Ministr financí odvolal náměstka pro rozpočet. To je zpráva, která by za normálních okolností nijak nezahýbala politickou scénou. Náměstek pro rozpočet je – sice nezbytný, ale přece jen pouhý – úředník. Jeho práce spočívá v přesném a prozíravém rozdělení státních financí do kapitol tak, aby byly politicky průchodné a odrážely potřeby příslušného fiskálního roku. Jako takový je spíše jakýmsi „nadúčetním“, který je univerzální, nepolitický, a tedy i nahraditelný.

Naše média reagovala na zprávu o odvolání Eduarda Janoty Vlastimilem Tlustým velmi podrážděně. Jří Štefek (MfD, 2.10.) dokonce tvrdí, že Janota byl vyhozen za projev určitého typu hrdinství, dokonce snad svědomí. V čem spočívalo? V tom, že když ministr Tlustý otiskl v denním tisku inzeráty upozorňující na špatný stav veřejných financí, použil a připsal jako zdroj zveřejněných čísel právě podklady náměstka Janoty. Janota se poté veřejně ohradil s tím, že Tlustý uvedl nesprávná či nepřesná čísla, pod nimiž Janota nechce být spolupodepsán. Což o to, to by byl správný postup – náměstek chce nadřízeného vyvést z omylu a jeho nesprávná čísla nahradit správnými. Jenomže by se to nemělo odehrávat před zraky veřejnosti. Je to interní záležitost. Debata o číslech by měla být vedena v kanceláři ministra či náměstka. Ti dva jsou kompetentní – a také odpovědní za správnost všech čísel jdoucích resortem.

To, že Janota vytáhl spor na veřejnost, ukazuje, jak málo jsou nám dosud vlastní základní etické imperativy, na nichž stojí demokratická společnost. Jedním z těch imperativů totiž je – chtěj nechtěj – loajalita. Pan náměstek si vybral kariéru (jistě ne nezajímavou či pro něj nevýhodnou) v dresu státního úředníka. Jeho povinností je zůstat loajální ke svému nadřízenému a upozornit jej na jeho omyl či chybu interně. Netahat osobní věc na ulici. Teprve v případě, že nadřízený – v tomto případě ministr – odmítá s náměstkem debatovat a nepřijímá jeho argumenty, je na místě rezignovat – z postu náměstka. S tím, s kým nesouhlasíme, přece nemůžeme kvalitně spolupracovat. Pořadí je tedy takové: nejprve odchod ze státní služby, pak teprve její kritika (byť stokrát oprávněná) v tisku. Nikoli naopak. Jestliže v tomto případě bylo pořadí kroků opačné a pan náměstek neodešel, nýbrž se nechal teatrálně vyrazit, nesvědčí o tom, že si osvojil základní štábní kulturu pozice, v níž tolik let působil. Proto učinil ministr Tlustý dobře, že jej odvolal: opakuji, ne pro jeho kritiku ministrových čísel v inzerátech, ale pro náměstkovu neloajalitu. Byl to Janota, ne Tlustý, kdo z pozice náměstka pro rozpočet udělal jedním šmahem předmět politického boje.

Jiná věc je, jak se věci chopili novináři. Už zmíněný komentář v MfD vynáší Janotu do nebes, tvrdí, že je výjimečně schopný a vlastně nenahraditelný. Poněkud se zapomíná na to, že tento náměstek pracoval pro všechny režimy, které táhly krajem. Nejprve pro komunisty, pak pro ODS, a poté pro ČSSD. To může jistě svědčit o tom, že se choval přísně apoliticky. Ale také to je známka toho, že byl konformní – ke všem politickým direktivám, ať byly jakkoli protichůdné. Může se snad někdo domnívat, že jedněma rukama může stejně kvalitně protékat rozpočet úsporný (jako byly ty polistopadové Klausovy či Kočárníkovy), i ty socialisticky rozhazovačné (jako byly za Zemana, ale především za Špidly a Grosse)? Asi těžko.

Může být, že se pan Janota prostě naštval, že jeho jméno stojí v inzerátu pod čísly, která nesedí. Proč jej ale novináři tak velebí? Inu proto, že jeho odpůrcem je Tlustý, politik, jehož obliba u médií je trvale pod bodem mrazu. Cokoli poškodí Tlustého, je dobré. Jak jinak číst vyjádření novináře pod značkou (pmr) rovněž v MfD (29/9), že Tlustý je „zimní král“? A to prosím na zpravodajské straně ve zpravodajském materiálu, ne v komentáři, glose, kurzívě či fejetonu. Zpravodaj denního listu ve zpravodajském materiálu hodnotí ministra nejen neuctivě, ale prostě jednostranně. Za to by měl z těch novin pro změnu na hodinu odejít pan „pmr“.

Mimochodem - jakkoli Tlustý možná nezveřejnil úplně nejpřesnější čísla, ta čísla, která poskytl Janota, nejsou o nic veselejší. V jednom ukazateli Tlustý podle Janoty bilanci vnitřního dluhu přehání (cca o 30 miliard), ale hned v dalším ukazateli je – na rozdíl od Janoty – Tlustý nemístným optimistou (podle Janoty jen za IPB zaplatí stát o 157 mld. víc, než tvrdí Tlustý). Tlustý úplně opomenul – a Janota naopak připomněl – položku státních záruk za úvěry (95 mld.), což je číslo jdoucí nepochybně z drtivé části za vládami sociální demokracie. Jde-li tedy o to, zda Tlustý takzvaně lakoval věci na černo, aby nahnal občanům strach, je vidět, že Janota uvádí namnoze čísla ještě drtivější. Tím tedy de facto dává za pravdu Tlustého hlavní tezi: za posledních 8 let jsme projedli vše, co jsme za léta předchozí vytvořili. O nic víc, ani méně v těch inzerátech nešlo. Konec konců nic jiného neobsahovala ani věta maďarského premiéra Gyurcsánye o tom, že tamní vláda občanům lhala o stavu ekonomiky. Tlustý neřekl nic jiného, jen o něco noblesněji.

(Psáno pro Česká média)