28.3.2024 | Svátek má Soňa


MÉDIA: Sešli se kazisvěti…

27.8.2010

Staronový ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil převyšuje všechny ministry spravedlnosti, kteří se vystřídali od r. 1989 v úřadě, soustavnou péčí o svou osobní popularitu. Vyplácí se mu to, neboť v různých anketách oblíbenosti získává od věci neznalých dotazovaných vysoké ohodnocení. Stinnou stránkou této jeho libůstky byly v minulosti vysoké finanční částky, přetékající z rozpočtu ministerstva do kapes majitelů PR agentury.

Jeho péče o osobní popularitu bohužel někdy na sebe bere podobu neodolatelného puzení zadupávat do země předchůdce, aby na pozadí jejich ohavností zářil zvlášť jasně. V tomto ohledu je bezkonkurenčně osobitý a liší se od všech předchůdců bez výjimky. Jeho vyhraněně záporný vztah k exministrovi Pavlu Němcovi je nepřehlédnutelný a je nakažlivý: přenáší se na všechny, kdo jsou s tímto předchůdcem v dobrých vztazích. V poslední době se to nejvíce promítá do jeho postojů k Daniele Kovářové, jejíž stopy v činnosti ministerstva se snaží co nejdůkladněji zahladit a pokud možno ještě zužitkovat k jejímu veřejnému ostouzení.

Nemohu se zbavit podezření, že některé jeho kroky po návratu na ministerstvo ani nelze vysvětlit jinak než jako způsob, jímž dává průchod svým nenávistným postojům. Zásahů je totiž v krátké době příliš mnoho na to, aby mohly vycházet z objektivní analýzy. Je to patrné například na známém tažení proti stížnostem pro porušení zákona, jež podala Daniela Kovářová, a za zrušení pravomoci ministra provázet stížnosti rozhodnutím o odkladu nástupu nebo přerušení výkonu trestu. V podrobnostech jsem se tím zabýval v článcích Mýtotvorná lež I a Mýtotvorná lež II, Pospíšil našel svůj Katar, a O hodnotové orientaci ministra nespravedlnosti. Proto jen připomenu, že Jiří Pospíšil pro svá rozhodnutí nemohl mít věcný podklad, neboť dotčené trestní případy nemohl znát a neměl k disposici jejich trestní spisy. Při výběru „kontroverzních“ stížností se mohl řídit pouze hlasy našeptávačů, což je ale v případě nakládání s trestními příkazy svévole. Jiný argument pro úvahy o zpětvzetí „kontroverzních“ stížností než pohrdání a nechuť k jejich předkladatelce tedy nenacházím. Pouze připouštím, že roli katalyzátoru mohla sehrát také osoba předkladatele podnětu.

Není divu, že Jiří Pospíšil našel porozumění u komentátora Práva Petra Uhla, jehož myšlení rovněž ovládá zášť k lidem, a „šťastnou náhodou“ rovněž k Pospíšilem nenáviděnému Pavlu Němcovi. Zatímco Jiří Pospíšil občas ohýbá paragrafy podle politické poptávky, Petr Uhl si neláme hlavu s pravdivostí svých tvrzení. Vrána k vráně sedá…

Petr Uhl podpořil Pospíšilovu nenávistnou kritiku přístupu Daniely Kovářové k agendě stížností pro porušení zákona a z ní vyplývající záměr na zrušení práva ministra doprovodit stížnost rozhodnutím o odkladu nástupu nebo přerušení výkonu trestu komentářem v Právu ze 14. srpna „Aby spravedlnost nebyla v rukou vlády“.

Článek nezapře osobitý způsob autorovy novinařiny: je manipulativní a plný polopravd. Hned v úvodu Petr Uhl ironizuje jednání Daniely Kovářové posměšným vyjádřením o nutnosti poděkovat jí za podání 112 převážně úspěšných stížností pro porušení zákona. Přitom neopomněl zdůraznit, že ji do vlády vyslala ODS. Zapomněl čtenáře informovat, že také Jiří Pospíšil během svého prvního působení na ministerstvu podával přibližně stovku úspěšných stížností ročně. Měl by tedy vysvětlit, proč je u Daniely Kovářové špatně totéž, co bylo u jeho oblíbence v pořádku. Také by měl upozornit, že „napadením“ rozsudku nedochází k narušení nezávislosti soudů, pouze se pochybná věc předává k přezkoumání Nejvyšším soudem ČR, hypoteticky nejkvalitnějšími trestními soudci. Výslovně zavádí čtenáře označením stížnosti ve prospěch i neprospěch obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty za nástroj k jejich dodatečnému očišťování: stížnost ani rozsudek Nejvyššího soudu ČR se nikterak nedotýkají otázky viny obviněných, pouze konstatují, že na samém počátku trestního řízení došlo sice k malému, ale zásadnímu porušení formálních pravidel konání trestního stíhání.

