Hned na úvod je třeba poznamenat, že tento text není o sexuálním obtěžování, nýbrž o jevu, který sám označuji jako „rétorické obtěžování“. Pokud se tedy někdo domnívá, že se zde dozví něco o problému tzv. „harašení“, bude zklamán – nic takového zde nenajde. Článek o sexuálním obtěžování je v tomto textu použit pouze pro demonstraci obtěžování „rétorického“, přičemž je náhoda, že mi padl do ruky zrovna tento příklad. „Rétorické obtěžování“, které si oblíbila zejména některá média, se totiž jistě dá demonstrovat i na spoustě jiných ukázek, nikoliv jen na té, kterou jsem si níže vybral.

Informace předložené v článku Lidových novin

Jako příklad „rétorického obtěžování“ jsem zvolil článek, který vyšel ve čtvrtek 14. ledna 2010 v Lidových novinách. Jmenuje se Vysoké školy nevědí, co se sexuálním obtěžováním a napsala jej Pavla Kubálková. Internetové Lidovky.cz tento článek v pátek ráno hlásily jako nejčtenější. Níže možná pochopíme proč.

Po atraktivním titulku a krátkém úvodu, ve kterém se seznamujeme s příběhem obtěžované studentky Terezy, se hned dovídáme děsivá čísla: „78 procent studujících na českých vysokých školách již má zkušenost s chováním, které splňuje charakteristiku sexuálního obtěžování“. Článek už však neříká, co to vlastně znamená „mít takovou zkušenost“. Nabízí se otázka, zdali bylo těch 78 procent obtěžováno stejně jako studentka Tereza, které se učitel např. „letmo dotýkal“, nebo nějak jinak. Byť článek poskytuje jistou definici sexuálního obtěžování, takto formulovaná informace je vydána čtenářově fantazii napospas. A následuje další věta, která je rovněž uvedena hrozivým číslem: „81 procent mladých lidí zná někoho, kdo obtěžování osobně zažil.“ Ale pozor, v této větě už se dokonce hovoří o „mladých lidech“ – je tedy pořád ještě řeč o studentech vysokých škol (mezi které mohou mimochodem patřit i lidé vyššího věku), nebo to má čtenář chápat tak, že se obtěžování šíří z vysokých škol mezi mládež celé České republiky? A kdo jsou podle autorky vlastně „mladí lidé“? Do 20 let? Nebo snad do 35?

Teprve na konci třetího odstavce přicházejí už poněkud méně šokující data (čímž však nechci snižovat jejich případný význam), která říkají, že vědomě a „na vlastní kůži“ zažila sexuální obtěžování 3 procenta studujících a že výzkum, ze kterého článek čerpá, byl proveden v loňském roce na jedenácti českých vysokých školách (není však uvedeno, kolik studentů se vlastně zúčastnilo a jakým způsobem). Vypadá to tedy, že velká „šokující“ čísla je dobré předkládat čtenáři hned na začátek odstavce a méně zajímavá procenta dodávat až po nich.

Článek pak samozřejmě pokračuje a přináší další varovné zprávy: „V absolutních číslech by to znamenalo, že sexuálně obtěžováno mohlo být až jedenáct tisíc studentů a studentek,“ cituje autorka výzkumnici Irenu Smetáčkovou a opět už se nedovídáme žádné další detaily, jak je to vlastně myšleno a jakým způsobem je číslo odvozováno.

Srovnání s originálními daty z výzkumu

A takhle bychom v článku LN mohli pokračovat dál (celkem je tvořen třinácti krátkými, někdy až heslovitými odstavci a rámečkem s definicí „sexuálního obtěžování“) a pořád bychom se setkávali s neúplnými informacemi, které jsou poskládány tak, že vytvářejí, alespoň podle mého mínění, dost hrůzostrašný obraz vysokoškolského prostředí. Proto jsem se rozhodl dohledat si zmiňovaný výzkum (je s podivem, že na něj článek přímo neodkazuje) a pokusil jsem se ověřit si příslušná data sám.

Předem upozorňuji, že nemohu nijak hodnotit ani se vyjadřovat k výzkumu samotnému, k jeho metodologii, vypovídající hodnotě, přesnosti apod. To mi v tuto chvíli nepřísluší. Chci si pouze zkontrolovat výstupní data výzkumu, která byla použita v článku Lidových novin, a pokusit se jim správně porozumět. Lze je nalézt v jedné z výstupních příruček.

Zde tedy v několika stručných bodech uvádím své srovnání výše uvedených dat z článku LN s daty, která se nacházejí přímo v příručce Sexuální obtěžování na vysokých školách: proč vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat, na kterou se článek odvolává:

1) Když v příručce zalistujeme, hned si všimneme drobných nepřesností v článku LN (např. výzkum neprobíhal pouze v loňském roce, ale v letech 2008 – 2009), které nicméně lze označit za nepodstatné.

2) Dále zde najdeme některé podstatné detaily výzkumu, které článek vynechává: dotazníkového šetření se zúčastnilo „více než 800 osob“ a proběhly „hloubkové rozhovory s 40 studenty/kami“. I to bychom snad mohli pominout.

3) Zajímavý však je zejména pohled na čísla, se kterými se v článku LN pracuje. Je celkem pozoruhodné, že ona 3 procenta studujících, kteří se podle výzkumu setkali s chováním, které oni sami považují za sexuální obtěžování, jsou v příručce mezi procentuálními výstupy uvedena jako první, tedy v opačném pořadí než v článku LN. Teprve po nich následují „velké“ cifry 81 a 78 procent, kterým dala autorka článku LN naopak přednost.

