28.3.2024 | Svátek má Soňa


MÉDIA: Škoda, že sem nemůže přijít Amerika celá

14.9.2007

Když nebudete číst noviny, dívat se na televizi nebo poslouchat rozhlas, možná propadnete iluzi, že žijete lépe. Jen si ale zakryjete oči a zacpete uši. Odvrátíte se od svého obrazu v zrcadle. To není obhajoba novinářů. Naopak. Příčina chronické frustrace, kterou mnozí trpí, se ale nachází jinde. "Poté, co se na mě všichni sesypali, že dnešní filmy označuji za druhou ligu, jsem si jenom ověřil, že buď je to druhá liga nebo prostě jiná disciplína. Možná, že hrají všichni v první lize, ale je to úplně jiná disciplína a nemohou spolu soutěžit - asi tak jako vedle sebe existuje lední hokej a bendy hokej," řekl prezident republiky Václav Klaus na začátku září v rozhovoru pro Lidové noviny v souvislosti s tím, že opět viděl film Ingemara Bergmana Persona. Interview se pak chvíli točilo kolem povrchnosti nynější doby v porovnání s šedesátými lety.

Ve stejném deníku, o týden později, publicista Miloš Čermák v článku "Noviny jsou médiem elit. Ty české je zostuzují" si povšiml toho, že lidé, kteří u nás něco znamenají, noviny nečtou (nesledují televizní zpravodajství a publicistiku) nebo to alespoň o sobě tvrdí.

Mělkost a "vachrlatost" současnosti se projevuje různými způsoby. V případě médií je to nízký stupeň informační hodnoty. Novináři nekladou důležité otázky a nehledají na ně odpovědi. Z médií se skoro nikdo nic nedoví.

Na druhé straně na odiv dávaný nezájem o aktuální obsah médií je jedním ze způsobů, jak vyjádřit zklamání nad zploštělostí současných dnů.
V rozhovoru s prezidentem redaktorka Lidových novin Jana Machalická položila otázku, jestli obsah přítomného umění není povrchní proto, že zobrazuje prázdnou realitu. Kdyby hovořila o novinách, televizi nebo rozhlase, asi by mohla mít pravdu. Novináři nejsou od toho, aby provokovali k zamyšlení nad tím, zda by věci nemohly být jinak. Tvůrci ale ano. Ti by měli předkládat alternativy. Pokud se mediální a umělecké obsahy sobě svým nízkým ponorem přibližují, je možné z toho soudit, že společnost se potýká s vážnými problémy.

Jeden z klíčů k povrchnosti v přítomnosti je třeba hledat zejména v minulosti. V podstatě každé drama v české historii znamenalo oslabení původní národní - ve smyslu občanské – elity a její postupné doplnění ze společenských vrstev intelektuálně, morálně i tvořivě méně zdatných. Naposled k tomu došlo v sedmdesátých letech minulého století. Když vezmeme v úvahu, jak často a hodně se našim elitám pouštělo žilou předtím, najdeme asi odpověď na to, proč nynější české filmy se jeví Václavu Klausovi ve srovnání s neorealistickou vlnou jako „druho“ nebo „třetiřadé“. Prostředí v české kotlině je nejspíš po všech těch dějinných zvratech následujících rychle po sobě dost vyčerpané. Morálně, rozumově i po stránce talentu.
Druhý klíč k oploštělosti dneška můžeme hledat v současnosti a tam také nalézt odpověď na to, proč přes přirozenou schopnost kulturní obnovy každého lidského společenství, ani sedmnáct let svobody v Česku žádnou výraznou renesanci nevyvolalo. Je tomu tak pravděpodobně proto, že Češi vytvořili uzavřenou společnost založenou na neformálních klanech, které obsadily místa, z nichž byly původní elity v průběhu historie vytlačeny. Vstupenkou do takových elitních klubů většinou nejsou schopnosti, nadání nebo charakter, ale loajalita vůči ostatním po všech stránkách průměrným klubovním členům. Naši novináři sice mohou přidávat před název povolání toho nebo oné slova jako špičkový, přední či vynikající, ale tento výprodej obsahu pojmů jen dosvědčuje, že i média drží se současnou komunální elitou basu.

Důkazem všestranné ochablosti „českého výkvětu“ může být za všechny postupné nakažení „polistopadových politiků“ praxí „předlistopadových politiků“. Politici tzv. národní fronty získali po roce 1989 ekonomický vliv a jím často zkorumpovali ty, kteří se chopili po uvedeném datu moci zákonodárné a výkonné. Příslušníci ostatních elit na tom většinou nejsou o moc lépe. To platí i pro žurnalisty. V jejich případě se souručenství průměrných nejnápadněji projevilo formou tzv. televizní krize na rozhraní let 2000 a 2001.

To vše média v jistém smyslu odrážejí. Jejich nedostatečnost je výrazem obecné neuspokojivosti. Odvracet se od nich však nemá příliš smysl. Prvotní by totiž asi mělo být, pokusit se domácí poměry více otevřít hodnotám, talentu a rozumu. Pak bude také více naděje a tím i přívětivosti. V tomto kontextu a jen v něm a obrazně, si můžeme povzdechnout, jaká škoda, že místo radaru nemůže sem přijít Amerika se vším všudy.

(Psáno pro Česká média)