Znevažujícím způsobem pak autor pojednal přerušení nebo odložení výkonu trestu Danielou Kovářovou jedenácti odsouzeným při podání stížnosti pro porušení zákona. Odpověděl tím jasně na otázku, zda jako správný humanista dává přednost nároku státu na vykonání trestu třeba i na nevinném před lidským právem na nedotknutelnost osobní svobody. Zjevně se nedokáže vyrovnat s představou, že propuštění se možná skutečně nedopustili trestných činů, za které byli odsouzeni, a přerušení výkonu trestu je opatrným předcházením možnosti, že by až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR strádali ztrátou svobody bezdůvodně. Neumí přijmout prokázanou skutečnost, že u nás skutečně v ojedinělých případech dochází k ukládání trestu odnětí svobody nevinným lidem. A podle jeho názoru každý, komu se toto přihodí, si má nespravedlivě uloženého trestu užívat pokud možno co nejdéle. Nelíbí se mu představa, že několik z odsouzených, kteří po přerušení výkonu trestu budou znova odsouzeni, by možná dali přednost útěku před pokorným návratem za mříže. Neuvědomuje si, že jde o jednotlivce, zatímco počet těch, kteří se dlouhodobě, i po řadu let, vyhýbají nástupu trestu, odpovídá přibližně třetině celkového počtu vězňů. Tento problém neumí nikdo uspokojivě vyřešit a možná ani na jeho řešení není zájem, protože pro polapené „odmítače“ by ve věznicích stejně nebylo místo. Situaci v tomto směru neovlivnilo ani zavedení trestnosti nenastoupení výkonu trestu.

Petr Uhl se v této souvislosti tváří, jako by uplatnění práva na přerušení výkonu trestu bylo novinkou, kterou začala užívat až Daniela Kovářová. Nevím, zda tohoto nástroje používal Jiří Pospíšil, ale dva případy přerušení výkonu trestu exministrem Pavlem Němcem znám z nerozsáhlé praxe spolku Šalamoun, jehož dvěma chráněncům se dostalo této zdánlivé výhody. Stížnosti byly v obou případech neúspěšné, oba se po jejich zamítnutí vrátili do vězení. Jeden z nich až po podmíněném propuštění z výkonu trestu po odpykání jeho poloviny dosáhl povolení obnovy procesu a vývoj dokazování nasvědčuje tomu, že by v novém řízení mohl dosáhnout zprošťujícího rozsudku. Roky zmařeného života mu ovšem nikdo nevrátí.

Vyslovené podezření, že odsouzení Rudolf Tesárek a Josef Blažek si mohli přerušení výkonu trestu zaplatit z uloupených 70 milionů Kč, je přímou a ničím neodůvodnitelnou urážkou bývalé ministryně a jejích spolupracovníků. Jeho uveřejnění na stránkách Práva je ale také potupou listu, stahovaného na úroveň bulváru.

Petr Uhl vyjadřuje zásadní stanovisko k institutům stížnosti pro porušení zákona, milosti a amnestie: podle jeho názoru se jedná o skvrnu na právním řádu demokratického státu. Zanedbává zásadní rozdíl mezi nimi: stížností pro porušení zákona se po pečlivém přezkoumání a za předpokladu pochybností o správném provedení trestního řízení vrací věc k novému přezkoumání na nejvyšší stupeň pyramidy obecných soudů. Rozhodnutí ve věci není v rukou moci výkonné, ale náleží nadále moci soudní. Žádné narušení dělby moci mezi justicí a exekutivou se nekoná, čili nedochází k porušení demokratických principů státu. Zejména je důležité, že autor přehlíží odvozenost vývoje jím neoblíbených nástrojů od potřeb praxe. Lidské jednání je omylné, proto nelze zcela vyloučit justiční přehmaty, i když při projednání trestní věci v dvoustupňovém řízení by k nim nemělo docházet. Tím je dána nutnost používání mimořádných opravných prostředků, z nichž prakticky nejúčinnější je stížnost pro porušení zákona. Odbourat ji by bylo hříchem, spáchaným na nespravedlivě odsouzených. Pokud se týká milostí prezidenta republiky, dnes užívaných téměř výlučně k řešení humanitárních problémů odsouzených a jejich rodin, je obtížné představit si nahrazení tohoto nástroje nějakou soudní procedurou, ani jeho úplné zrušení. Soudní cesta by byla určitě složitější a nákladnější.