4) Dále je zde objasněna informace ohledně 81 procent „mladých lidí“, kteří „znají někoho, kdo byl sexuálně obtěžován“ – podle příručky se nejedná o „mladé lidi“ obecně, nýbrž jde rovněž o „studující“.

5) Také se dovídáme poměrně zajímavou informaci ohledně druhého „velkého“ čísla - totiž výpověď o „zkušenosti“ oněch 78 procent. Tento zlomek lidí totiž podle příručky vypracované z výzkumu zažil takové chování, které za sexuální obtěžování považují autoři výzkumu (viz jejich definice), nikoliv tedy studující sami. Pokud tomu rozumím správně, tito studující jsou dle této charakteristiky sexuálně obtěžováni, ale sami to tak nevyhodnocují (v příručce se přímo říká: „Skutečnost, že sami studující tyto konkrétní formy chování nemusí označit pojmem sexuální obtěžování, ovšem zdaleka neznamená, že by tyto projevy nevnímali jako nepříjemné a v rozporu s profesionálním vztahem mezi vyučujícími a studujícími“).

6) V příručce se také dočteme více o oněch 11 tisících potenciálně obtěžovaných. Kromě toho, že se jedná o pouhý předpoklad, který by mohl nastat při převedení procentuálních výsledků výzkumu (tedy pravděpodobně výsledků od oněch 800 dotazníkových respondentů/tek) na celou populaci, uvádějí autoři, že by se číslo týkalo akademického roku 2008/2009 a vycházelo by z celkového počtu 370 tisíc studujících (jedná se tedy vlastně o aplikaci oněch 3 procent, o kterých byla řeč výše).

Stručnost versus „rétorické obtěžování“

Čtenář mi samozřejmě může vytknout, že jsem příliš velký pedant a puntičkář a na nebohou autorku se osočuji přehnaně a zbytečně. Jsem však přesvědčen, že existuje rozdíl mezi zestručněním či zpopularizováním výsledků výzkumu tak, aby mohly být předloženy běžnému čtenáři, a nepřesným, neúplným či zmateným předkládáním takových dat. Sám sice nemohu předjímat, zdali se jednalo např. jen o nedbalost či nepochopení, nicméně výsledek může každý posoudit podle svých vlastních měřítek a pomocí uvedených odkazů si ověřit, zdali se já sám nedopouštím nějakých manipulací, omylů či nepřesností.

Na základě výše řečeného se však cítím být autorkou článku „rétoricky obtěžován“. Domnívám se totiž, že data, která mi byla v rámci mojí důvěry v Lidové noviny předložena, mi byla přednesena matoucím a nepřesným způsobem, na základě čehož jsem si mohl vytvořit mylný či zmatený obraz o problematice sexuálního obtěžování na českých vysokých školách. Tímto se tedy proti takovému postupu ohrazuji a uvedením odkazů na zmiňované zdroje se pokouším učinit nápravu, aby ani jiní čtenáři už nebyli takto „obtěžováni“ a nehrozilo jim, že by si na základě článku vytvořili mylnou představu.

Univerzity – doupata podvodů a neřestí?

K tomu je samozřejmě potřeba dodat, že tímto nechci nijak zlehčovat problematiku sexuálního obtěžování či devalvovat životní příběhy osob, které něco takového zažily. Naopak, já sám považuji sexuální obtěžování za hanebnost a problém, který se má řešit, a pokud to jen trochu bude v mých silách, vždy budu postupovat proti těm, kdo se takového jednání skutečně dopuštějí. Avšak stejně tak mi vadí takové zacházení s daty, s jakým jsem se setkal v článku LN. Ačkoliv bych si v žádném případě nedovolil problém sexuálního obtěžování marginalizovat, způsob, jakým byl prezentován v LN, mi přijde neodpovědný a velmi nekorektní vůči zaměstnancům a zaměstnankyním vysokých škol, neboť vytváří značně zdeformovaný obraz vysokoškolského prostředí. Sice je jistě pravda, že zde jsou lidé, kteří se hanebného jednání dopouštějí, nicméně dokonce i z výsledků zmiňovaného výzkumu je podle mého soudu evidentní, že takoví lidé tvoří mezi zaměstnanci vysokých škol naprostou menšinu, výjimečné případy. S takovými je samozřejmě potřeba se vypořádat, nikoliv však tím, že budeme vytvářet obraz, který stigmatizuje celé vysoké školství.

Na úplný závěr tedy dodávám, jak jsem ostatně hned v úvodu slíbil, že mé zamyšlení nad článkem LN se vlastně netýkalo sexuálního obtěžování. Týkalo se jiné neřesti, která se na první pohled jeví jako méně závažná, avšak podle mého mínění může i ona vést k neúctě vůči druhým lidem a k dalším problémům. Tuto neřest jsem označil jako „rétorické obtěžování“. Za „rétorické obtěžování“ považuji neodpovědnou a nepřesnou práci s daty, díky které lze snadno přinášet zprávy sice šokující, nicméně nepřesné a matoucí. Někdo sice může namítat, že pokud budeme prezentovat věci takto šokujícím způsobem, urychlíme tím jejich řešení. Tento postoj však nesdílím a nejsem si jistý, zdali podobné články skutečně mají zájem nějak pomoci k diskusi nebo dokonce řešení tohoto problému, nebo pouze využívají atmosféry doznívající plzeňské kauzy, která démonizaci vysokých škol nahrává.

Zkrátka, mohu-li parafrázovat Platóna, nejenže ti darebáci a darebačky podvádějí a podplácejí, ale ještě k tomu kazí mládež! Bohužel se mi však zdá, že tím, „kdo činí slabší důvody silnějšími“, je někdo jiný.

student Fakulty humanitních studií UK