho strany.

Proto se dnes zdá, že naše média namísto vytváření tolik potřebného společenského ovzduší upřednostňujícího průchod spravedlnosti a namísto doplňování poznatků, které policie a justice mohla opominout, zveřejňují data policejním a justičním orgánům již známá, aby na jejich základě rovnou vynášela rozsudky. Investigativní novinařiny v takovém počínání není ani za mák, média daleko spíš přispívají k právnímu marasmu a navíc vědomě poškozují často zcela nevinné osoby a jejich životy.

Volejme po právním státu, ale nechtějme, aby média suplovala práci těch, kteří k tomu mají potřebné znalosti a zkušenosti a kteří jsou k takové činnosti ze zákona zmocněni. Uveřejňování kusých, kýmsi neznámým účelově vybraných a z kontextu vytržených informací pouze prohlubuje krizi, v níž se naše společnost nachází, snižuje právní povědomí občanů a přispívá k negativnímu vnímání politiky, policie a soudnictví.