Důraz, který Petr Uhl klade na rušení a omezování práv ministra při používání stížnosti pro porušení zákona, je zcela nepřiměřený skutečnosti, že v poměru k celkovému počtu pravomocných rozsudků je počet podaných a Nejvyšším soudem ČR kladně vyřízených stížností doslova mizivý.

Znevážením soudců Nejvyššího soudu ČR je závěr článku, v němž tvrdí, že ministr spravedlnosti ví předem, kdo bude rozhodovat o jeho stížnosti, protože to vždy budou tři soudci z jediného čtyřčlenného senátu. Naznačuje podezření, že ze složení trojice lze odvodit, jak asi dopadne rozhodnutí a možná je lze i předem domluvit. Urážlivého rázu dodává této části textu tvrzením, že „soudkyně Danuše Novotná, má asi horší žaludek, takže se řízení o „kontroverzních“ SPZ neúčastní.“ Vlastně tím říká, že soudci Jiří Pácal, František Hrabec a Petr Šabata mají „lepší“ žaludky a lze s nimi v případě potřeby dohodnout i nějaké to svinstvo. Takové vyjádření na stránkách Práva potvrzuje podezření o úpadku listu.

Pokud novinář něco takového napíše v situaci, kdy soudci mají rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona, ministrem a bulvárními pisálky označovaných za „kontroverzní“, „problémové“ apod., vykonává na ně přímý nátlak náznakem hrozby, že budou vystaveni mediálnímu lynčování, vyřídí-li ministrem prokleté stížnosti kladně.

Navíc jsou věci poněkud jinak, než Petr Uhl tvrdí. Soudci čtyřčlenných senátů Nejvyššího soudu ČR rotují v trojicích podle zavedeného řádu a nemají možnost si vybírat, co budou soudit. Takže přijde-li na pořad dne „kontroverzní“ stížnost, a na řadě je soudkyně s „horším žaludkem“, musí bez odmlouvání navléci talár a soudit.

Ač jde o drobnosti, považuji za správné upozornit na dvě zavádějící formulace. Petr Uhl se zmiňuje o tom, že Pavel Němec byl poradcem paní ministryně Kovářové. Poradce ministra je ale placená funkce, a tu Pavel Němec skutečně nezastával a ani na ministerstvo nedocházel. Pokud se s ním Daniela Kovářová někdy sešla mimo úřad, je to věc jejich soukromí a pisálkovi Uhlovi nepřísluší do toho strkat nos. Žádný důkaz o tom, že Pavel Němec „tak trochu řídil ministerstvo“, nemůže předložit.

Dále uvádí výše zmíněnou větu, že „ministr ví předem, kdo o ní (tj. o stížnosti pro porušení zákona) bude rozhodovat: tři soudci ze čtyřčlenného senátu NS, jehož místopředsedou je Pavel Kučera.“ Z gramatického výkladu věty lze vyvodit, že Pavel Kučera je místopředsedou senátu, jenž řeší stížnosti pro porušení zákona, což není pravda. Na druhé straně měl-li autor v úmyslu zdůraznit skutečnost, že Pavel Kučera je místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, je to v této souvislosti nadbytečná informace. Chtěl-li vyjádřit názor, že jeho přítomnost v této funkci soud znehodnocuje, je to hloupé. Jednak Pavel Kučera tuto funkci zastává od vzniku soudu a až do zveřejnění paranoidní představy o „justiční mafii“ se těšil nejlepší pověsti, dále v čele soudu stojí Iva Brožová, nevědomou veřejností považovaná za vzor soudcovských ctností, ale hlavně Petr Uhl prozrazuje neznalost obsahu funkce předsedy a místopředsedy soudů. Jde o správní funkce bez reálného vlivu na vlastní rozhodování soudců. Soudci jsou nezávislí a svou nezávislost si uvědomují a chovají se přiměřeně tomu. Soudili by po svém, i kdyby Ivu Brožovou nebo Pavla Kučeru či oba současně nedopatřením osudu vystřídal Petr Uhl. Od čehož nás bůh (samozřejmě ten trockistický) ochraňovat račiž.